The Hollow Sky

Kapitola I. Sníh nad Ravenhill

Darcy Keelan

Pamatuji si na naše první setkání, skoro jako by se stalo před pár hodinami. Dnes, stejně jako před deseti lety, se z nebe snášel drobný sníh, dopadající na zem s takovou lehkostí, že při každém lidském doteku jako by okamžitě mizel. Milovala jsem tyto chvíle už od dětství – byla jsem veselé dítě, které poletovalo po místních loukách, toulalo se v nedalekých lesích a objevovalo každé tajemství, které naše malé městečko Ravenhill často skrývalo v husté mlze.

Moje rodina už mnoho generací bydlela na okraji městečka v malém domku, typickém pro místní architekturu. Dotvářel ducha tohoto kouzelného místa, a ačkoliv jsem vlivem okolností musela rodné město opustit, pokaždé, když jsem odcházela, lámalo se mi srdce na milion kousků. Takový byl ale život – někdy nás zavede na úplně jinou cestu, aniž by se ptal, zda se nám to líbí či ne.

Tenkrát, když jsem se vrátila ze školy na Vánoce a navštívila rodinu, která vždy dýchala svátečním duchem, hned po příjezdu mi vytanula na mysli myšlenka, že se vrátil i on. Stejně jako já chtěl strávit pár výjimečných chvil se svými blízkými. Byl asi o deset let starší a stále tak charismatický. Když jsem byla ještě malá, vídala jsem ho párkrát na ulici – procházel bez výrazu sem a tam, často se zamýšlel se zavřenýma očima a kouřil cigaretu.

Měl vždy jemný výraz ve tváři a sálalo z něj upřímné teplo, něco, co jsem nikdy nedokázala pojmenovat. Zdálo se mi to jako jistota – jistota, která vás spaluje hřejivým citem, a přitom přesně nevíte, kam ji zařadit.

V ten moment mě přepadla neznámá síla – snad odvaha, snad prostě osud – a já se přiblížila na pár kroků. On stál u vývěsní tabule, kde plakát lákal na jeho nejnovější film. Jeho ledově modré oči se mhouřily nad textem, čelo se mu lehce krabatilo, a já si všimla něčeho, co jsem tehdy nechápala: jemný třes horního rtu, který se objevil pokaždé, když něco nečetl přesně podle svých představ.

Připlížila jsem se ještě blíž, huňatou zelenou čepici, kterou mi upletla sestra, si přitiskla na čelo, a fascinovaně na něj zírala. Každý můj nádech, každý tik srdce byl hlasitý – a přesto on pomalu otočil hlavu mým směrem. Mohla jsem cítit, jak mi tep buší v uších. Nenápadná? Asi ne. Šok mi projel tělem a já sebou lehce škubla. V hlavě se ozvalo jediné, pronikavé slovo: uteč.

Jenže on se usmál – a ten úsměv, jemný a dokonalý, mi rozpustil kolena. Vyšel proti mně, každou nohu skládal pomalu, jako by byl každým krokem hmatatelně přítomen, dlouhý černý kabát lehce vlál za ním. Zima? První myšlenka, která přišla, když šok odezněl, a já cítila, jak se celé mé tělo roztéká v očekávání.

Milionkrát jsem si představovala tento okamžik. Jaké by to bylo, kdyby si mě někdy všiml? Vídat ho jen na obrazovce a slepě hltat každé jeho slovo, každý pohled, nepatrnou mimiku, každý postoj... Bylo těžké rozeznat hranici mezi rolí a realitou. A teď, tady, v našem malém městečku, byla jeho osobnost všude kolem mě a já se ztrácela v tom, kdo vlastně je.

Sníh padal dál, drobnými krystalky, jako by svět kolem nás ztichl jen proto, aby mohl existovat ten okamžik. A já? Já stála tam, úplně bezmocná, ale naplněná pocitem, že něco nezměrně důležitého se právě odehrává.

Kapitola II. Mezi nebem a zemí

Darcy Keelan

Letadlo sebou nepříjemně zaškubalo. Světla v kabině zuřivě problikla a prostor naplnilo varovné „pípání" palubních instrukcí. V uličce se objevila letuška a přísně, ale s klidem, nabádala k zapnutí pásů a vytažení roletek u oken. Vítr se opíral do kovového těla stroje a já cítila, jak si s námi neviditelná síla pohrává, jako by chtěla prověřit, co vydržíme.

Nervózně jsem utáhla pás a prsty bušila do opěrky svého sedadla. V hlavě mi pořád dokola běžel sen – až příliš živý na to, aby byl pouhým snem. Byly to vzpomínky, dávné, hluboko pohřbené, a přesto teď, v tom neklidném nebi, se draly ven jako nezkrotná řeka, která proráží hráz. Poslední dva roky jsem si mysl pevně obehnala zdmi, ale turbulence je právě rozbíjely na kusy.

Když se letadlo uklidnilo, přitiskla jsem titěrný polštářek pod hlavu a znovu sklouzla do polospánku.

A tam byl on. Jeho jiskřivě modré oči – hlubiny nejčistšího oceánu – se zapíchly do mých. Nebyl v nich žádný nátlak, žádné propalování, jen zvláštní, klidná jistota. I když ještě před chvílí vypadal rozrušeně, jeho pohled mě hladil. Studoval mě, zkoumal, hledal. Vyfoukl kouř a já tam stála, neschopná odtrhnout oči od jeho tváře. Sníh se snášel v drobných vločkách a dopadal mu na vlasy – kaštanové prameny se třpytily jako posypané diamanty.

Stála jsem jako přikovaná, když ke mně natáhl svou paži. S veškerou váhavostí jsem ji přijala – a bylo to, jako bych se dotkla rozžhaveného železa. Celým mým tělem projela vlna, která neměla jméno. Něco, co jsem v životě nikdy necítila.

„Ty budeš Darcy, viď?"

„Ty si mě pamatuješ?" Můj hlas se třásl a jeho dlaň pořád svírala tu mou.

Vyčkával. Nasál chladný vzduch nosem, zašlápl cigaretu, pustil mou ruku a z vlasů si setřásl neposlušné vločky.
„Vždyť se známe už dlouho. Jen si tě pořád pamatuji jako malou holku, co se tu proháněla na koni, běhala bosa po loukách a tančila v dešti. Vyrostla jsi."

Jeho tón byl prostý, jako by se nechumelilo. A přesto mi oči málem vypadly z důlků. Ano, Ravenhill bylo malé městečko – každý znal každého, potkávali jsme se v kostele i na slavnostech – ale nikdy by mě nenapadlo, že by si mě všiml právě on. Odjel příliš brzy. Opustil tohle místo, aby se stal hvězdou, kterou teď znal celý svět. A dařilo se mu víc než komukoliv jinému.

Bylo mi čerstvých dvacet, a právě jsem dokončovala poslední ročník literatury na Oxfordu. Moje povaha, až příliš citlivá a fantazií přetékající, mě k tomu studiu dovedla sama. Každou knihu jsem hltala, vtělovala se do hrdinek a žila jejich životy. A teď? Teď jsem stála v příběhu, který se psal sám – příběhu, který jsme s Cillianem pomalu, nevědomky, začali vytvářet.

Letadlo sebou znovu škublo a já se vrátila do reality. Srdce se mi sevřelo. Vzpomínky bolely, ale tentokrát se k nim přidával i strach.
Je nemocný, psala má matka. Nevypadá dobře. Stáhl se do ústraní. Rodinu od sebe odhání.

S každým rokem mezi námi rostla propast. Hluboké přátelství se ztenčovalo, až z něj zbyl jen stín – stín, který bledl, aby se občas vynořil v plné síle a připomněl mi, co jsme ztratili. Jeho jméno teď blikalo v mé hlavě jako poplach, spouštělo lavinu obrazů. Nenáviděla jsem to.

Ciferník ukazoval osm hodin večer. Do Dublinu zbývala necelá hodina letu. Potom ještě jedna hodina autobusem. Dlouhá cesta do neznámého setkání.

Natáhla jsem nohy v příšerných papučích pod sedačku a snažila se uvolnit napjaté svaly. Matka by mi řekla, že nevím, co je to elegance, ale pohodlí pro mě vždycky vítězilo.

Margareth Keelan, má matka, byla hrozivá žena. Její přísný pohled, vždy dokonale vyčesané vlasy a pevná ruka držely v šachu celý Ravenhill. Lidé se jí báli. Od chvíle, kdy nás opustil otec, zůstala na mě a mou mladší sestru Freyu sama. Přísná – ano. Ale ne bezcitná. Brzy jsem pochopila, že za tím tvrdým pancířem se skrývalo moře bolesti.

