Matné kameny

6. kapitola AKVAMARÍNY

Ráno jsem na snídani neměla ani pomyšlení. Žaludek jsem měla stažený z událostí předchozí noci, a tak jsem jen nechala kávovar vyrobit dvojité espresso a s horkým hrnkem v ruce vyrazila do práce. Potřebovala jsem dopoledne odbavit to nejdůležitější, abych si uvolnila ruce pro odpolední návštěvu v nemocnici.

V kanceláři jsem pověřila holky ze zákaznického servisu, aby mi o pauze skočily pro bonboniéru a čerstvé jahody. Pamatovala jsem si, že je Emílie občas nosila do práce místo svačiny – byl to jeden z mála detailů, které jsem o ní za ty měsíce stihla zachytit.

Svolala jsem krátkou poradu, abych týmu oznámila, co se stalo, a poprosila je o diskrétnost. K mému překvapení ale nikdo nevypadal šokovaně.

„Chudák Ema, ten parkur ji jednou zabije," povzdechla si jedna z holek. „Už minule říkala, že ten její nový kůň je pěkný divoch."

Zůstala jsem na ně chvíli konsternovaně hledět. Zřejmě jsem nebyla tak vstřícná a otevřená šéfka, jak jsem si namlouvala, když jsem jako jediná neměla o její zálibě ani tušení. Ale co, to jsou detaily.

Emílie u nás nepracovala dlouho a na pozici v expedici nebyl pro hluboké osobní debaty s majitelkou zrovna prostor. I tak mě to píchlo u svědomí.

Zbytek dopoledne jsem se snažila soustředit na tabulky a maily, ale pohledem jsem neustále sklouzávala k dárkové tašce s jahodami. Cítila jsem, že ta návštěva v nemocnici nebude jen o Emílii. Bude o celém tom malachitovém světě, do kterého jsem v Brně nechtěně nahlédla a ze kterého jsem teď nemohla dostat hlavu.

Procházela jsem dlouhou tichou chodbou, kde jediným vjemem byl pronikavý pach dezinfekce. Emíliin pokoj jsem našla až téměř na konci traktu. Zastavila jsem se před dveřmi, zhluboka se nadechla a tiše zaklepala.

Počkala jsem pár vteřin a vzala za kliku. Emílie ležela na vysoké bílé posteli a působila snad ještě křehčeji než obvykle. Z její porcelánové pleti vystupovaly tmavé podlitiny pod očima. Měla zavřená víčka, ale při zvuku otevíraných dveří je pomalu pootevřela. Bylo vidět, jak velké úsilí ji stojí, aby na mě vůbec zaostřila.

Když se jí to povedlo, rty se jí téměř neznatelně zvlnily do úsměvu. Vklouzla jsem do pokoje a tiše za sebou zavřela.

„Ahoj, Emílie. Jsem ráda, že jsi v pořádku," promluvila jsem polohlasem, přistoupila k lůžku a jemně ji vzala za ruku.

„To se u koní stává," zašeptala tak tiše, že jsem musela napínat sluch. „Nedávala jsem pozor a on to vycítil. Brzy to bude dobré."

Položila jsem jahody a bonbony na noční stolek. Bylo znát, že ji i těch pár vět vyčerpává. Chystala jsem se k odchodu, když mě zastavila otázkou.

„Volal vám Theo hned, aby mě omluvil? Snad jsem nezpůsobila v práci velké problémy."

Naklonila jsem se k ní a krátce ji pohladila po tváři. „Nedělej si starosti, všechno je zařízeno. Odpočívej, ať se ti vrátí síla. Ráda jsem tě viděla a pokud dovolíš, zastavila bych se zase pozítří. Platí?"

Emílie jen lehounce přikývla a znovu zavřela oči. Stála jsem nad ní ještě chvíli a pozorovala tu tichou dívku. Teprve teď, v tomhle klidu, jsem v ní našla jasnou podobu s Theodorem. Měli identicky vykrojené rty a stejný, hrdý oblouk obočí.

