7. kapitola HEMATITY
Následující dva dny jsem prožila v naprostém pracovním nasazení. Moje obvyklá rutina: úřady, sledování burzy, návrhy nových kolekcí a schůzky se zákazníky. K tomu plánování dovolených, aby mi v týmu nikdo nechyběl a všechno sedělo na minutu přesně. Byl to kolotoč úkonů, který mi dodával pocit jistoty. A hlavně odstup. Ten jsem teď potřebovala ze všeho nejvíc.
Dnes nastal den, kdy jsem slíbila Emílii další návštěvu. Do nemocnice jsem jela se staženým žaludkem. Už jen představa, že znovu čelím paní Valentové, nebo – což bylo ještě horší – že tam potkám Theodora, ve mně vyvolávala žaludeční neurózu.
K mému obrovskému překvapení ale Emílie v pokoji nebyla. Zmatená a trochu vyděšená jsem se šla přeptat sestry. Ta mi vlažným tónem oznámila, že pacientka byla propuštěna do domácího ošetření.
Poděkovala jsem a odešla. Bodlo mě, že mi ani nenapsala. Doufala jsem, že i kdyby podlehla tlaku matky a rozhodla se z expedice odejít, dala by mi aspoň vědět.
Vrátila jsem se do svého luxusního bytu. Bylo to místo, které dýchalo stylem, ale pro jednoho bylo příliš velké. V jídelně stál stůl pro šest, na kterém jsem už měsíce neprostřela víc než jeden talíř.
Někdy jsem se v něm cítila bezpečně, jindy mě ty prázdné metry čtvereční dusily. Moje nálady se střídaly v cyklech – období, kdy jsem nad životem nepřemýšlela, střídala ta, kdy jsem se cítila zahnaná do úzkých.
Vytočila jsem číslo své tety. „Ahoj, teto, neruším?" zkusila jsem lehký tón, ale teta mě znala příliš dobře. Nenechala se obalamutit.
„Malvínko, je ti smutno? Přijeď k nám. Už jsi tu dlouho nebyla. Udělám štrůdl a dáme si horkou čokoládu. Už se na tebe těším," řekla a tou poslední větou mi dala jasně najevo, že odmítnutí se nepřijímá.
„Přijedu, teto, ale až v pátek. Musím pracovat, nemůžu v tom holky nechat plácat samotné. Víš, že v létě připravujeme kolekci na zimní plesy a je toho moc."
Teta mě nenechala domluvit. „Vím, že jsi silná, ale u nás můžeš být jen Malvína. Nějak si to zařiď a přijeď už zítra, vždyť je čtvrtek. Ty tvoje holky to jeden den zvládnou."
Povzdychla jsem si. Měla pravdu. „Tak dobře. Ale dorazím až odpoledne. Děkuji, teto. Hezky se vyspi."
Útěky do mé rodné vesnice nebyly časté, ale o to intenzivnější. Byl to jediný způsob, jak se „dobít" na další měsíce v tomhle lesklém, ale tvrdém světě.
V noci jsem spala překvapivě klidně. Možná za to mohl ten příslib štrůdlu a tety, u které jsem nemusela být tou neprůstřelnou šéfkou. Když jsem ráno sáhla po mobilu, na displeji na mě svítila zpráva, která mi večer unikla.
„Paní Králová, omlouvám se, že jsem nenapsala dříve. Matka si vyžádala, abych se přesunula k ní domů. Ještě týden u ní zůstanu a pak už přijdu do práce. Omlouvám se za způsobené komplikace. Emílie."
„Matka si vyžádala," opakovala jsem si v duchu. Ta formulace mě píchla u srdce. Jako by Emílie nebyla dcera, ale zavazadlo přesunuté na jiné místo. Rychle jsem jí odepsala, ať se hlavně pořádně doléčí a o práci se nestará, a pak jsem se pustila do balení. Tentokrát žádné pracovní kostýmky ani diamanty. Jen džíny, trička, vytahaný svetr a pohodlné boty.
Dopoledne v kanceláři uteklo v horečném tempu. Předala jsem instrukce, podepsala nezbytné dokumenty a s každou vyřízenou drobností jsem cítila, jak se mi uvolňuje sevřený žaludek. Moje „holky" to zvládnou. Jsou skvělé a já jim občas musím dovolit, aby mi dokázaly, že nejsem nenahraditelná.
Když jsem po obědě nasedala do auta a nastavovala navigaci směr rodná vesnice, pocítila jsem vzácný záblesk svobody. Cesta trvala dvě hodiny, ale s každým ujetým kilometrem se krajina kolem mě měnila v něco důvěrně známého. Louky, remízky a staré jabloně u silnic. Tady se čas měřil jinak. Tady jsem nebyla Králová z e-shopu, ale prostě Malvína.
U tety na mě okamžitě dýchla vůně poctivého domácího jídla a čerstvých jahod ze zahrádky. Vesnici jsem měla hluboko pod kůží, vrytou do každé vzpomínky, ale kdysi jsem odtud musela utéct, abych se nezbláznila. Teď jsem se vracela jen ve chvílích, kdy jsem v tom svém naleštěném světě přestávala vědět, kudy kam.
