Na dosah - Chapter I.

ZOE

Ta porada byla odsouzená k nezdaru ještě dřív, než vůbec začala.
Zoe stála na chodbě v 7:42 a nevěřícně zírala na rozdělené zasedací místnosti, jako by ji osobně zradily.
Včera tam strávila hodinu s dvěma techniky, ladili každý pant a západku, dokud se z nich nestala jedna dokonalá, bezešvá místnost. Bezchybná. Dokonalá. S perfektním připojením, s televizemi nastavenými tak, že na ně bylo skvěle vidět z každé židle v místnosti.

Přes noc ale někdo – pravděpodobně uklízečky – všechno vrátil zpět.
Přepážky znovu stály na svých místech. Televize byla otočená ke zdi, kabely nezapojené.
Místnost byla tak nedokonalá a tak nevhodná na velkou poradu, jak jen mohla být.
Vlastně – byly to zase dvě místnosti. 

Na chvíli zavřela oči. Když je otevřela, nic se nezměnilo.
Dvě místnosti, jedno selhání.

Zoe chtěla zmizet.
Měla asi čtyřicet minut na to, aby všechno vrátila zpátky. Připravit to. Splnit ten jediný úkol, který měla: připravit místnost na meeting. Co na tom tak asi může být? To zvládne i studentka.
Je 7:43. Brečet nemůžeš. Je moc brzy. Utéct? Zmizet beze stopy?

„Zoe? Nikdy tu nepracovala,“ představila si, jak říká neznámému hlasu z prázdna. Mohlo by to projít.
Pochybovala, že si jí tu vůbec někdo všiml.
To, že si jí někdo všimne, pokud to nezvládne připravit, bylo jisté.
Oh my god, I can’t believe it.

„Dobře,“ zamumlala pro sebe, odložila tašku na zem. Vypadly mandarinky.
Vyhrnula si rukávy. „Tak jdeme na to.“ Mandarinka se kutálela pod okno. 

Minuty utíkaly, panika jí sedala na hrudník jako těžký kámen.
Pobíhala z místa na místo. Tahala stoly, televize. 
Tik tak.
Košile, kterou si ráno pečlivě vyžehlila, aby působila reprezentativně, se jí vytahovala z kalhot. Židle, kabely.
Tik tak.
Vlasy, které si ráno sepnula, jí teď poletovaly kolem obličeje. Spojily se do pramínků. Pot je spojil. Dvě židle chybí. kde je ovladač?
Tik tik tik.

Když se tým začal scházet, Zoe jela čistě na adrenalin. Rychle si upravila košili. Úsměv. Ránko. 
Vlasy se jí lepily na čelo, košile na záda, a mandarinky, které měla položit na stůl, vypadaly jako přerostlé rozinky. Obouchané. Nereprezentativní. Oslizlé. Nahnědlé. 
Nechutně se válely na stole, vypadalo to hrozně – a bylo toho málo. Dá tam alespoň ještě
arašídy. Ty, co chrastily v obalu z levného supermarketu. Refreshment, ale omezený budget. 
Misky, co si včera nechala ve skříňce u stěny tam samozřejmě už nebyly. Samozřejmě.

Markův tým byl všechno, co Zoe nebyla: uhlazený, sebejistý, perfektní. Velmi korporátní.
Ženy vklouzly do místnosti, jako by zkoušely roli Ideální zaměstnankyně. Drahé účesy, příliš mnoho konturky. Hlasité, toxicky pozitivní managerky. Předháněly se v tom, kdo skloní Markovi tu největší poklonu. A kdo bude výkonější. 
Jedna se zasmála Markovu vtipu, který ani nedokončil.
Další pochválila jeho psací pero.

Jeho psací pero.

Muži nebyli o nic lepší. Ale alespoň mlčeli. Jeden muž, kterého nikdy Zoe nikdy neviděla, jí podal ohryzek s tím, že v místnosti není koš a jestli by byla tak hodná. Zoe chtěla zmizet i stím ohryzkem. Pravděpodobně to měla udělat už ráno.

Když už se v místnosti sešli všichni, Mark navrhl, aby se všichni představili. Zoe cítila, jak se jí sevřel žaludek.
Co má tak asi říct. Co má tak asi říct. Jsem asistentka, nepotřebujete něco vyhodit, nedáte si arašídy?

Tituly, univerzity, povýšení, projekty – už to tam lítalo.
Jedna žena mluvila třemi jazyky. Druhá vylezla na Kilimandžáro. Nechala tam boty. Jeden muž se stal otcem, dítě odrodil sám na benzínce. Další si teď dělá pilotní zkoušky.
Ostatní kývali a usmívali se. Wow. Dream tým, kde dokonce i muži rodí děti.

Když přišel na řadu Jonas, vstal.
S klidem si upravil manžety rukávů – ta snadná, naučená jistota, která nebyla úplně hraná.
On se v tom snad vyžívá. Co je to za člověka?