Otce jsem nikdy nepoznala. Vzpomínky na něj se ve mně skládaly jen z útržků – ze staré fotografie ukryté v matčině stole. Jeho obličej byl vybledlý, ale ramena statná, postava vysoká, po boku věrný vraník. To bylo vše, co mi po něm zůstalo. Jen obraz, který jsem si vybarvovala podle své fantazie.

Zahnala jsem slzy, zavrtěla hlavou a upila ze skleničky vína, kterou jsem křečovitě svírala. Nohy se mi třásly, nervy byly na hraně. Věděla jsem, že spánek nepřijde, ale přesto jsem znovu složila hlavu na polštářek.

Musí být v bezpečí...

Kapitola III. Návraty

Darcy Keelan

Letadlo konečně dosedlo na pevnou zem. Jen lehce se mi zatočila hlava – nic, co by se nedalo zvládnout.

V hlavě se mi rojily vzpomínky. Obrazy, které jsem pořád dokola obracela, analyzovala, pitvala, až jsem občas ztrácela zdravý rozum. Melancholie mě tížila poslední dva roky čím dál víc. Ano, přátele jsem měla – byli laskaví a rozuměli jsme si – ale pořád mi chyběl on.

Autobus k letištní budově přijel už za tmy. Sníh se sypal na zmrzlou zem a měnil se v ledovou krustu, mlha se válela všude kolem. A mně to vlastně připadalo krásné. Jak moc mi tohle všechno chybělo.

Domov.
Místo, které voní senem, jablky a něčím, co jsem dosud neuměla pojmenovat. Pocit, kdy se srdce zklidní, mozek rozezná známé zvuky a vůně a celé tělo si konečně oddechne. Tohle je domov.

Venku před letištěm jsem čekala na tu naši pověstnou rachotinu. Autem by to do Ravenhillu trvalo hodinu, ale s autobusem to bylo vždycky na dlouho. Starý řidič James zastavoval v každé vesničce, s každým prohodil pár slov a popřál hezký den. Dnes mi to ale vůbec nevadilo. Aspoň jsem měla čas se připravit na to, co mě čeká.

Schoulila jsem se na zadní sedadlo a vytáhla blok spolu s rozečtenou knihou. Knihy – můj únik, moje jistota. Vždycky v nich bylo možné najít nějaké moudro, pochopení, inspiraci. Ale ani všechny knihy světa mě nikdy nepřipravily na něj. Na jeho složitou, temnou, a přesto nádhernou duši.

Byl citlivý a zranitelný, a přesto tak uzavřený. Když ho něco zaujalo, vždycky mírně naklonil hlavu a upřel na vás pohled, který vás spaloval. Nehrál hry, jen analyzoval – a tím člověka dokázal úplně odzbrojit. Ze začátku mě to děsilo. Jediný jeho pohled mě dovedl dostat do rozpaků. Ale časem jsem zjistila, že za tím není krutost – jen fascinace.

Vzpomínám si, že jednou, když jsem konečně dodělala školu a odstěhovala se do malého bytu na Bloomsbury, jsem si vyšla na procházku. Bylo typické londýnské počasí, takže jsem na sebe hodila pláštěnku, trochu praštěné svítivě zelené gumáky a vyrazila jsem pro další zápisníky, pera a všechno, co jsem mohla potřebovat pro úspěšný začátek v mé nové práci.

Bloumala jsem ulicemi, pulzující Londýn dával o sobě každou chvíli vědět a já se cítila trochu ztracená. Tak daleko od domova, a přece tak blízko. Krk mi zdobila pletená šála od mé babičky, na svém těle jsem příjemně cítila parfém, který mi dala Freya, a měla jsem na sobě punčochy, které mi darovala matka, abych nějak přežila zimu. I takové drobnosti postupně utváří domov v naší hlavě.

Zahloubaná do svých myšlenek jsem se přiblížila k parku a srdce mi málem vynechalo několik úderů.

Seděl na lavičce. Drobně mrholilo, ale jemu se to zdálo být ukradené. V ruce líně svíral cigaretu, jeho pohled se ztrácel kdesi v neznámu. Vypadal opuštěně, odříznutě, nejenom sám, ale i svou myslí vzdálený na míle daleko.

A tehdy se všechno kolem zpomalilo.

Šum města se vytratil, lidé se stali jen rozmazanými stíny, déšť se změnil v pomalé kapky visící ve vzduchu. Byli jsme tu jen on a já – a pár kroků mezi námi.

Nohy mě zradily, nedokázala jsem se pohnout. Ruce se mi chvěly, dech se zadrhával. Rok. Rok jsme se neviděli. Rok, kdy jsem sama sobě nalhávala, že to byl jen okamžik, co vyšuměl.

A přesto – tady a teď – jsem věděla, že nevyšuměl. Že jeho přítomnost ve mně nikdy nezmizela.

Byl to otisk. A ten zůstává navždy.

Kapitola IV. Dům, který nikdy nerozsvěcel

Darcy Keelan

Rychle jsem mávla na Jamese a přitom málem uklouzla na zmrzlé vozovce. Zasmála jsem se sama sobě, jak balancuju mezi důstojností a pádem — jako by mi tenhle kraj chtěl připomenout, že nikdy nesmím ztratit pokoru. Opodál, u malého kostelíku, stála moje mrňavá sestra. Smála se, v rukou kelímek horkého svařeného vína, a pozorně naslouchala svému kolegovi Arthurovi. Její drobná postava byla zahalená v kabátu, vlasy jí poletovaly ve větru a kolem ní se míhaly vločky. Usmála jsem se. Taková Freya prostě byla. A takový byl i Ravenhill – přívětivý, laskavý, a přesto v sobě nesl něco drsného, co se dalo pochopit až tehdy, když jste tu nějakou dobu žili.

Můj děda vždycky říkal, že přežijí jen ti nejsilnější. A já, jako malá, mu věřila každé slovo. Teď jsem věděla, že měl pravdu – nešlo o sílu svalů, ale o sílu duše. Život tu byl tvrdý, syrový, ale když člověk přijal jeho rytmus, začal v něm objevovat krásu. Byla v každém kameni, v každé větvi, v každém stavení, které vzdorovalo větru. A nakonec, možná i v každém z nás.

Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl mrazivý, čistý, voněl po kouři a sněhu. Vločky mi usedaly na kabát, tichounce, jako by se bály cokoli rušit. Světlo z pouličních lamp se v nich lámalo, jiskřilo, třpytilo – jako by se celý svět ztišil a nadechl.

Na náměstí se ještě potulovalo pár lidí. Stánky se pomalu vyprazdňovaly, ale smích a hovor stále pluly mezi nimi. Všichni si navzájem sdělovali nejnovější zprávy, ochutnávali, popíjeli, vyměňovali úsměvy. Z vůně svařáku, skořice, jablek a kouře z ohnišť se dalo žít. Místní trhovci nabízeli všechno, co Ravenhill uměl – pletené papuče, šály, svíčky z včelího vosku, proutěné košíky, nakládané sýry, sušené maso a samozřejmě náš mošt, starý recept po babičce.

Dřív jsem ho tu prodávala s Freyou. Teď už to bylo jen na ní. Mamka měla plné ruce práce s přípravou, a babičku neposlouchaly nohy. Sedávala tedy doma, v teple, a do noci lepila etikety na lahvičky, vázala je mašlemi a každou z nich hladila pohledem, jako by do ní dávala kousek sebe.

Jak moc jsem to tu milovala. Londýn byl jiný – pulzující, rychlý, plný světel a hluku. Tam se žilo v rytmu elektrických tepen, ne v rytmu srdce. Tam bylo všechno možné, ale máloco opravdové. Tady... tady jsem dýchala.

Zhluboka jsem se nadechla a vykročila k našemu stánku. Freya už balila, Arthur zvedal bedýnky a chystal se pomáhat otci. Když mě spatřila, oči se jí rozšířily a pak, dřív než jsem stihla otevřít pusu, pustila košík plný jablek, který se s tlumeným šustnutím rozkutálel po sněhu.

„Darcy!" vypískla a rozběhla se ke mně.

Než jsem se nadála, sevřela mě v objetí tak silném, až mi vyrazil dech. Voněla po skořici a dřevě, a v očích se jí třpytily slzy. Typická Freya — buď byla silná jako skála, nebo citlivá jako dítě.

„Ty moje trdlo," zasmála jsem se tiše, zatímco mě mačkala a popotahovala.

Konečně se odtáhla, zkoumavě si mě prohlédla a koutky rtů se jí zvedly do širokého úsměvu. „No to mě podrž! Počkej, až tě uvidí máma! Zase jí praskne cévka na hlavě!"

