Matné kameny

11. kapitola GRANÁTY

Právě jsme s Lídou diskutovaly, jak nejlépe prezentovat novou kolekci. Nebyla jsem si jistá, jestli základní set náušnic, prstenu a náramku bude stačit. Chtěla jsem z toho jemného návrhu vytěžit maximum, ale Lída byla nekompromisně proti. Líbilo se jí, že to nebude „přejahodované".

Snažila jsem se ji přemluvit, ale ona se na mě najednou zahleděla tím svým zkoumavým pohledem, až jsem se zarazila.

„Jsi dneska nějaká jiná, Malvíno. Nerozhodná. Tvé argumenty nestojí za nic, jindy bys mě roznesla na kopytech. Co se děje?"

Nejistě jsem se usmála. Je to zlé, když i někdo, kdo mě zná sotva pár měsíců, pozná, že nejsem ve své kůži.

„Dneska jdeme po dlouhé době ven. Jsem z toho nervózní, nikam moc nechodím," zamluvila jsem to a mávla rukou, jako bych zaháněla otravný hmyz.

Lída mě ještě chvíli rentgenovala očima, ale pak si povzdechla.

„Ok, šéfová. Víš co? Ukecala jsi mě. Uděláme ještě nákotník a přívěsek na kabelku. Co jiného v létě nosit než jahody?" Zasmála se a už se zase skláněla k mikroskopu, aby vybrala ten správný rudý kamínek pro prototyp náušnice.

Přesně v devět večer jsem lehce rozklepaná vystupovala z taxíku. Byla jsem na okraji Prahy v klubu, který jsem neznala, ale holky tvrdily, že nikde jinde nejsou lepší drinky ani hudba. Musela jsem jim věřit.

V bílém topu, volných černých kalhotách a s rudými granáty v uších jsem vstoupila dovnitř. Cítila jsem pohledy všech přítomných a musela se hodně přemáhat, abych šla jistě a neutekla rovnou na bar.

Lída uznale pískla. „Á, pozor, slečny! Jestli jste si myslely, že dneska sbalíte nějakého krále, tak máte smůlu. Naše královna právě dorazila!"

Všechny se smály a zdravily mě. Ten příval kolektivní energie mě nakopnul. Dodalo mi to sebevědomí, které jsem v posledních týdnech kvůli jednomu chlapovi ztrácela. Najednou se to zdálo tak malicherné. Tak vzdálené. Stejně jako celá Dubaj.

Pak ale do klubu nakráčela Emílie. Vypadala skvostně. Její bledá pokožka v kontrastu s tmavými vlasy v záři reflektorů úplně svítila. Na vysokých podpatcích se nesla s noblesou, kterou se nelze naučit. Byla to hvězda – nenápadná, ale o to zářivější.

Večer probíhal jako každý správný holčičí tah. Hluk, smích, trocha hysterie, tanec a litry alkoholu. Užívala jsem si to. Podařilo se mi odsunout temného Theodora do zadního šuplíku mysli a soustředit se na muže tady v klubu. Jeden z nich nevypadal vůbec špatně. Byl tichý a nenápadný, stejně jako Ema, ale slibně zářil. Občas na mě upřel pohled, zatímco se věnoval svému společníkovi.

Při tanci jsem zavřela oči a nechala se unášet smyslným rytmem. Pak se to stalo. Přišel ke mně zezadu. Jeho vůně byla opojná a teplo jeho těla mě okamžitě podráždilo. Nechala jsem jeho ruce, aby mě objaly v pase, a dovolila mu přitisknout hruď k mým zádům. Tak jemné gesto, a přesto to ve mně spustilo lavinu, kterou jsem už týdny držela pod kontrolou.

Toužila jsem pro někoho být tou jedinou. Aspoň na jednu noc.

V tu chvíli mě u srdce píchla krutá pravda. Já jsem nechtěla být jedinou pro tohohle cizince. Chtěla jsem být tou jedinou pro Theodora. Na jednu noc, na deset, na pořád.

Ta myšlenka mi zmrazila pohyby. Otočila jsem se v náručí toho sympatického muže. Usmíval se na mě očima, vypadal tak nekomplikovaně a mile... Zůstala jsem u něj, ale v hlavě mi znělo jen jedno jméno. Přesto mé tělo toužilo po dotecích a muž přede mnou byl báječný. Hezký, zábavný, nevtíravý, jeho doteky byly přesně na hraně. Líbil se mi a tak jsem se rozhodla. Odjedu s ním. Bylo už téměř ráno, většina holek už odešla, ale pár stálic tady ještě zůstávalo.

Odešla jsem na toaletu a narazila tam na Emu. Chudák, stála u umyvadla a nechala si do dlaní stékat proud vody, kterým si stále dokola omývala tvář. Make-up měla úplně rozmazaný, ale ani to nevnímala.

„Malvíno, nechoď s ním. On to, co se stalo... to znásilnění... on to nikdy nezvládl. Líbíš se mu. Nechoď," vyrážela ze sebe nesouvisle a já jí stěží rozuměla. Pohladila jsem ji konejšivě po zádech.

„Máš odvoz, Emi? Můžeme jet spolu, co říkáš?"

Zavrtěla hlavou. „Jedu s Andy, čeká na mě." Hlasitě škytla a papírovými ručníky si drsně otřela obličej. „Hezký večer," vysoukala ze sebe a nejistým krokem odkráčela.

Když jsem se vrátila do sálu, byla už pryč a s ní i zbytek mých holek. Usmála jsem se na barmana a zavěsila se do Tibora, který na mě nenápadně čekal u východu.

Bok po boku jsme čekali na taxík. Chladný noční vzduch mě probral jako facka. Najednou jsem to věděla – nemůžu s ním spát. Byla by to jen další morální kocovina, další prázdnota, ze které bych se sbírala týdny. Už jsem to nechtěla.

Tibor jako by vycítil mou náhlou změnu. „Malvíno, ten taxík, co právě přijíždí, je tvůj. Zaplatím ho a nech se odvézt domů." Vyhledal mé oči a zadíval se do nich s nečekaným pochopením. Než jsem stihla cokoli říct, umlčel mě krátkým polibkem.

„Vím, že nejsi žena na jednu noc. Upřímně nechápu, proč sis vybrala zrovna mě, ale potěšilo mě to. Kdykoli bys chtěla, jsem tu. Jsem singl – jen abys neměla pocit, že něco ničíš." Vtiskl mi papírek do dlaně, ale jeho ruka se ani na vteřinu nezachvěla.

Tibor zaplatil řidiči, nadiktoval mou adresu a zabouchl dveře. „Doufám, že se ozveš, Malvíno," dodal vážně.

Zůstal stát na chodníku a já ho sledovala skrze zadní okno, dokud nezmizel ve tmě. Přišlo mi to najednou strašně líto. Tenhle kluk nebyl lovec. Možná hledal víc. Podívala jsem se na vizitku: Tibor Klimeš, psycholog.

Cítila jsem se pod psa. Třeba mi právě unikl muž, který byl hodný, vnímavý a nekomplikovaný. A to všechno kvůli jednomu temnému stínu z Dubaje, o kterém vím jen to, že je synonymem pro problém.

Chtělo se mi brečet, ale vydržela jsem to až do sprchy. Teprve pod horkou vodou jsem se dovolila sesypat. Litovat se. A nenávidět se za to, že mě ta temnota přitahuje víc než světlo, které mi někdo právě nabídl.