Už jsem sahala po klice, když jsem na chodbě zaslechla ostré, pravidelné klapání podpatků. Ten zvuk se odrážel od linolea a vracel se zpátky jako metronom, který někomu odpočítává trpělivost.

Ztuhla jsem.

Nevěděla jsem proč, ale žaludek se mi znovu stáhl. Ten krok nebyl váhavý jako kroky návštěv. Nebyl ani unavený jako kroky zdravotních sester na konci směny. Byl přesný. Rychlý. Rozhodný.

Zastavil se těsně přede dveřmi. Vteřina ticha.

Klika se pohnula prudce, skoro podrážděně, a dveře se rozlétly dovnitř tak náhle, že jsem musela ustoupit o krok.

V rámu stála žena po padesátce. Stejně drobná a bledá jako Emílie, ale v jejím pohledu byla tvrdost, která v nemocničním světle působila téměř kovově.

Tehdy mi to došlo. Její matka. A podle výrazu, kterým si mě přeměřila, jsem byla v tomhle pokoji navíc.

„Co tady děláte? Zrovna vy?" Žena se na mě mračila a její hlas měl nepříjemně ostrou výšku.

Nasucho jsem polkla. „Dobrý den, paní Valentová. Omlouvám se, chtěla jsem se jen ujistit, že je vaše dcera v pořádku. Už jsem na odchodu."

Snažila jsem se mluvit klidně, abych jí nedala jedinou záminku k hádce. Cítila jsem z ní nahromaděné napětí a potřebu na někoho hodit vinu. Já jsem byla ideální, snadný cíl.

Pokusila jsem se ji obratně obejít, ale v tu chvíli prostor dveří vyplnil Theodor. Byl tak vysoký, že téměř dosahoval k hornímu rámu.

Rychlým pohledem zhodnotil situaci, pak něžně chytil matku za ramena a tiše promluvil: „Mami, no tak. Klid. Emu bolí hlava, potřebuje ticho."

Paní Valentová se ale nehodlala vzdát. „Kdyby nemusela tahat krabice u vás ve skladu, mohla být dávno zpátky na škole! Místo toho lítá po parkurech a hraje si na něco, co z ní nikdy nebude!"

Theodor se zhluboka nadechl. Došlo mi, že tohle je jejich rodinné bitevní pole. Nedokončená vysoká a zakazovaná vášeň ke koním. Ale co já s tím?

Ema v životopise žádnou nedokončenou školu neuvedla. Brala jsem ji jako holku, co si dává pauzu po gymplu, než se rozhodne, co dál. Takových jsem v expedici měla už tucet.

„Omlouvám se," opakovala jsem tiše. „Musím už jít. Těšilo mě, paní Valentová. Na shledanou."

Paní Valentová jen úsečně trhla hlavou a Theodorův omluvný úsměv mě doprovodil až na chodbu.

Opřela jsem se o chladnou zeď a v nose mě štípl pach dezinfekce. Uvědomila jsem si, že kdybych někdy skončila na takové posteli já, nikdo by mi nepřinesl jahody. Nikdo by se nepřel s doktory. Nikdo by nestál ve dveřích jako zeď. Byla bych jen další jméno na plastové kartičce u lůžka.

Byla jsem dítětem štěstěny v byznysu, ale v osobním životě jsem prohrála všechno, co šlo. Možná proto mi osud nadělil ten úspěch – jako bolestné.

Rychle jsem si hřbetem ruky setřela slzu a rozhlédla se, jestli mě někdo neviděl. Viděl.

Theodor stál u dveří sestřina pokoje a zamyšleně mě pozoroval. Na zlomek vteřiny se pohnul, jako by chtěl vykročit ke mně. Jeho ramena se nepatrně napřímila, váha těla se přenesla dopředu. Pak se zarazil.

Zůstal stát přesně tam, kde byl, ruku stále na klice, jako by mezi námi vedla neviditelná čára, kterou se rozhodl nepřekročit.

Krucinál. Zrovna on musel vidět těch pár vteřin mé slabosti. Prudce jsem se odlepila od zdi a bez jediného ohlédnutí, téměř v běhu, jsem opustila nemocnici.