„Prosím tě, proč?" zeptala jsem se podezřívavě.

„Protože vypadáš jako poustevnice z hor!" ukázala vítězoslavně na mé teplé papuče a dlouhý neforemný kabát.

„Ty mrňavá potvoro!" vyhrkla jsem a popadla ji kolem ramen, ale obě jsme se smály tak, že jsme málem spadly do sněhu.

Smích se rozléhal po prázdném náměstí, mísil se se zvukem zvonů z kostela a cinkotem hrnků, v nichž doznívalo teplo dne. A já, uprostřed toho všeho, najednou cítila zvláštní klid. Možná jen dočasný, ale opravdový.

Po chvíli jsme obě ztichly. Smích se rozplynul do zimního vzduchu a mezi námi zůstalo jen to tiché chvění, jaké vzniká, když se člověk nechce rozloučit s okamžikem. Můj pohled se stočil k osamělému domku nahoře na pastvinách.

Z komína se tiše vinul kouř, líně se mísil s šedí nebe a hřál krajinu svou přítomností, jako by se snažil připomenout, že uvnitř ještě někdo dýchá. V dolním okně se mihotal slabý plamínek svíčky — nikdy totiž nerozsvěcel světla. Tvrdil, že umělé světlo kazí hloubku myšlenek, že ostrý jas nutí mozek ztrácet poezii.

Vždycky měl rád šero, cigaretu a gramofon. Sedával ve svém křesle, obklopen vinylovými deskami, a nechával hudbu proudit místností jako dým. V jedné ruce cigareta, v druhé sklenka whiskey — a to, jak ji držel, mě vždy fascinovalo. Pomalu ji nakláněl, pozoroval každý odlesk, jako by zkoumal tajemství roztaveného zlata. V těch chvílích jsem měla pocit, že se dívá na svůj vlastní život.

Když mi matka volala, že se jeho stav zhoršil, věděla jsem to už dávno. Ta nemoc se k němu vracela jako příliv — chvíli ustoupila, aby ho vzápětí znovu strhla dolů, hlouběji než předtím. A pokaždé se z té tmy dostával čím dál hůř.

Ale já si ho pořád uchovávala jiného. Vzpomínala jsem na něj, jak seděl naproti mně v kavárně, líně pohupoval nohou, četl recenze a tvářil se, že mě neposlouchá. Ale já věděla, že slyší každé moje slovo. Občas ke mně vzhlédl, s tím svým lehce posměšným pohledem, a modré oči se mu přitom třpytily tak hluboko, že jsem se do nich propadala pokaždé znovu.

Byl to zvláštní druh závrati — nebezpečný a přitažlivý zároveň.
V jeho blízkosti se všechno ztišilo, svět se smrskl na jeden okamžik, jeden pohled. Vyvolával ve mně pocity, které nikdo jiný neuměl. Takové, které člověka dokážou zlomit, a přesto se jich nedokáže vzdát.

Freya se na mě rozpačitě podívala, narazila mi huňatou čepici hlouběji do čela a s tichým povzdechem stočila pohled stejným směrem.
„Není na tom dobře, Darcy," pronesla tiše, a v jejím hlase se mísila lítost s bezmocí.

Pevně jsem ji objala, až se mi vlna jejího tepla vpila pod kabát. Pomohla jsem jí zabalit poslední svíčky, stočit ubrusy, uložit proutěné košíky zpátky do beden. Zdravila jsem sousedy, mávala, usmívala se — jen napůl přítomná, jen ze slušnosti. V hlavě mi běžely desítky scénářů. Každý začínal stejně: stojím u jeho dveří. Ale v žádném jsem netušila, jak to skončí.

Přežiju to vůbec — vidět ho takhle?
Kolikrát jsem měla pocit, že jsme jako dvě poloviny jedné duše. Když trpěl on, bolelo to i mě, i když byl stovky kilometrů daleko. To pouto mě děsilo. Bylo příliš hluboké, příliš syrové. Nedokázala jsem si představit svět bez něj. A přesto — co když jsem si jen nalhávala, že mezi námi nic jiného není? Co když jsem se schovávala za vlastní rozum, abych nemusela přiznat, že ho miluju?

Byl starší. Zkušenější. Svět ho znal, kamkoli vkročil. Filmová hvězda s pohledem, který dokázal jedinou větou umlčet celý dav.
A já? Jen ta tichá dívka z Ravenhillu, co si v Londýně přivydělávala v knihkupectví a pletla šály, když se bála vyjít mezi lidi.
Co jsem mu vlastně mohla nabídnout?
Možná jen klid — a ten nikdy nechtěl.

Zavrtěla jsem hlavou, až mi čepice sklouzla přes oči. Prudce jsem zvedla poslední krabici a naložila ji na valník. Dřevo pod ní zavrzalo, a Freya zvedla zrak právě ve chvíli, kdy Arthur mával zpoza rohu a sliboval, že všechno zaveze do stodoly ráno.

„Půjdeš za ním rovnou?" zeptala se, a hlas jí zněl nejistě. „Nebo si aspoň trochu odpočineš? Je po jedenácté. Ta cesta musela být únavná."
Přitáhla si šálu blíž k tváři a vydechla páru, která se hned ztratila v padajícím sněhu.

„Zítra," odpověděla jsem po chvíli.
Zhluboka jsem se nadechla, naposledy se zadívala k domku na kopci, kde se ještě slabě kouřilo z komína, a obrátila se k cestě dolů. K našemu domu. K matce, která už jistě šílí, kam jsme se s Freyou ztratily.

Sníh křupal pod botami a svět se ztišil. Měla jsem pocit, že i vítr se na chvíli zastavil, aby mě nechal projít. Každý krok ke dveřím našeho domu mi připadal těžší, srdce bilo příliš hlasitě.

Možná to tak bude lepší, říkala jsem si.
Navštívím ho až ráno.
A třeba — do té doby mé srdce stihne pochopit, jak na to, aby se znovu nerozbilo.

Kapitola V. Sníh na prahu

Darcy Keelan

Domov vždycky voněl po jablkách — a to na tisíc způsobů. Pečená s medem, rozvařená do kompotu, čerstvě lisovaná na mošt, schovaná v koláči pod křehkou krustou těsta... Ta vůně se vznášela domem jako teplý závoj a mísila se s tóny skořice, hřebíčku a dřeva z naší malé moštárny. Když jsem zavřela oči, slyšela jsem tiché klokotání hrnců, vrzání podlahy a sníh snášející se do oken. Ten dům dýchal životem.

Rodina Keelanových dělala mošt po celé generace. A i když jsme se sestrou nikdy neměly bratra, obě jsme věděly, že tahle tradice je naším pokladem. Možná trochu starosvětská, trochu nepraktická v moderním světě — ale byla naše. Byla to vůně dětství, hrdost i jistota, že ať se stane cokoliv, jabloně zůstanou stát na kopci a na jaře znovu rozkvetou.

Máma stála u plotny a míchala kouřící se hrnec moštu. Vlny páry se jí obtáčely kolem obličeje a voněly po karamelu. Zpívala si jednu ze starých irských balad, tak tichounce, že se její hlas skoro ztrácel v šumu větru. V tu chvíli vypadala jako z jiného světa — silná, nezdolná, a přitom tak křehká ve své rutině. Byla duší i srdcem pravá Irka. Vždy říkávala, že všechno, co má smysl, musí být vykonané s láskou a s písní.

„Ať máš ruce z práce hrubé, ale srdce měkké," říkávala často. A já věděla, že tomu sama věří.

Babička seděla ve svém vysokém růžovém křesle u okna, přikrytá huňatým šálem. Její oči se pomalu zavíraly a otevíraly, jako by se nemohla rozhodnout, jestli chce spát, nebo si ještě chvíli užít tu rodinnou symfonii klidu. Vždy byla trochu tajemná, jako by se v ní ukrývaly všechny příběhy starého Irska. Milovala vyprávění – o mořských vílách, o mužích, co zmizeli v mlze, o lásce, která přetrvá i po smrti.

Její ruce byly vrásčité, ale teplé. Když mě pohladila po vlasech, měla jsem pocit, že svět je znovu v pořádku. A když pekla své jablečné koláče, zdálo se, že i čas na chvíli přestává spěchat.

„Člověk musí žít tak, aby ničeho nelitoval," říkávala často.
A já ji poslouchala — ale jen napůl. Ne proto, že bych nevěřila jejím slovům, ale protože jsem nebyla jako ona. Neměla jsem tu odvahu. Byla jsem snílek, co věří, že život se sám obrátí tím správným směrem, že si mě štěstí najde, až budu připravená.

