Matné kameny

13. kapitola CHALCEDONY

Došla jsem do kanceláře úplně mimo sebe. Nechápala jsem, co se vlastně stalo. Znovu mě odmítl, odjel, zmizel. Ta hořká pachuť mi zůstala v ústech jako pískání v uších po výbuchu. Co všechno já tomu muži ještě dovolím?

Sesypala jsem se do židle a cítila, jak mi alkohol pomalu vyprchává z těla, ale jasné uvažování se nevracelo. Seděla jsem a tupě zírala na monitor, kde problikávaly tapety s mými šperky. Moje chlouba. Moje všechno. A teď? Nic. Žádné emoce, jen prázdno. Tak takhle vypadá nervové zhroucení? Že i to, co ve vás nejvíc hořelo, se náhle změní v popel?

Střídavě jsem těkala pohledem mezi Tiborovou vizitkou a mobilem s otevřeným e-mailem. Komu se ozvat? Mělo by to vůbec smysl? Musela jsem si přiznat, že ne. Jedině snad, že bych se u Tibora objednala na regulérní terapii.

Pípl mi mobil. Elena. Bylo to neobvyklé, vídaly jsme se v Brně a jinak si psaly jen k narozeninám. Dnes ale nebyl svátek ani Vánoce. Elena byla v Praze, zrušili jí schůzku a chtěla se vidět. Okamžitě jsem ji vytočila. „Ahoj, Eli! Sejdeme se na Terase? Za půl hodinky?" Přistihla jsem se, že se poprvé od rána na něco upřímně těším.

Na toaletách jsem se podívala do zrcadla a uznala, že to chce generální opravu. Ze skříně s náhradním oblečením jsem vytáhla dlouhé rozevláté šaty, vlasy stáhla do drdolu a přidala na make-upu. Chyběl jen šperk. Došla jsem do dílny pro naše nové jahodové náušnice. Byly šik, plné svěží energie. Usmála jsem se na svůj odraz a vyrazila.

Vedle Eleny jsem vypadala jako rozverná puberťačka. Ona seděla u stolu ve vysoce elegantním bílém kostýmku, pod kterým neměla ani podprsenku. Sebevědomá žena, co vede módní impérium – bylo to na ní vidět z letadla.

„Bože, holka, ty jsi kráska! Úplně ti závidím ten tvůj vibe," vyhrkla Elena. „Ty si v klidu tvoříš v dílně, pohoda, klídek... To já furt někde lítám. Módní značky jsou jeden den hype a druhý po nich pes neštěkne. Léto je nejhorší – ticho před podzimní bouří." Vypadala skvěle, opálená, s jiskrou v očích. Rozhodně ne jako někdo ve stresu.

„Jo, myslíš? Tak tě v té představě nechám žít," zasmála jsem se. Objednaly jsme si drinky a posadily se tak, abychom viděly na řeku a zapadající slunce. Milovala jsem tyhle vlahé večery, kdy čas na chvíli přestane existovat.

Brzy ale přišla řeč na to podstatné. „Tak jak jsi dopadla s panem Tajemným?" zeptala se Elena a zabodla do mě pohled.

Pokrčila jsem rameny a zadívala se na hladinu. „Mmm, tak to vypadá vážně," zamumlala s brčkem mezi zuby.

„Vůbec ne. Nic se nestalo a ani nestane. Pan Tajemný je na můj vkus až moc... zamlžený," zazubila jsem se na ni. Elena vybuchla smíchy.

„Když to říkáš, budu ti věřit, ale já ti nevím. V Brně to mezi vámi úplně jiskřilo. Ten jeho dramatický odchod, ty zmoklá v bazénu... Úplná filmová scéna." Elena vykopla nohy na zábradlí a zaklonila hlavu. Neměla zábrany. Bylo jí úplně fuk, že na ni zírá polovina osazenstva baru.

Stáhla jsem ji za ruku zpátky. Židle bouchla o podlahu a Eleně vystříkl drink na bílé kalhoty. Jen mávla rukou. „Stejně je to loňská kolekce." Pak se na mě vážně podívala. „Tak ven s tím, Malvíno. Čekám odpovědi."

Vzdychla jsem. „Dobře. Dáme ještě jeden drink a já ti to povím."

