Matné kameny

12. kapitola AMETYSTY

Přežít víkend po tom šíleném pátku bylo téměř nad mé síly. Musela jsem se neustále přemáhat, abych nezavolala Emílii. Chtěla jsem odpovědi. Chtěla jsem vysvětlení. Chtěla jsem to všechno konečně pochopit.

Držela jsem si ale profesní odstup. Nebyla to kamarádka, byla to má zaměstnankyně. Musela jsem počkat na pondělí. Na nočním stolku ležela Tiborova vizitka.

Několikrát jsem ji držela v ruce společně s mobilem, ale pokaždé jsem ji zase odložila. Co bych mu asi tak řekla? „Promiň, vypadáš jako fajn chlap, byl jsi na mě milý, jenže já jsem se nejspíš úplně zbláznila a toužím po muži, který si ode mě drží odstup a skrývá kruté tajemství?" To asi ne. Nebylo mi osmnáct, abych se nechala bezhlavě unášet emocemi.

Jenže Theodor byl od té noci mým cílem. Toužila jsem po něm jako po nikom předtím. Potřebovala jsem ho. Bylo to k vzteku – nevěděla jsem o něm skoro nic, a přesto mi ležel v hlavě jen on.

Hledala jsem cokoli o jeho Julii, ale nenašla jsem vůbec nic. Jako by digitálně neexistovala. Theodor byl přitom na sítích aktivní a měl tam i pár fotek ze soukromí. Na jedné ležel u bazénu, černé kraťasy promočené, opálená pleť, svalnatá hruď... a pod klíční kostí tetování. Přiblížila jsem si to. Byla to silueta letícího černého ptáka.

Havran. Symbol viny i posla špatných zpráv. Co se tam proboha mohlo stát?

V pondělí jsem byla v práci dřív než ostatní. Přecházela jsem po kanceláři jako zvíře v kleci. Moc jsem chtěla znát pravdu, a zároveň jsem se jí k smrti bála. Konečně jsem zahlédla pohyb. Dveře expedice se otevřely. Vyrazila jsem za ní.

„Vytiskni si objednávky a pak přijď prosím hned do mé kanceláře," oznámila jsem jí stroze. Ema zbledla, ale přikývla.

Čekala jsem nekonečné minuty, než zaklepala. „Pojď dál, posaď se, Emílie."

Sedla si jen na okraj židle, napjatá jako struna. „Nejde o pracovní záležitosti," dodala jsem, aby bylo jasno. Viděla jsem, jak z ní napětí opadá, ale jen na vteřinu. Jakmile jí došlo, co jsem tím myslela, vykulila oči a zkousla si ret.

„V tom klubu jsi mluvila o bratrovi a o znásilnění. Řekneš mi k tomu víc?" Sedla jsem si na kraj stolu a upřeně ji sledovala. Ema zrudla jako na povel.

„Já to tušila, že jsem moc žvanila. Malvíno, moc mě to mrzí, ale tohle vám nesmím říct. Opravdu nesmím. Je to něco, co nevědí ani moji rodiče. Jediný, kdo vám to může prozradit, je Theodor. Přiletí brzy, on je tady vlastně aspoň jednou do měsíce. Řeknu mu, že jsem byla neopatrná, že..."

„Ať tě to ani nenapadne!" přerušila jsem ji. „Nesmí vědět, že něco tuším. Že jsi chybovala. Já mu nic říkat nebudu. Ostatně nebudu mít ani příležitost, kvůli mně sem jistě nelétá."

Píchlo mě u srdce. Přiletí za další bezejmennou. Možná si je domlouvá přes nějakou aplikaci, aby na chvíli utekl z toho svého dubajského vězení. Podívala jsem se znovu na Tiborovu vizitku na stole.

Styděla jsem se, že toho hodného muže beru jen jako „druhou možnost", kdyby to s Theodorem bylo až příliš děsivé. Ale teď jsem byla v moci černého havrana.

Že se mnou není něco v pořádku, zaznamenaly už i Andy s Marií. Byla jsem roztěkaná, nesoustředěná. Na úřadě jsem zapomněla klíčové dokumenty a musela se tam vracet, čímž jsem propásla důležitého klienta.