Dědeček Samuel se dnes nejspíš rozhodl přespat v malé chaloupce na pastvinách — tam, kam chodíval odjakživa, aby vypomohl a poradil s chovem ovcí. Měl to místo rád. Říkal, že ticho trávy a dech zvířat mu připomíná, že člověk je pořád jen hostem na téhle zemi. Byl srdcem dobrodruh, tělem i duší venkovan. Ruce měl ztvrdlé prací, oči laskavé a moudré — formovala ho sama příroda. A i když už ho občas bolela záda a dech se mu zkracoval, nikdy v něm neuhasl ten oheň, co ho celý život poháněl.

Ravenhill byl jeho svět. Každý kámen, každý výběh, každá ovce měla svůj příběh, který znal. Uměl z ruky poznat, kdy přijde déšť, kdy se narodí jehňata, i kdy je čas stříhat. Byl to muž, který věděl, jak mluvit se zvířaty i s lidmi, a možná právě proto si ho všichni z vesnice vážili. Ne pro velká slova, ale pro klid, který přinášel.

Když zrovna neměl co na práci, sedával venku na lavičce před domem. Slunce mu kreslilo do obličeje vrásky, ale on se jen tiše usmíval a vyřezával figurky z dřeva. Malé ovečky, pastýře, občas i flétny. Jeho ruce se pohybovaly s jistotou, kterou člověk získá jen tehdy, když celý život dělá něco, co miluje. Jindy zase pletl košíky, nebo se jen tak přehraboval v hlíně, jako by z ní chtěl cítit tep světa.

Babička ho přitom často pozorovala z okna — sedávala ve svém růžovém křesle s knihou v klíně, teď už méně pohyblivá, ale stále s jiskrou v očích. Mezi nimi panovala tichá, pokorná láska. Taková, co nepotřebuje slova, jen přítomnost. Když se někdy pohádali, končilo to smíchem. A často, úplně nečekaně, starý gramofon spustil líný jazz, a dědeček natáhl ruku — „Pojď, Rosie," řekl — a ona se nechala zvednout a zatočila se s ním, pomalu, do rytmu deště na střeše.

Ten svět dýchal jiným životem.

Tady, v Ravenhillu, čas plynul po svém. Krajina zůstala panensky čistá — zelené kopce, kamenné zídky, ovce jako tečky v dálce. Lidé tu znali cenu ticha. Nikdo si tu nestavěl moderní domy se solárními panely, nikdo neničil výhled betonem. Všichni chápali, že opravdové bohatství leží jinde — v tradici, v půdě, v krvi, která tu kolovala už po staletí.

Já jsem napůl městská holka. Londýn mě přetvořil — naučil mě spěchat, plánovat, chtít víc. Ale tady, v Ravenhillu, jsem se vždycky nadechla tak, jako nikde jinde. Tady měl svět duši. Tady jsem cítila, že patřím někam, kde se stále věří v prosté věci: v čest, v práci, v rodinu... a v lásku, která se nemusí vyslovovat nahlas.

Mamka vzhlédla od plotny právě ve chvíli, kdy se za mnou do kuchyně vřítila Freya jako letní bouřka. Otevřela dveře tak prudce, že se do místnosti nahrnul studený vzduch, který okamžitě smísil vůni jablek, skořice a horkého moštu. Než jsem stihla cokoli říct, už rozlévala smích, hluk, energii — tu svoji nezaměnitelnou. Nenechala mě dál rozplývat se nad domovem.

Často se mi to stávalo. Ztratila jsem se ve vlastních myšlenkách a světě, který se mi rozprostíral někde mezi vzpomínkami a sny. Žila jsem vždy „mezi" — mezi minulostí a přítomností, mezi knihami a skutečností. Austenová, Fitzgerald, Woolfová — byli mi blíž než většina lidí, které jsem kdy potkala. Každou větu jejich příběhů jsem znala nazpaměť, a přesto jsem se k nim pořád vracela. Byla v nich jistota, elegance a bolest, kterou jsem dokázala pochopit.

Moderní literatura mě nikdy nelákala. Byla příliš hlučná, příliš zrychlená. Já jsem potřebovala ticho a dým starých slov, ten čas, kdy se vše odehrávalo pomalu — kdy se lidé dvořili pohledem a dopisy voněly po inkoustu.

Měla jsem slabost i pro staré černobílé filmy. Fascinovala mě ta doba — jakoby svět tehdy ještě nepoznal cynismus. Byla to má terapie, můj únik z reality.

Když jsem dokončila studium literatury na Yale, usadila jsem se v malém knihkupectví s připojeným antikvariátem — místě, které vonělo prachem, papírem a melancholií. Myslím, že jsem tam jednou vytvořila rekordní tržbu — jen tím, že jsem si sama odkoupila polovinu regálu. Majitel se mi smál, že jsem nejhorší obchodník na světě. Ale já tomu říkala láska.

Nakonec jsem si musela najít byt s větší knihovnou, abych tam všechny ty poklady nacpala. A povedlo se — malý byt v Bloomsbury, s velkým oknem, z něhož byl výhled na střechy Londýna. Tam jsem často sedávala — zabalená do deky, s šálkem čaje a s těmi nemožnými papučemi, které by máma jistě okamžitě spálila. Četla jsem při světle svíčky a poslouchala, jak déšť šumí o sklo. Bylo to mé malé útočiště, kousek Ravenhillu uprostřed města.

Všude kolem mě stály keramické výtvory od Freyi — křivé, usměvavé, barevné hrnky a misky z dětství. Nikdy neměla výtvarné nadání, ale její věci měly duši. Byly opravdové, stejně jako ona. Freya nikdy nebyla snílek jako já — byla živel. Trávila čas s dědečkem u zvířat, běhala po loukách, cválala na koních a smála se do větru. Zdědila otcovu nespoutanost.

A tak mě vlastně nepřekvapilo, že se rozhodla stát veterinářkou. K lidem byla zdrženlivá, ale ke zvířatům vždycky něžná. Rozuměla jim beze slov — stejně jako dědeček. Oba v sobě měli ten klid, který já stále hledala v knihách.

Konečně mě matka objala. Zapadla jsem do její náruče, jako bych tam patřila odjakživa — a přesně ten pocit mi chyběl. Po tváři mi stekla jediná, osamělá slza a já zabořila hlavu hlouběji do jejího hřejivého objetí. Její vůně – směs levandule, skořice a dřeva z krbu – mě obklopila a v tu chvíli se svět za okny rozplynul. Matka mě hladila po vlasech pomalu, tak jak to dělávala, když jsem jako malá nemohla usnout. Jemně se mnou pohupovala, a já si připadala zase jako dítě, které se vrací domů po dlouhé cestě. Matky mají zvláštní schopnost v jediném doteku shrnout všechny roky, které mezi tím uběhly.

„Už jsi zase tady," zašeptala s úsměvem, který se jí ztratil v koutcích očí.

Přikývla jsem. Nechtěla jsem mluvit. Každé slovo by se mi rozsypalo na jazyku.

Setřela mi slzy z tváře a podala hrnek svařeného vína. Bylo už pozdě, ale byl pátek — den, kdy se v Ravenhillu život zpomalil. Venku ještě dozníval ruch, někde v dálce štěkal pes, a po cestě se loudali lidé vracející se z trhů. Vzduchem se nesl smích a zpěv z místní krčmy, kde si muži dávali černé pivo a ženy domácí whiskey. Za okenními tabulkami tančily odlesky ohně z krbu a světlo se přelévalo po dřevěných stěnách jako pomalá řeka.

Pohladila jsem babičku po tváři. Její kůže byla teplá a jemná, posetá mapami času. Usmála se, tak tichounce, jak to uměla jen ona, a stiskla mi ruku. Ten dotek mi řekl všechno, co nebylo třeba vyslovit. Věděla, že se bojím. Že ve mně zůstává kus něho, a že tohle místo – dům, zahrada, stůl, na kterém teď stála miska s jehněčím – je všechno, co mě drží pohromadě.

„Najez se, zlatíčko," pobídla mě matka. Její hlas zněl klidně, ale v očích se jí leskl neklid.

Freya nalévala babičce horký mošt, a když ke mně zvedla oči, v tom pohledu bylo všechno: otázky, obavy, ale i ten její věčný vzdor. Byla jiná než já. Silnější. Nebo to aspoň uměla lépe předstírat.

Matka nám všem naservírovala dušené jehněčí. Vůně tymiánu a červeného vína naplnila místnost, smísila se s kouřem z krbu a vytvářela iluzi bezpečí. Seděly jsme kolem stolu, čtyři ženy tří generací, spojené tichem. Než jsme se pustily do jídla, sklopily jsme hlavy – každá se svou modlitbou, každá s jiným přáním.