Z jednoho byly dva, což byla moje bezpečná hranice. Byla jsem uvolněná, moje vnitřní mantinely trochu povolily. Vyklopila jsem jí všechno. Elena jen uznale hvízdla.

„To ti nezávidím. Jsem tak ráda, že mám toho svého moulu. Ten zná drama tak z telenovel, na které tajně kouká," smála se a já s ní. Její manžel byl sice fešák, ale pro Elenu by udělal cokoli. Byl to její bezpečný přístav.

„Hele, a k čemu jsi dospěla ty?" nadhodila Elena a upřela oči na temnou hladinu řeky. „Myslíš, že by tu svoji jako znásilnil a pak s ní pořád byl? To je blbost, ne? To spíš..." Zadumala se a pomalu vypouštěla slova, jako by je vážila. „...ji seznámil s někým, o kom si myslel, že je v pohodě, a on ji pak přefik. Nějak hnusně. Hm, to by mohlo být ono, co?"

Otočila se na mě s vítězoslavným výrazem. Jen jsem se nuceně usmála a pokrčila rameny. Na konspirační teorie mě neužilo, chtěla jsem přímé a jasné odpovědi, ne Eleniny divoké scénáře.

Byl čas jít. Zítra mě čekal další maraton úkolů, které se samy neudělají. Rozloučily jsme se u taxíku. Já jela tramvají, Elena se nechala odvést do hotelu jako filmová star. Stáhla okýnko, posílala mi vzdušné polibky a smála se tím svým nakažlivým, lehkým smíchem šťastné ženy.

V tramvaji jsem málem usnula únavou. Blížila jsem se k domu, když jsem si všimla, že na parkovišti opět stojí auto, které tam nemá co dělat. Tmavozelená šelma mě vítala tichým, hlubokým vrčením motoru.

Polkla jsem a přidala do kroku. Byla jsem rozhodnutá. Půjdu rovnou domů. Nezajímá mě, proč tu je. Už ne.

Vystoupil. Jeho silueta působila v šeru ulice až dráždivě sebevědomě. Udělal pár kroků ke mně a teprve pak mě oslovil. Chtě nechtě jsem zastavila.

„Ano?" odsekla jsem, aniž bych se na něj podívala.

Už stál přímo přede mnou. Sálal z něj chlad – nejen z klimatizace, která běžela naplno, ale i z toho způsobu, jakým si držel odstup, jako by mezi námi postavil skleněnou stěnu.

„Mluvil jsem s Emou. Musím vám to vysvětlit," začal tím svým sametovým hlasem, ve kterém už jsem jasně slyšela ten cizokrajný přízvuk.

Rázně jsem zavrtěla hlavou. „To nemusíte. Snažil jste se mě uplatit nabídkou, kterou by soudný člověk nikdy nepřijal. To mi stačilo. Nepotřebuji žádné vysvětlení. Děkuji."

Obešla jsem ho a zamířila ke vchodu. Došel mě během dvou vteřin. Šel za mnou jako stín. Neotočila jsem se, nezpomalila jsem, i když jsem vnitřně křičela touhou zastavit a slyšet každé jeho slovo. Ale byla jsem lehce omámená alkoholem a nechtěla jsem riskovat, že ztratím tvář.

„Dejte mi prosím šanci. Zítra u oběda?" Jeho hlas zněl nečekaně nejistě. Když jsem se na něj konečně podívala, povoloval si límeček košile, vypadal sešle. Unaveně.

Zkousla jsem si ret. Polovina mého já ho chtěla chytit za tu jeho perfektní lněnou košili a přitáhnout si ho k sobě. Ta druhá mě varovala před pádem.

Nakonec jsem jen stroze přikývla. Jeho tvář se okamžitě rozjasnila, v očích mu bleskl ten známý jas. Musela jsem se donutit odtrhnout pohled.

„Vyzvednu vás v poledne!" volal na mě ještě, zatímco se vracel k autu.

Ve výtahu jsem se musela opřít o stěnu a zhluboka dýchat. Elena měla pravdu. Vzduch mezi námi nebyl jen zamlžený. Byl nabitý elektřinou, která mohla spálit všechno, co jsem tak pracně vybudovala.