Matné kameny

9. kapitola VLTAVÍNY

Návrat do pražského bytu, obklopeného neustálým šumem velkoměsta, nebyl jednoduchý. Patřila jsem sem už tolik let, a přesto jsem tomu místu nedokázala říkat domov. Nešlo to.

Ráno mě v práci přivítaly všechny zaměstnankyně s úsměvem. Sypaly na mě novinky, které jsem hltala a užívala si návrat do svého světa. Tady jsem si byla jistá v kramflecích.

Po krátké poradě jsem se rozhodla, že je čas obnovit naše mimopracovní rituály. Párkrát do měsíce jsme vyrážely na drink nebo dobrou večeři a v lednu nás čekal pravidelný wellness. Bylo to fajn, vznikaly tam parádní fotky, ze kterých můj Instagram žil většinu roku.

Na sítích jsem musela být neustále aktivní. Prezentovala jsem se jako Malvína Králová – ledová královna, silná a neochvějná. Ve skutečnosti jsem to byla jen já, Malvína, která se třásla před každým živým vstupem nebo natáčením podcastu.

Na fotkách jsem měla dokonale narovnaná ramena a úsměv o dva stupně širší, než byl ten opravdový. Bylo to kruté, ale funkční. Moje online prezentace byla promyšlená do posledního detailu; i když jsem výjimečně ukázala slabost, mělo to svůj strategický důvod.

Ponořila jsem se do navrhování letní kolekce. Po covidu jsem pochopila, že nemůžeme sázet jen na luxus, a tak jsem otevřela dveře i kvalitní bižuterii. Najala jsem na to Lídu – dívčinu zapálenou do práce, která měla neuvěřitelné nápady. Zatímco s Marií jsme tvořily noblesu, s Lídou to byla hravost.

V hlavě jsem měla jahody. Možná proto, že jsem ještě cítila jejich vůni ze špajzu u tety.

Roztomilé náramky a náušnice pro malé i velké slečny. Kombinace sytě červené barvy a chladné chirurgické oceli mi šla skvěle dohromady. Čas utíkal zběsile a já se v návrzích úplně ztratila. Až ve čtvrtek mě Andy probrala z tvůrčího transu otázkou, proč nechávám Emílii po tak těžkém úrazu pracovat na celý úvazek.

Zarazila jsem se, odložila iPad a šla rovnou do expedice. Přivítala mě usměvavá Ema. Modřiny byly pryč a působila mnohem zdravěji.

„Dobrý den," usmála se na mě od balicího pultu.

„Emílie," vydechla jsem, „čekala jsem, že zůstaneš ještě doma."

Zavrtěla hlavou. „Už nebylo třeba, doktorka mě pustila."

Sledovala jsem její ruce. S naprostou samozřejmostí a jemností aranžovala náhrdelník do krabičky, balila ho do bublinek a ukládala do většího boxu vystlaného plátky růží. Každý její pohyb byl dokonalý.

„Chtěla bych se vám moc omluvit za chování své matky," začala tiše. „Pořád má pocit, že ji musím poslouchat na slovo. I Theodora to mrzelo. Dal jí jasně najevo, že to bylo přes čáru. Nestihl se vám omluvit osobně... musel zpátky." Tváře jí v tu ránu vzplály jasnou červení.

Snažila jsem se o neutrální tón. „To je v pořádku, tvoje máma měla prostě strach. A tvůj bratr... škoda, ráda bych se dozvěděla víc o jeho firmě, má skvělou pověst."

Emílie se najednou rozesmála tak nečekaně, až jsem si připadala jako jediná, kdo nezná pointu. Doslova se zlomila v pase a já tam rozpačitě stála, dokud se neutřela slzy smíchu a neotočila se zpět.

„Moc se omlouvám, já jen... sleduju vás oba a vidím, jak ani jeden nechcete přiznat, že vás ten druhý zajímá. Promiňte mi tu upřímnost." Zadívala se mi přímo do očí.

Jen jsem se usmála, protože slova mi v tu chvíli došla. Ale Ema pokračovala a její tón zvážněl.

„Ono by to bylo celé hrozně roztomilé, kdyby to nebylo tak smutné."

Povzdychla si. Cítila jsem, že se blížíme k tomu nedořečenému „ale" z Brna.

„Dobře, Emílie. Za prvé, říkej mi prosím Malvíno. Z toho ‚paní Králová' se mi ježí chlupy. A za druhé... když už tu rozebíráme soukromí, vysvětli mi, co tím myslíš."

Ema na vteřinu cukla koutkem, ale pak zvážněla úplně. „Theodor nehledá vztah, on jeden má. Nehledá lásku, protože ji má. Jenže v ní není šťastný. Vlastně je hrozně nešťastný, ale nemůže s tím nic udělat. Nechtěla byste, aby vás ranil, Malvíno. On si v Čechách většinou najde únik u nějaké bezejmenné slečny, které nic neslibuje, jen ji zahrne luxusem. A ona ho za to miluje. Vím, jak to zní. Ale víc vám říct nemůžu."

Sklopila oči k tabletu, tiskárna štítků zavrněla a já pochopila, že audience skončila. Odcházela jsem z expedice jako opařená. Cítila jsem se podvedená, i když mi nic neslíbil.

Theodor Valenta nebyl jen nedosažitelný. Byl to muž v pasti. A já jsem najednou nevěděla, jestli jsem klíč, nebo jen další nouzový východ. Nebo spíš jako ty bezejmenné slečny.