Neřekly jsme nic. Jen jsme jedly. Vidličky cinkaly o porcelán, venku šuměl vítr a mezi námi se usadil klid. Takový ten křehký, který se může kdykoli rozbít jedním slovem.

Byl pomalu čas jít spát. Pomohly jsme mamce uklidit kuchyň, protože ta zásadně nemohla ulehnout, dokud bylo někde něco neuklizeno. Rozloučily jsme se s babičkou, která už podřimovala v křesle u kamen, a s Freyou jsme zapluly do našeho bývalého dětského pokoje. Dvě prosté postele, zelené závěsy a malá zvonkohra u okna — všechno zůstalo tak, jak jsme to kdysi nechaly. Ten zvuk mě přenesl zpátky do dětství, do večerů, kdy jsme s Freyou sedávaly pod přikrývkou, svítily si baterkou a šeptem si sdělovaly naše malá tajemství. První polibky. První průšvihy. Špatné známky, zlomená srdce, rozbité sny. Byly jsme spolu ve všem, i když nás dělilo pět let.

S povzdechem jsem sebou plácla do postele, zabořila obličej do polštáře a tlumeně zaúpěla.

„Chceš o tom mluvit?" ozval se Freyin hlas, měkký, trochu nejistý.

„Teď ne," zamumlala jsem. „Zkusím usnout. Promluvíme si zítra."

„Dobře, jak myslíš." Loupla mi pusu na tvář a pomalu zavřela dveře.

Zůstala jsem sama. Náš dětský pokoj byl teď jen můj — Freya si po letech vybojovala vlastní místnost. Mně to ale nevadilo. Tady se mi dýchalo klidněji, tady čas plynul pomaleji. Skočila jsem si do sprchy, smyla ze sebe pach cesty, oblékla si měkké pyžamo a zalezla pod přikrývku. Plyšák – starý, trochu ošoupaný – ležel na svém místě, jako by na mě čekal.

Svíčka na nočním stolku pomalu dohořívala, plamen se chvěl při každém závanu větru, který pronikl skrz staré okno. Zvedla jsem se na loket a podívala se ven. Na druhém konci údolí se v jeho domku stále mihotalo světlo. Jediné okno v moři tmy.

Zůstala jsem chvíli nehybně sedět, poslouchala ticho, jak se rozléhá domem, a pak... mě něco popadlo. Nějaká neviditelná síla, co mě táhla ven, blíž k tomu světlu. Oblékla jsem si kabát, narazila čepici, chvíli poslouchala, jestli všichni spí — dům byl tichý, jen kamna občas zapraskala. Pomalu jsem otevřela dveře, zadržela dech a vyklouzla na chodbu.

Schody zavrzaly, ale tiše, jako by se i ony bály rušit noc. Seběhla jsem dolů, nazula si papuče a rozběhla se ven. Stále z nebe padal sníh a tráva se třpytila ve světle měsíce. Chladný vzduch mě pálil v plicích, jak jsem stoupala po úzké pěšině nahoru ke stavení na pastvině.

Když jsem konečně doběhla k jeho dveřím, byla jsem rudá, dech se mi lámal a srdce tlouklo až v krku. Stála jsem tam, lapala po dechu a v duchu se fackovala, co mě to sakra napadlo. Měla jsem se otočit, vrátit domů, zalézt pod deku a zapomenout. Ale nemohla jsem.

A pak to přišlo.
Tiché, sotva slyšitelné cvaknutí kliky.

Dveře se otevřely.

Stála jsem tam jako přimrazená, s mokrými vlasy plné sněhových vloček přilepenými k čelu. A z prahu se na mě díval on. Muž, jehož tvář jsem znala i poslepu. Muž, který byl odjakživa spjatý s mou duší, i když jsem si to dlouho nechtěla přiznat.

Kapitola VI. Tiché doteky

Darcy Keelan

Svět se kolem mě na okamžik zastavil, jen kostelní zvony odbíjely půlnoc a jejich hluboký tón se odrážel od zasněžených luk. Sklopila jsem zrak k rukám, které se jemně třásly. S celou odvahou, která mě náhle opustila, jsem mu vzhlédla do jeho hlubokých modrých očí. Byly unavené, chyběla jim ta jiskra, která je někdy rozzářila, ale přesto zůstávaly pevné, rozhodné – snad dokonce bolestivé. V jejich modři se lámalo světlo do tisíce odstínů a já cítila, jak mě přitahují, hypnotizují.

Přistoupil ke mně tiše, na jeho hnědých kadeřích se třpytily sněhové vločky. Mé tělo ztuhlo, nemohla jsem ani pohnout rty, a přitom mé srdce bilo divoce. „Ty..." zašeptala jsem, ale hlas se mi zadrhl, vytrhnutý z mých vlastních nervů.

On jen pomalu přejel palcem po mé tváři. „Jsem v pořádku," řekl tiše, a i když to bylo jen pár slov, cítila jsem v nich víc než co dokázaly všechny knihy, co jsem kdy četla. Zavřela jsem oči, nechala se unášet teplem jeho doteku, a když mě přitáhl do pevného objetí, ucítila jsem, jak jeho mrazivý dech taje na mé tváři.

„Neměla bys tu být," zašeptal, téměř pro sebe. „Ale..." zachvěla jsem se. „Cítila jsem, že musím."

Přikývl, a pak nás společně zanesl do domku. Každý krok rezonoval v tichu místnosti, sníh se třpytil ve světle svíčky a můj dech se mísil s jeho. „Je to... nebezpečné hm?" přiznal, a já slyšela v jeho hlase náznak smíchu, a přesto vážného tónu.

„Možná... ale já už se nechci vracet" vydechla jsem, a poprvé od mého příchodu jsem cítila, že jsme tu spolu. Že všechno, co nás oddělovalo, teď ustupuje do pozadí, a zůstává jen ticho, sníh a teplo, které jsme sdíleli.

Jeho ruka spočinula na mých zádech a přitáhl mě blíž k sobě. „Dobře," řekl, „zůstaneš."

A svět venku – sníh, chlad, ticho – se zdál být najednou vzdálený, neexistující. Byli jsme jen my dva, uvnitř teplého domku, kde každé jeho gesto, každý nádech, každý pohled byl významnější než tisíce slov.

Chvíli jsme ještě stáli v objetí, a já se snažila vnímat každý jeho tep, každé nádechy. Bylo to zvláštní – cítit teplo a bezpečí, ale zároveň vědět, jak křehké to všechno je. V místnosti se mísily vůně – kouř z cigarety, aroma hořícího dřeva, jemná vůně jeho pokoje.

Můj pohled sklouzl po stole a zarazil se na pilulkách rozesetých po stole. „Vypadá to, že tu máš celou paletu," vyhrkla jsem tiše, ačkoliv jsem věděla, že to není vhodný okamžik k poznámkám.

„Je to jen... rutina," odvětil bezvýrazně, oči přesto sledovaly moje ruce, které se mírně třásly. „Někdy je lepší, když všechno rozložíš, víš pak, kam co patří."

Podívala jsem se na jeho nedopité sklenky a popelník s nedopalky. „A dopisy?" zeptala jsem se, snažila jsem se znít klidně. „Plánuješ je někdy dokončit?"

Zavrtěl hlavou a zasmál se polohlasně, ale smích zněl spíš jako vzdech. „Někdy... někdy není ani síla dokončit věci, které mají význam."

Zkoumala jsem staré akvarely, pověšené i naházené na jednu hromadu, a v duchu si představovala bolest, která je inspirovala. „Malování ti pomáhá?" vykoktala jsem ze sebe nakonec, protože ticho bylo až příliš tíživé.

„Pomáhá... ale není to všechno," řekl, přitáhl mě ještě blíž, a jeho dech se mísil s chladným vzduchem z okna. „Darcy, někdy to bolí... bolí to tak moc, že mám pocit jako bych se vytrácel."

Jeho oči, i když unavené, mě hypnotizovaly. „Nechci, abys byl sám," vydechla jsem nakonec, hlas mi zněl cize i pro moje vlastní uši.

„A já tě nechci zatěžovat," odpověděl tichým, bolestným hlasem. „Ale děkuju, že jsi tu."

Znovu mě přitáhl do pevného objetí, zlehka mě vtahoval do svého světa, krok za krokem směrem dovnitř. Každý můj nádech se mísil s jeho, a přestože jsem cítila jeho zranitelnost, cítila jsem i neuvěřitelnou důvěru.

