Matné kameny

8. kapitola LAPIS LAZURI

Noc mi nemilosrdně ukázala, jak moc jsem emočně rozložená. Vrátily se noční můry a já téměř celé hodiny proplakala. Bylo to vysilující, stravující. Vidět ve snech tváře milovaných a dávno ztracených mě i po těch letech dokázalo úplně vyvést z míry.

Tuhle mou třináctou komnatu, uzamčenou na třináct západů, ve mně nechtěně otevřel až Theodor. Po čtrnácti letech se mé srdce začalo znovu otevírat – a bolelo to. Hrozně moc. Nebyla jsem si jistá ničím, co dělám. V srdci jsem totiž už od patnácti měla jen jednoho.

Tomáše. Mou první a poslední lásku. Kluka, se kterým jsem chtěla strávit celý život. Naučil mě jezdit bez držení řídítek a věřit, že mě vždycky chytí. A pak byl ze dne na den pryč.

Chystali jsme se na svou první společnou dovolenou. Měla jsem po maturitě a Tomáš už pracoval; jako realitnímu makléři se mu díky jeho charismatu neuvěřitelně dařilo. Miloval lidi a nová místa. Byla to pro něj práce snů. Koupil motorku, na které jsme měli dojet až k moři.

Seděla jsem tehdy před brankou na malé cestovní tašce a pořád dokola vytáčela jeho číslo. Neozýval se. Nebylo to u něj výjimečné, občas míval zpoždění, ale vždycky dal vědět. Ten den bylo ticho. Po hodině, kdy už máma z okna lamentovala, ať nejsem za blázna a nečekám na chodníku, mi telefon konečně někdo zvedl.

Křičela jsem na něj. Aspoň jsem si to myslela.

„Tomáši, kde jsi?" křičela jsem. Jenže ten hlas na druhé straně nebyl jeho. Byl příliš klidný. Příliš cizí. Příliš naučený oznamovat konce. V tu vteřinu se všechno rozpadlo. Nějaký chlap v náklaďáku mu nedal přednost. Bylo to rychlé, bez šance.

Tehdy mi srdce ztvrdlo na kámen. Roky jsem se nemohla ani pořádně nadechnout. Na vysoké mi kluci nadbíhali, ale já nedokázala Tomáše vymazat ani nahradit.

Nešlo to tehdy a možná to nejde ani teď – i když Theodor v sobě měl něco, co mě nutilo ty staré zámky znovu odemknout. A děsilo mě, že u něj netoužím po jistotě. Toužím po pádu.

Druhá drtivá rána přišla hned po státnicích. Moji rodiče – máma, ošetřovatelka v zoo, a táta zlatník – si léta plánovali safari v Africe. Pogratulovali mi k titulu a odjeli na letiště. To bylo naposledy, kdy jsem je viděla šťastné, natěšené a milující. Nad savanou se zřítilo malé letadlo. Máma, táta, pilot i němečtí turisté...

Každý můj úspěch měl pod sebou stín. Tohle břímě jsem si nesla roky a jediným člověkem, který mi zbyl, byla teta. Milovala jsem ji stejně jako ona mě, ale viděla jsem, jak stárne, jak je rok od roku křehčí. Děsila jsem se dne, kdy zůstanu na světě naprosto sama.

Celý den stál za nic. Oči červené a pálivé od pláče nešly skrýt a já se o to ani nesnažila. Pomáhala jsem tetě na zahrádce, uklidila dům a pak zajela do města na nákup. A jak už to tak v mém životě bývá, zrovna dnes, v tom nejhorším rozpoložení, jsem potkala Tomášovu mámu.

Dlouhé roky mi dávala jeho smrt za vinu, než konečně pochopila, že trpím stejně jako ona. Když mě poznala, viditelně se zarazila. Tvář jí ztuhla a oči ztvrdly. Zestárla, ale pořád jsem v ní viděla Toma.

Slušně jsem ji pozdravila a ona mě zastavila jemným dotekem ruky. „Malvíno, ráda tě vidím. Jak se máš? Jsi vdaná? Máš děti?" Usmála se na mě smutně a v tom úsměvu rezonovala naše společná minulost.

Zavrtěla jsem hlavou, v očích mě znovu pálily slzy. Paní Dvořáková si mě zkoumavě prohlédla. „Vím, že jsi ho milovala. Děkuji ti," hlas se jí zlomil přesně na tom děkuji. Chvíli se na mě jen dívala, až pak dodala tiše, „snad se brzy dočkám zprávy, že jsi šťastná a máš rodinu," hlesla, sklonila hlavu a odešla.

Cestou k tetě jsem zase brečela. Nebyla jsem si jistá, jestli byl návrat sem dobrý nápad. Ve městě bych čelila jen Theodorovi, ale tady jsem musela čelit sama sobě.

Uložila jsem nákup a oznámila tetě, že se půjdu projít. Musela jsem si to všechno srovnat v hlavě. Tady a teď. Do práce jsem se chtěla vrátit silná. Tvrdá. Nezlomná.

Uprostřed lesů jsem si lehla na paseku. Vonělo tu slunce a mech, v korunách stromů zpívali ptáci a z dálky se ozývalo bučení krav. Tady mi bylo dobře. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Tekly mi slzy, ale už to nebyly slzy čisté bolesti. Byla to vděčnost. Vděčnost za to, že můžu cítit, vnímat sílu přírody a dýchat.

Nevím, jak dlouho jsem v té vysoké voňavé trávě ležela, ale když jsem vstala, cítila jsem se jinak. Když jsem vstala, už jsem si neutírala slzy. Nechala jsem je uschnout.

Až ho znovu potkám, nebude to ta dívka z chodníku s telefonem u ucha. A pokud to s ním nedopadne? Svět se nezastaví, dokonce ani nezpomalí. Možná se časem objeví někdo jiný. Možná ne. Ale já už se nenechám zlomit.

Vydechla jsem tak zhluboka, až mi v plicích nezbyl žádný vzduch. A pak jsem se znovu nadechla. Té vůně. Naděje. A života, který navzdory všemu miluju.