Teta byla už pár let v důchodu. Před patnácti lety se rozvedla a od té doby žila sama, obklopená jen houfem slepic a několika toulavými kočkami, které se k ní s železnou pravidelností vracely pro misku mléka. Celý život pracovala jako sestra u dětské lékařky. Sama děti neměla, a tak veškerou svou péči upírala na mě - jedinou dceru své sestry.
Bývala jsem tou rozmazlovanou holčičkou, které svět ležel u nohou. Jenže pak přišla první tvrdá lekce hned po maturitě a druhá, ještě mrazivější, hned po státnicích. Jako by byl můj profesní úspěch vykoupen něčím drahým z mého soukromí. Pokaždé, když se mi dařilo v práci, něco jiného se tiše rozpadalo.
Teta stála v kuchyni zády ke mně a míchala něco na plotně. Došla jsem k ní potichoučku a lehce ji políbila na tvář, přičemž jsem hned nakukovala do kastrůlku, co dobrého kuchtí. Teta nadskočila, i když o mně věděla už od chvíle, kdy jsem s autem zabrzdila na dvorku.
Objala mě, pak mě chytila za ramena a zálibně si mě prohlížela. „Teda holka, ty jsi rok od roku krásnější. Celá máma," hlesla a oči jí zvlhly. Musela jsem rychle zabodnout pohled do stropu, abych se nerozplakala taky. Byla to úleva, být zase u ní, ale ty emoční vlny, které návrat domů vždycky přinášel, se někdy nezvládaly lehce.
„Co to tady tvoříš?" zeptala jsem se vesele, abych zahnala černé mraky. Teta se usmála. Pochopila. Věděla. To na ní bylo nejlepší – nemusela jsem se přetvařovat.
„Letos je strašně moc jahod. Už mám kompoty, napekla jsem bublaniny a rozdala tolik jahodové zmrzliny, že teď přišla na řadu marmeláda. Až na ten váš Halloween přijdou děcka, budou rády za jahůdkovou na palačinky," zasmála se a vypla plotýnku. „Dáme si rovnou večeři, co říkáš?"
Utřela si ruce do zástěry a začala ze sekretáře vytahovat talíře. Podívala jsem se na hodiny. „Teto, ale vždyť je teprve pět? Není na večeři trošku brzo?"
Teta vážně zavrtěla hlavou. „Před pár dny jsem četla, že poslední jídlo má být nejméně tři hodiny před spaním."
Začala jsem se smát. „Dobře, beru, ale v osm spát nechodím. To večer teprve začíná."
„No jo, už jsi městská holka každým coulem," zastavila se teta v pohybu. „To já v půl osmé zavřu slepičky, naliju mléko kočkám a v osm už ležím. Abych mohla v pět ráno zase pustit drůbež a začít péct, ať se všechno do oběda stihne."
Chápala jsem to. Život na vesnici měl jiný rytmus a teta už měla svá léta. „Tak dobře, dneska povečeřím s tebou. Ale počítej s tím, že kolem deváté ti udělám nájezd na špajz." Vzala jsem jí hrnky z rukou a šla připravit čaj. Tady platila jasná pravidla: k večeři se pil bylinkový čaj na lepší trávení, ať bylo léto, nebo zima.
Jedly jsme úžasný bramborový guláš s domácím chlebem a já se rázem posunula o spoustu let zpátky. Viděla jsem tu malou holku s copánky, jak běhá po zahradě, zalévá záhony a kreslí křídou na chodník jednorožce. Jak byl tehdy svět nekomplikovaný.
Teta si všimla mé zamyšlenosti, ale vyložila si ji po svém. „Malvínko, ty jsi zamilovaná," usmála se a oči jí zajiskřily.
Bylo mi skoro líto vyvádět ji z omylu. „Nejsem, teto. Ale objevil se jeden muž. Vlastně proto jsem tady," přiznala jsem a v duchu to nazvala svým klasickým ústupem do bezpečí. „Vlastně o mě nestojí, nedal nic najevo. Ale líbí se mi. Hodně se mi líbí. Jenže... není pro mě. Hledá jen povyražení, má stálou přítelkyni a navíc nežije v Čechách." Vzdechla jsem, aby ten pocit zmaru byl kompletní.
Teta mi položila svou vrásčitou, upracovanou dlaň na ruku. Pevně ji stiskla a usmála se tím svým vševědoucím pohledem.
„Malvínko, přišel tvůj čas. Vidím to na tobě. Pokud si myslíš, že hledá jen povyražení, vyveď ho z omylu. Ukaž mu, že jsi žena, o kterou je třeba bojovat. Uvidíš, že všechno dobře dopadne. Pokud má aspoň špetku rozumu, nenechá si tě utéct. A věř mi, že už teď se po tobě v tom velkoměstě shání."
Zastavila jsem se s lžicí v polovině cesty k ústům. Její víra v mou výjimečnost byla dojemná, ale realita byla mnohem matnější. Theodor Valenta nebyl muž, který by se nechal „vyvádět z omylu". Byl to muž, který diktoval pravidla a jeho pravidla očividně nezahrnovala hledání citů v české kotlině. Jenže mě napadlo, jestli vůbec někdy někdo zkusil jeho pravidla přepsat.
Usmála jsem se a dál už jsme jedly v tichosti, které narušovalo jen tikání kuchyňských hodin na stěně.