S povzdechem se ode mne odtáhl a pomalu přešel ke svému křeslu, které bylo obklopeno tlumeným světlem z lampy. Usadil se, zapálil si cigaretu a zhluboka natáhl kouř, který vyfoukl v drobných, třpytivých obláčcích. V místnosti se na okamžik zastavil čas a já cítila, jak se všechno kolem zpomalilo, každý nádech, každý pohyb.

„Posaď se," pokynul mi jemně k protější pohovce. Srdce mi poskočilo a já se posadila, napjatá jako pružina, nervózně si podupávala nohou. Najednou se mi zdálo, že být tu dnes večer bylo možná až příliš impulzivní – a přesto jsem sem přišla.

Sáhl po malém stolku a dolil whiskey sobě i mně. S jemným gestem mi podal sklenici. Nesměle jsem ji přijala a po očku ho sledovala. Natáhl se ke mně, přiťukl si, a pak s tichým úsměvem – jen mírně zvedl pravý koutek – vypil tekutinu. Pomalu, s rozvahou ji převalil na jazyku, než polkl, jako by se snažil zachytit každý tón, každou vůni.

Udělala jsem to samé. Pití whiskey bylo pro nás oba rituálem, každý Ir věděl, co by měla obsahovat, jak dlouho zrát, jakou hloubku a hořkost nabídnout. Tahle byla jiná – trochu hořká, možná z přítomnosti, možná z chaosu, který se v místnosti mísil s ním. Přesto jsem polkla, nechala ji projít celým tělem, cítit její teplo, nechat ji proniknout do každé buňky.

Stále mě pozoroval, hlavu mírně nakloněnou, oči tiché a pronikavé zároveň. Měla jsem pocit, že mi vidí až do samotné duše, že zná každou mou myšlenku, každý závan nejistoty, který se v mém nitru pohyboval. Bylo to děsivé i fascinující zároveň – být odhalená v každé své části, přesto cítit jeho jemnou oporu, tiché souznění v tom tichu, které mezi námi vzniklo.

Plameny v krbu plály tlumeným světlem, jejich stíny tančily po stěnách, mísily se s mlhou kouře z cigarety, která se líně vznášela vzduchem. Cillian seděl v křesle, opřený, s očima, které byly unavené, ale stále intenzivní. Pohled jeho modrých očí byl hluboký, jako by v sobě nesl všechny příběhy, které nikdy nevyprávěl.

,,Vždycky tu všechno necháváš rozházené," řekla jsem opatrně, snažila jsem se přerušit ticho.

Jeho rty se jen mírně zvedly, skoro nenápadně. ,,Možná. Někdy je chaos to jediné, co mě drží nad vodou," odvětil.

Přikývla jsem a uchopila sklenku whiskey, která studila v dlani. Pohled jsem měla upřený na něj, sledovala každý pohyb, každý nepatrný záhyb jeho výrazů. Náhle natáhl ruku a lehce přehodil přes má kolena deku. Bylo to tak nenápadné gesto, že by ho někdo mohl přehlédnout, ale pro mě to byla malá pevná kotva.

,,Chci, abys tu cítila... tu opravdovost," zašeptal, hlas se mu lehce chvěl. ,,Že nemusíš..." Zastavil se, jako by hledal správná slova.

,,Neboj, vím to," odpověděla jsem, jemně, tiše.

Mluvil jako ze starých knih – každé slovo pečlivě vybíral, hledal správné výrazy, skládal věty do jemně tvarovaných obrazců. Občas se zarazil, přemýšlel, a přesto všechna jeho slova měla váhu a smysl. Rád psal dopisy inkoustem a perem; nevím, odkud v něm taková mučivá preciznost pramenila. Jeho rukopis byl zdobený, elegantní, s jemným zkroucením písmena „s", které bych poznala mezi tisíci.

Byly doby, kdy jsem si připadala posedlá jeho osobností – a možná stále nejsem úplně vyléčená. Jeho přítomnost mi to jistě komplikovala. Pozorovala jsem každý detail jeho výrazu: na plátně, v divadle, v kavárně, když se bavil s přáteli – jak mírně pohupoval nohou v neměnném rytmu, jak zvedal sklenku k ústům, jak přivíral oči. A jeho tichý, podmanivý šepot mi vždy procházel kůží a zanechával jemné mravenčení.

Seděli jsme naproti sobě, ticho mezi námi nebylo prázdné. Bylo těžké a hmatatelné, ale zároveň něžné, naplněné nevyřčenými emocemi.

,,Někdy mám pocit, že se svět ztrácí i se mnou," pokračoval nakonec, oči upřené na plameny. ,,Jsem... vůbec přítomný?"

,,Rozumím ti," řekla jsem tiše, snažila se udržet klidný hlas.

Jeho pohled se na okamžik zjemnil. Jeho chladné prsty se lehce dotkly mých rukou – skoro neznatelně, ale jiskra toho doteku projela celým mým tělem. Ani jeden z nás se nepohnul víc, než bylo nutné. Jen jsme se dívali, ticho mezi námi pomalu pulzovalo, jako by dýchalo vlastním životem.

,,Děkuju, že jsi přišla," řekl nakonec neurčitě.

,,Přišla bych kdykoliv Cilliane, to víš," odpověděla jsem, oči upřené do jeho.

Ticho v místnosti se pomalu změnilo v něco živějšího, když zhluboka vydechl a jeho ruce se lehce otřely o mé stehno.

,,Víš," začal, hlas ztišený, ale pevný, ,,po všech těch letech jsem si uvědomil, že sláva... úspěchy... to všechno... nestojí za to, když nemáš klid. Domov. Rodinu. Lidi, na kterých ti opravdu záleží."

Přikývla jsem, uchopila sklenku whiskey, která teď působila méně hořce.

,,Takže proto ses vrátil? Po tolika letech?" zeptala jsem se tiše, skoro šeptem.

Jeho pohled se na okamžik ztratil ve svitu krbu. ,,Ano... a ne jen kvůli mně. Potřeboval jsem najít... rovnováhu. Vždycky jsem se ztrácel ve svém vlastním světě, v rolích, které jsem hrál, v postavách, které jsem stvořil. Ale teď... chci vědět, že mám místo, kam patřím, a lidi, kteří mi to připomenou."

,,Všichni někdy potřebujeme připomenutí, že máme pevnou kotvu. Někdo, kdo tu je, ať se děje cokoli."

,,Přesně," odvětil a lehce se naklonil blíž, tak, že jeho pohled spočinul na mém obličeji. ,,A ty jsi... jsi jedna z nich Darcy."

Srdce mi poskočilo, ale místo slov jsem jen jemně přikývla. Byla tu mezi námi tichá dohoda – neřekli jsme všechno, ale oba jsme to cítili. Jeho prsty se jen nepatrně dotkly mé ruky a já ucítila, jak se ve mně probouzí teplo, které nebylo jen fyzické.

,,A co dál?" zeptala jsem se nakonec, snažila se udržet lehkost hlasu, ,,Co plánuješ, když už nejsi jen stínem minulosti?"

Jeho úsměv byl krátký, ale opravdový. ,,Najít rovnováhu. Víc času s rodinou. Možná malovat. Možná se naučím od tvého dědy plést košíky." ramena se mu otřásla nepatrným smíchem.

,,A... učit se být tady, teď, místo toho, abych pořád utíkal. Chci si zasloužit tohle – klid, a možná... i někoho, s kým to můžu sdílet."

Takové věty říkával často – vždy dokázal najít situace a plány, které s lehkostí pouštěl do světa, jako by jejich uskutečnění bylo jen otázkou času. Bohužel realita byla tvrdší a většina jeho snů ztroskotala na nekonečných depresích, které ho provázely. Přesto teď, když tu mohu být s ním, jsem cítila, že to všechno má smysl. Chtěla jsem být tady, dýchat stejný vzduch, smát se, když se směje on, a cítit svobodu, jakou jsem dosud nikdy nezažila.

V duchu jsem si začala tichounce spřádat plán. Dát výpověď z knihkupectví v Londýně. Poslední měsíce jsem tam chodila jen z povinnosti, mezitím jsem živila svou duši krátkým psaním poezie do novin a revizemi příběhů pro nakladatelství – práce, kterou bych mohla dělat i tady. Zdálo se mi to jako správná chvíle, správný krok. Sama jsem potřebovala na chvíli vypadnout, odpojit se od ruchu velkoměsta a všech těch očekávání, která se na mě tlačila.