Celý den se začal sypat jako domeček z karet. To jsem nebyla já. Theodor mě začal narušovat i v práci, a to bylo nebezpečné. Zatím jsem to balancovala na hraně, ale děsila jsem se toho, co přijde příště.

Pak jsem otevřela e-mail a srdce se mi málem zastavilo.

Psal mi on. Nebylo to osobní, bylo to strohé a mrazivě profesionální. Nabídka luxusních diamantů za ceny, které nedávaly smysl. Pročítala jsem těch pár řádků snad stokrát.

Podpis: Theodor Valenta – Founder & CEO, Obsidian Crest Capital, Dubai. Mohla to být hromadná nabídka odeslaná asistentkou, ale něco mi říkalo, že tohle mířilo přímo na mě.

Zvedla jsem se od stolu, popadla kabelku a na holky jen houkla, že jdu na oběd. Byly tři hodiny odpoledne. Nikdo to nekomentoval.

Došla jsem do nejbližší kavárny, sedla si pod slunečník, tvář držela ledově klidnou, ale ruce se mi mírně třásly. Objednala jsem si Margaritu. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Ten e-mail mě urazil. To měl být jako odpustek? Viděl mou slabost u nemocniční zdi, a tak se ji snaží zaplatit skvělou nabídkou? První drink jsem do sebe obrátila téměř na ex a hned si objednala další.

Vytáhla jsem mobil. Moje odpověď byla stejně chladná jako jeho nabídka. Nemáme zájem, naši dodavatelé jsou stabilní. Králová. Tečka. Blbečku, dodala jsem v duchu. Druhá sklenice mi přistála na stole a zmizela ve mně stejně rychle jako ta první. Zaplatila jsem a vyrazila zpátky k firmě.

Bylo půl čtvrté, expedici končila směna. Přímo před naším vchodem stálo to zelené auto, které jsem už znala až příliš dobře. Moje kroky zpomalily, až jsem úplně zastavila.

Alkohol mi příjemně i nebezpečně koloval v žilách. Najednou jsem v sobě měla odvahu, která mi ráno chyběla. Už jsem se do něj nechtěla pouštět přes maily. Chtěla jsem to udělat hezky z očí do očí.

Každý krok k tomu zelenému vozu mi zrychloval tep. Ruce se mi mírně třásly, ale tvář jsem držela nehybnou a klidnou, jako by šlo o tu nejobyčejnější procházku pod sluncem.

Stála jsem na úrovni okýnka řidiče, když sjelo tiše dolů. Uviděla jsem ten známý obličej, ty hluboké zelené oči.

„Dobrý den, Malvíno. Omlouvám se, ale musím Emu odvézt domů a pak hned na schůzku," vysypal ze sebe dřív, než jsem stihla otevřít ústa. Usmál se – ten úsměv mu sahal až do vrásek u očí, ale v jeho hlase nebyl prostor pro diskusi. „Ale rád jsem vás zase viděl."

Okénko se začalo automaticky vysouvat nahoru. Byl to mechanický konec našeho setkání.

Položila jsem ruku přímo na sklo. Mechanismus narazil na odpor a s tichým cvaknutím se zastavil. Theodor nadzvedl obočí.

„Utíkáte?" zeptala jsem se a sama se lekla toho, jak ostře a útočně můj hlas zní. Margarita ve mně právě přebírala kormidlo.

Krátce se zasmál. Byl to hezký zvuk, ale nepatřil mně. „Opravdu musím," zopakoval věcně.

Stáhla jsem ruku a auto se s tlumeným hučením motoru okamžitě rozjelo. Rychle nabíralo rychlost a vteřinu nato zmizelo za rohem. Zůstala jsem stát na chodníku, v horkém odpoledním vzduchu, s tepem až v krku a s pocitem naprostého zmaru.

Stála jsem tam, a všechno, co jsem si připravila mu říct, se rozplynulo v horkém odpoledním vzduchu, jako by mělo stejně krátký život jako první doušek Margarity.

Věděl to? Stihla mu Emílie říct, že v opilosti mluvila víc, než měla, a on teď kolem sebe staví neprostupnou zeď? Nebo skutečně jen spěchal na schůzku s někým, kdo je pro něj důležitější než já?

Zůstala jsem tam sama a dívala se do prázdné ulice. Černý havran na jeho hrudi mi právě symbolicky uletěl před nosem.