„Jsem Jonas,“ řekl klidným, ale suchým hlasem. „Jsem HR partner, což znamená, že většinu dne předstírám, že mám lidi rád. Ale… vlastně je fakt nesnáším. Prosím, nechte mě být. Jestli si můžete pomoct.“

Místnost vybuchla smíchem.
Takovým tím smíchem, který trvá o vteřinu déle, než by měl. Tak vtipné to bylo.

Zoe se prvně nevěřicně rozhlížela po smějících se tvářích.Pak pozorovala Jonase, i když nechtěla.
Chtěla se smát taky, ale z jiných důvodů. Ale něco v ní se zarazilo.
Jaký HR manažer říká, že nesnáší lidi? A jaký lidi se tomu smějí?
A proč měla Zoe pocit, že to nemyslel jen jako vtip?

Co je tohle za psychopata, pomyslela si, poklepávajíc perem o poznámkový blok. A co je tohle za firmu?

Když přišla řada na ni, vstala ztuhle, ruce se jí potily. Křuplo jí v kolenou. Měla by cvičit.

„Já jsem Zoe,“ začala. „Mark je… ehm… můj desátý šéf za poslední tři roky. Celkem to střídám.“
Trochu se zasmála.Proč měla pocit, že takové vtipy jsou tady OK?

Místnost ztichla.
Mrkla, uvědomujíc si, jak to zní. Ježíši – vem to zpátky.

„Teda… chci říct, že tu pracuju už tři roky,“ dodala rychle, tváře v plamenech.
„Nevím, jestli to říká víc o mně, nebo o téhle firmě.“

Pár lidí se slušně, ale nejistě zasmálo. Jonas se opřel v židli a díval se na ni.
Ten pohled ji pálil až na klíční kost. Vždycky jí tam pálí, když se stydí. Pohrdá mnou?

Všichni se otočili zpět na Marka.
Ten jen pokynul hlavou a otevřel notebook. Meeting mohl začít.

Zoe koukala ještě pár minut do země.
Co to se mnou je?
Proč jsem prostě neřekla něco bezpečnýho? Nudnýho? Obecnýho?
Měla jsem se líp učit. Měla jsem alespoň lhát.

JONAS

Jonas přišel dvě minuty před začátkem, jako vždycky.
Nikdy dřív, nikdy později.
Dvě minuty byly přesně tolik, aby působil zaneprázdněně – a zároveň neměl čas na small talk.

Markův tým už bzučel energií – uhlazení, připravení, dokonale naleštění. Vůně parfémů a aftershavů se mísily a přetlačovaly.
Nějaká asistentka otevřela okno.
Přehlídka kancelářských vztahů, nový šéf, stejné finty. Komu se podaří vlísat víc?

Jedna žena dokonce pochválila Markovo pero.
Jonas se tomu skoro zasmál. Skoro.

Sedl si doprostřed stolu a vděčně přikývl asistentce, která se snažila roztáhnout žaluzie.
Mandarinky a arašídy ležely na stolku. Neměla je kam dát. jedna byla pod oknem. Dělal, že ji nevidí.
Vypadala unaveně, stejně jako ta asistentka. Ta měla vlasy trochu rozcuchané, košile zmačkanou. Mohla si ji vyžehlit.
Třásly se jí ruce. To ho zaujalo.

Kdy se jemu naposledy třásly ruce? Kdy naposledy byl on nervózní?

Někdy jsou právě ty nedokonalosti tím, co člověka přinutí zvednout hlavu. Nebo se aspoň na chvíli zastavit.

Když se lidé začali představovat, poslouchal jen napůl.
Tituly, povýšení, jazyky, dobrodružství – všechno to znělo jako seznam z motivačních knih, statusů na LinkedInu a Instagramu.
Neoslnilo ho to.

Když přišla řada na něj, vstal.
„Jsem Jonas,“ řekl klidně, suše. „Jsem HR partner, což znamená, že většinu dne předstírám, že mám lidi rád. Ale… vlastně je opravdu nemám rád. Prosím, nekontaktujte mě, pokud to není nezbytně nutné.“

Místnost se rozesmála. Fungovalo to vždycky. Vždycky. Smál se i on, tiše, spokojeně.
Uměl to – balancovat na hraně mezi okouzlujícím a odtažitým. Udržovat lidi přesně na takovou vzdálenost, jakou chtěl.

A pak přišla řada na ni.

„Já jsem Zoe,“ řekla nejistě. „Mark je… ehm… můj desátý šéf za poslední tři roky. Celkem to tu střídáme.“

Jonas pozvedl obočí.

„Ale… teda… já tu pracuju už tři roky,“ opravila se rychle. A pak už jen skoro zašeptala": „Nevím, jestli to říká víc o mně, nebo o téhle firmě.“

Místnost se pohnula.
Zdvořilý, nejistý smích. Zakašlání. Někomu asi uvízl kousek arašídů v krku. Kdo dává arašídy na ranní meeting.
Zoe si sedla, červená, ruce pevně sevřené kolem pera. Stejně se pořád trochu třásla. Koukala do země. 

Bylo to sice trapné, ale upřímné.
A lidské.

A taky to byla první skutečná věc, kterou ten den někdo řekl.
Alespoň v téhle místnosti. Osvěžilo ho to.