Byt v Bloomsbury mi matka koupila k narozeninám. Byla to její láskyplná investice do mého světa, mého útočiště – a teď se mi zdálo, že je správné ho na nějakou dobu opustit. Nemusela jsem se bát, že něco ztratím; všechno, co tam je, na mě počká. A já zatím mohla naplno vstoupit do tohoto nového času, do okamžiku, kdy se život konečně stáčí k něčemu opravdovému, k něčemu, co neznamená jen přežívání, ale žití – možná s ním?

Cítila jsem, jak se mi v hlavě rodí vzrušení, ale i strach. Každý krok směrem k němu, k tomuto novému začátku, byl stejně lákavý jako děsivý. Přesto jsem věděla, že se nemohu vrátit. Ne teď, když tu stojím, když cítím jeho přítomnost, a něco uvnitř mě mi šeptá, že tato chvíle – tato možnost – je jedinečná.

Vrátila jsem mu prázdnou skleničku a složila deku, kterou mi podal. Stála jsem tam, cítíc tíhu okamžiku, a věděla jsem, že musím odejít, i když bych chtěla zůstat.

„Děkuji... půjdu," zašeptala jsem, hlas se mi trochu chvěl.

Jeho oči mě zkoumaly, hluboké a klidné. Pomalu se postavil a přehodil přese mě pletenou šálu, kterou kdysi upletla má babička. Rukou mi jemně upravil čepici na čele, jen o maličko, a na okamžik naše pohledy zůstaly spojené. V jeho očích bylo něco, co se nedalo pojmenovat – tichá výzva, něha i vzpomínky, všechno smíchané dohromady.

„Jsi si jistá?" zeptal se, hlas měl měkký, sotva slyšitelný.

„Ano," odpověděla jsem tiše, a přestože mé srdce bušilo, necítila jsem strach. Jen napětí – ten zvláštní pocit, když někdo vidí každou vaši myšlenku, aniž byste cokoli řekli.

Stál přede mnou jen pár kroků a já si všimla, jak se jeho ruka nepatrně pohnula a jemně pohladila šálu přes mé rameno. To malé gesto mě zaskočilo víc než jakýkoli dotek. Cítila jsem, jak se mi rozproudila krev, a přitom jsem si musela připomenout, že musím odejít.

„Musím... potřebuji dýchat," vydechla jsem, sotva slyšitelně. On věděl co tím myslím.

„Chápu," řekl tiše a jeho pohled mě sledoval, dokud jsem se nerozeběhla dolů z kopce. Vítr a sníh mě kousaly do tváře, srdce mi bušilo a nohy táhly. Zakopla jsem a padla do chladného sněhu, dech se mi ztrácel ve víru páry, co se mísila se sněhem. Ležela jsem tam chvíli, svírala sníh v rukou, a přestože jsem cítila chlad, uvnitř mě hořelo něco jiného.

Když jsem se nakonec zvedla, ještě než jsem dorazila k domu, ohlédla jsem se. Stál tam, stále ve dveřích, svíčka pomalu dohořela, zavřel dveře a všude byla cítit tma.

Zaplula jsem do našeho domku, jako smyslů zbavená jsem zalezla pod teplou deku a pevně zavřela oči a jen jsem se modlila, abych měla bezesnou noc.

Kapitola VII. Stíny a světla

Cillian M.

Seděl jsem v naprosté tmě.
Z gramofonu vedle mě se nesly tlumené klavírní tóny Debussyho a já se pomalu ztrácel sám v sobě. Od chvíle, kdy jsem se vrátil zpátky do Ravenhillu, jsem nacházel zvláštní klid – a zároveň nekonečnou propast, která mě po celý život stahovala hlouběji a hlouběji. Často jsem přemýšlel, jestli se z ní ještě někdy vydrápu ven. Moje duše se pokaždé vracela rozervanější, obnaženější... až jsem si někdy přál, aby se už nikdy nevynořila.

Bývaly chvíle, kdy jsem se cítil lehký jako pírko. Volný jako pták, který se může zvednout a nechat se unášet větrem, jen tak – bez směru, bez tíže. Ale těch dnů nebylo mnoho. A já v sobě neměl ani čas, ani prostor, abych se pokusil tu lehkost udržet.

Byla tu pořád její přítomnost.
Osamělá sklenka na malém stolku vrhala groteskní stíny po pokoji – vysmívala se mi. V odlesku světla se kroutila, jako by na sobě nesla hrozivý nápis: SAMOTA.

Jaká vlastně je samota?
Povznášející? Tichá a svobodná? Nebo děsivá a dusivá, když člověk slyší jen vlastní dech? Možná záleží na úhlu pohledu. Možná i samota má své dny – někdy ti položí ruku na rameno a dovolí ti dýchat. Jindy tě chytí pod krkem a nenechá tě vstát z postele.

Jaká byla samota dnes? Uklidňující.
Dovolil jsem si trochu se uvolnit. Konečky prstů jsem přejel po tváři — suchá kůže, unavené svaly, víčka těžká jako po bouři. Zadíval jsem se na své ruce, ty staré společníky mého neklidu.
Někdy mi připadají jako cizí — tenké, zrazené, cizopasné. Jakoby patřily někomu jinému, někomu, kdo neumí žít klidněji. Jako kdybych byl jen jejich náhodný host.
Jindy se však zdály být celé moje.
Věrné.
Poslušné, když jsem hrál Chopina, když prsty klouzaly po klávesách s jistotou, že i ticho mezi tóny má význam.

A pak přišly dny, kdy zrádně tančily po plátně — chaotické, netrpělivé, posedlé. Tahy štětce jak rány bičem.
Barvy na nich schnuly pomalu, těžce, jako by i ony váhaly, jestli chtějí být součástí mého světa.
Někdy jsem měl pocit, že se mi smějí. Ty ruce. Ty barvy. To ticho kolem.
A že já jsem jen divák ve vlastním těle, které už dávno přestalo poslouchat.

Byly dny, kdy se mi zdály teplé a lidské.
Když psaly dopisy, které jsem muchlal a trhal znovu a znovu.
Když se dotýkaly cizí kůže s takovou jemností, až jsem měl strach, že se sám rozpadnu.
Když hladily vlasy ženy, kterou jsem nikdy doopravdy nevlastnil, i když jsem si namlouval, že ano.

Ale dnes?
Dnes jsem necítil nic. Jen podivný klid.
Ticho, které nebylo prázdné. Ticho, které mě vítalo.
Ticho, které mě nechtělo zabít, ale spíš pohltit.

Občas si představuji svůj obličej.
Ne ten, co vidí svět, ale ten druhý — ten, který se skrývá pod ním. Ten, který se probouzí, když je příliš ticho, když se noc stáhne kolem jako těsný kabát.
Ten obličej má oči bez duhovek, bez života. Sleduje mě, stojí nade mnou, když nemůžu spát.
A já cítím, jak se mi jeho drápy pomalu zanořují do kůže.
Ne do masa — to by bylo snadné. Do duše.
A ty šrámy tam zůstávají. Neviditelné, ale pulsující.

Možná proto občas moc piju. Aby se ta bolest rozmazala, aby se hranice mezi realitou a snem trochu rozpustila.
Víno má zvláštní schopnost proměnit démony v přátele.
Ne na dlouho — jen na pár hodin. Ale to stačí. Někdy.
Stačí na to, aby se mi přestaly třást ruce, aby hudba zněla čistěji, aby svět nebyl tak prudce spalující a ničící.

Když jsem se rozhlédl po pokoji, všechno kolem vypadalo jako scéna po dávno odehraném divadle.
Otevřené knihy. Štětce, které ještě nezaschly. Pár dopisů na stole, které jsem psal, ale nikdy nedokončil.
A ta sklenka.
Osamělá, groteskní, vrhala stíny po zdech jako varování.
Její silueta se houpala na zdi, jako by se mi vysmívala, jako by mi říkala: „Tak tady jsi zas. Sám."

Jaká byla samota? Povznášející?
Někdy ano.
Někdy mi dávala svobodu, kterou žádný člověk neumí dát.
Ale jindy mě polykala, pomalu, neúprosně, bez slitování.

Když se ozval poslední tón Debussyho, zůstal jsem jen já a šum prázdnoty.
A v té chvíli — na zlomek sekundy — jsem měl pocit, že slyším něco jiného.
Smích.
Tichý, vzdálený, přehlušený tichem noci.
A v něm — její hlas.

Darcy.
Jako ozvěna z dávného života, který se možná nikdy nestal.
Zase jsem byl v Londýně.
V tom baru, kde světla visela nízko nad hlavami, a kde se víno pilo pomalu, skoro s úctou.
Kde hrála hudba, která měla duši.
A kde jsem se na chvíli cítil živý.

A pak — téměř nepozorovaně — se mi v mysli rozsvítil Londýn. Londýn, který se topil v mlze a působil jako z černobílých fotografií.
Zaslechl jsem vzdálené tóny trubky, cinkání sklenic a tlumený smích, který měl v sobě všechno, co teď chybělo. Ztracené noci, kdy mě opojení drželo za ruku a svět byl ještě snesitelný.

Seděli jsme tehdy s přáteli v baru na rohu Dean Street. Světla byla nízká, dým visel těžce ve vzduchu a starý pianista se usmíval s cigaretou v koutku úst, jako by znal tajemství každého z nás. Měl jsem po premiéře. Publikum tleskalo, noviny psaly a já pil. A smál jsem se tak, že mi skoro pukala duše.

„Tohle je tvůj večer, Cilliane," řekla Darcy a v očích se jí třpytil ten zvláštní klid, co jsem nikdy neměl.
„Můj večer?" odvětil jsem s úšklebkem, který měl zakrýt všechno, co se pod povrchem vařilo. „Spíš poslední chvíle před pádem. Jako když pták zjistí, že letěl moc vysoko."

Zasmála se, jemně a trochu znepokojeně. „Proč to vždycky musíš pokazit?"
„Protože pravda se nikdy neříká při přípitku."

Číšník dolil whiskey. Na chvíli jsem si připadal, že žiju. Takhle to bývá — záchvěv světla před bouří.
Hlava se mi motala, ale myšlenky byly ostré, nebezpečně živé. Každé slovo mě pálilo na jazyku. Vyprávěl jsem jim historky z natáčení, křivdy z divadla, hloupé příběhy o lidech, co se mě snažili pochopit.
Nikdo se nesmál víc než já.

Hudba sílila, někdo tleskal, Darcy měla tváře zrůžovělé vínem.
A já si tehdy poprvé všiml, že když se směje, svět je malířem živějších barev. Že je to jediný zvuk, který mě vrací zpět, zpět k mému nitru.
Přistihl jsem se, jak ji sleduju — a v tu chvíli jsem pochopil, že tohle všechno, ta sláva, scéna, světla, potlesk, to všechno jsou jen kulisy pro chvíli, kdy její oči potkají moje.

Ta noc byla jako zrychlený sen. Slova, hudba, smích. Ale pod tím vším už začínala praskat tenká vrstva, která mě držela nad vodou.
Zvenku to byl triumf, uvnitř pomalu rostl stín. A já ho ten večer přehlušoval smíchem, který se rozléhal až do úsvitu.

Lidé se pomalu vytráceli. Ti hluční, co křičeli přes stoly, se zvedali první — zůstalo pár dvojic, pár osamělců, co se drželi sklenky jako posledního důvodu k bytí. Barman už měl ten výraz, který znám moc dobře. Zavíráme, kámo.
Hudba ztichla, jen dozvuky saxofonu se líně válely v prostoru.

Najedou se ozval kovový zvuk mince, cvaknutí mechaniky, slabé vrnění.
Z jukeboxu se ozval tlumený praskot desky.
"Can't Help Falling in Love".
Elvis. Jemný hlas, který mi kdysi připadal příliš sladký a nepatřičný — ale teď, v tomhle světle, mezi prázdnými stoly a její přítomností, se mi zdál téměř svatý.

Zvedl jsem hlavu. Darcy se na mě dívala, koutky rtů lehce zvednuté, jako by se chtěla omluvit za to, že se jí ta píseň dojímá. Ale taková ona byla, schovaná mezi Austenovou a Brönteovou a přesto s vlastním příběhem.
A mně se na ni najednou nešlo přestat dívat.
„Tančíš?" vyklouzlo ze mě dřív, než jsem to stihl zastavit.
„Ty?"
„Ne. Ale asi bych měl."

Nevím, co mě k tomu vedlo. Možná ten klid, který jsem cítil už od chvíle, kdy jsme se sem posadili a moji přátelé z divadla odešli. Možná její oči. Možná ten pocit, že svět na chvíli přestal být nepřátelský.

Vzal jsem ji za ruku. Byla drobná, teplá.
Na chvíli jsem se bál, že ji pustím. Ale neudělal jsem to.
Když jsme vstali, cítil jsem, jak se mi podlomila kolena. Směšné. Člověk, který zvládne stát hodiny nad plátnem bez hnutí, a najednou neví, kam s nohama.

Darcy se usmívala, klidně, jemně. Vedla mě mezi stoly, tam, kde zůstávalo ještě trochu prostoru.
Kolem nás pár párů — všichni se hýbali pomalu, s jakousi něhou, kterou neumím napodobit.

Položil jsem jí ruku na bok. Nejdřív nejistě. Cítil jsem, jak se nadechla, jak se její tělo přizpůsobilo tomu mému.
Všechno se ztišilo. I můj dech. I ten neklidný hlas v hlavě, co pořád šeptá, že se nehodím do žádného obrazu.

„Nikdy bych neřekla, že umíš tančit," řekla tiše.
„Neumím."
„Tak proč to děláš?"
„Protože... nechci, aby tenhle večer skončil."

Bylo to jako plynutí.
Její krok byl přesný, ladný, můj trochu neohrabaný — ale nějak se to spojilo.
Každý pohyb byl vyznáním, které jsem nikdy nahlas neřekl. Každé přitisknutí, každý nádech mezi tóny mi připomínal, že někdy člověk potřebuje jen klid a dotek, nic víc.

Zavřel jsem oči. Všechno se rozmazalo — světla baru, hlasy lidí, dokonce i Elvis.
Cítil jsem jen její vůni, něco mezi levandulí a vínem.
Moje ruce, ty cizí ruce, které obvykle tvoří zmatek a bolest, teď konečně dělaly něco smysluplného. Držely. Chránily.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Možná pár minut. Možná celou věčnost.
Když jsem otevřel oči, svět kolem se změnil.
Všichni ostatní zmizeli. Zůstali jsme jen my dva. A píseň, která pomalu dohrávala.

„Cilli," zašeptala.
„Hm?"
„Vypadáš klidně."
„Možná jsem."

A já tomu na okamžik i uvěřil.

Ticho.
Hudba dávno dozněla — zůstal jen dozvuk, slabé echo z minulosti, které se rozplývalo kdesi mezi čtyřmi stěnami mého pokoje. Otevřel jsem oči. Zase ta tma. Zase Ravenhill. A já.

Někdy mám pocit, že moje mysl je jako ten jukebox — někdo vhodí minci, vzpomínka cvakne a roztočí se píseň, kterou jsem nechtěl slyšet.
Dnes to byla ta naše noc. Elvis. A Darcy.
Zatracená paměť.

Na stole pořád stála ta osamělá sklenka. Whiskey už byla kalná, odraz světla ze svíčky se v ní lámal do bizarních tvarů.
Vzal jsem ji do ruky a chvíli jen točil tekutinou, hypnotizovaně, jako by tam někde dole mohla být odpověď.
Ale nebyla. Nikdy není.

Když jsem zavřel oči, viděl jsem ji znovu — jak se směje, jak se na mě dívá s tím tichým pochopením, které jsem nikdy neunesl nebo se možná dost nesnažil.
Bylo to dávno, a přesto se to vracelo, pokaždé ostřeji, barvitěji s větší razancí. Možná to bylo pokaždé, když jsem ji ztrácel.

Zvedl jsem se.
Krok po kroku, pomalu, jako bych znovu hledal rovnováhu. Gramofon dohrál a jehla tiše škrábala konec desky.
V tom zvuku bylo všechno.
Ticho, které bolí, i ticho, které uzdravuje.

Přešel jsem k oknu.
Venku se pomalu rozplývala mlha, měsíc se opíral o stromy a Ravenhill vypadal klidněji, než byl.
Někdy si říkám, že svět má zvláštní smysl pro ironii — když jsi v troskách, všechno kolem působí poklidně, protože už není co ničit.
Ale, když se konečně cítíš v pořádku, něco se rozbije.

Oprášil jsem ze stolu pár zbylých skic, které ležely rozházené.
Těla bez tváří, oči bez duše, pohyby bez směru.
Možná jsem tím jen kopíroval sám sebe.

Vzpomínky se držely jako kouř. Neodcházely.
A já se znovu ocitl mezi dvěma úhly toho bizáru, kterému všichni s oblibou říkají život — mezi minulostí, která mě hřála, a přítomností, která mě pomalu dusila.

Darcy.
Její jméno se mi zaseklo v krku, jak výkřik, který nikdy nevyjde ven.

Nalil jsem si zbytek whiskey.
Silná, hořká, opravdová. Přesně taková, jakou si zasloužím.

„Na ticho," zašeptal jsem a napil se.
Na ticho, které zůstalo po ní.