Matné kameny

14. kapitola TYGŘÍ OKO

Ani si nepamatuju, kdy naposledy mě nějaká žena takhle vykolejila. Moje malá užvaněná sestřička... chlast je pro nás oba nebezpečný, mluvíme víc, než bychom měli.

Neměl jsem jí co vyčítat. Pokud jsem Malvínu chtěl, vědělo mé racionální já, že budu muset jít s pravdou ven. Jenže jsem taky tušil, že existuje reálná šance, že tím nezničím jen jednu ženu, ale rovnou dvě.

Pod maskou ledové královny byla křehká. Poznal jsem to vteřinu poté, co jsem zastavil před jejím domem. Rozpadala se mi před očima, nevěděla, co dělat, ale nakonec u ní zvítězil rozum. A to mě přitahovalo víc, než kdyby mě té noci pozvala dál.

Dostal jsem se do pořádně blbé situace. V říjnu svatba, v červenci románek? Jenže mi došlo, že Malvína o pouhý románek nestojí. Bál jsem se, jestli nemá s muži podobný problém jako Julie, ale Ema mi vyprávěla o jejich večírku.

O tom, jak tancovala s nějakým chlapem a vypadalo to, že s ním skončí v posteli. Trošku mě to rozhodilo, ale na druhou stranu – proč ne? Konkurence mi nevadila, ta mě spíš nutila k akci.

Celé je to směšné. Usiluju o ženu, které nemůžu nic nabídnout. Jen status milenky. Malvína není dvacetiletá holka, která by na to nadšeně přistoupila. Je to dospělá, soběstačná žena. Nepotřebuje mé milodary a dala mi to jasně najevo. Co jí u toho oběda sakra řeknu?

Celou noc jsem se převaloval a ranní pohled do zrcadla mě nepotěšil. Vypadal jsem o pět let starší a přesně tak jsem se i cítil. Dopoledne jsem se rozhodl zničit se v posilovně; fyzická námaha byla jediný způsob, jak utřídit myšlenky a spálit ten adrenalin, co mi koloval v žilách.

Zpocený a totálně vyčerpaný jsem kolem jedenácté zapadl do sprchy na pokoji. Jedinou mou touhou byla postel a aspoň hodina spánku. Ale neměl jsem čas. Poledne se blížilo. Tik tak. Srdce se mi rozbušilo při pomyšlení, že bych jí dnes opravdu naservíroval pravdu.

Problém byl v tom, že mi nejspíš nic jiného nezbývalo. Ema netušila, co všechno v opilosti vypustila a kolik toho Malvína pochopila. Tady už nebyl prostor pro úhybné manévry. Tady byl prostor jen pro upřímnost – a té jsem se děsil.

Moje tajemství neznal nikdo, z mých úst ho slyšela jen Ema. Později mi přiznala, že ji to šokovalo natolik, že musela vyhledat pomoc terapeuta. Nedivil jsem se jí. A teď by to měla slyšet Malvína? Ta, která si v sobě taky nese nějaké šrámy z minulosti? Co když ji to zlomí?

Znovu jsem se prohlédl v zrcadle. Bylo to o něco lepší, oči se projasnily, i když kruhy pod nimi zůstaly. Už jsem nebyl ten lehkomyslný vysokoškolák. Byl jsem muž, který bojuje o každou další minutu normálního života. Rozhodl jsem se: jako první mi musí říct ona, co zlého se jí stalo. Bez toho neprozradím nic. Vyhodnotím situaci a podle toho svou pravdu upravím.

Musím mít kontrolu. Jako vždycky.

Dvě minuty před polednem jsem zaparkoval před její firmou. Klimatizaci jsem měl naplno, a stejně se mi potily dlaně. Cítil jsem se jako před nejdůležitější akvizicí kariéry, ale věděl jsem, že tentokrát se nebojuje o zlato. Bojuje se o její srdce.

Vyšla ven. Malá kabelka v ruce, elegantní šaty podtrhující postavu, vlasy mírně zvlněné – na slunci se třpytily jako zlatá koruna. Znovu mě píchlo u srdce. Už jsem věděl, kdy jsem tohle cítil naposledy. U Julie. Před tím vším. S hrůzou mi došlo, že jsem se zamiloval. Byla to rána do břicha, na kterou jsem nebyl připravený.

Rychle jsem vystoupil a otevřel jí dveře. Její vůně byla svěží, sladká a nebezpečně skutečná. Mlčela. Mně taky nebylo do řeči. Blbé bylo, že jsem vybral restauraci až za Prahou; pokud bude celou cestu ticho, stane se nesnesitelným.

Kradmo jsem se na ni podíval. Vypadala klidně, smířeně, ale dívala se jen před sebe. Nevěnovala mi jediný pohled. Zařadil jsem a rozjel se. Praha byla ucpaná uzavírkami a čas se vlekl. Ticho mě dusilo. Dal bych cokoli za cigaretu. Tohle bude nekonečná jízda.

Od sestry jsem věděl, že její šéfová je introvert, nemohl jsem tedy čekat, že začne mluvit o počasí. Rád bych věděl, co se jí honí hlavou. Konečně jsme se vymotali z města. Dupnul jsem na plyn a svištěl k restauraci ukryté u rybníka vedle golfového hřiště.

Když jsem zaparkoval, musel jsem si odkašlat, než jsem vůbec dokázal oznámit, že jsme na místě. Přikývla a vystoupila. Stála u auta, rozhlížela se, a já jí zlehka položil ruku na lopatku, abych ji nasměroval k terase. Pomohl jsem jí se posadit a sedl si naproti.

Hleděla na mě výrazem, který byl pro mě naprosto nečitelný.

„Snad vám tu bude chutnat. Vaří tu výborně," usmál jsem se a podal jí jídelní lístek.

„Sem vozíte své milenky?" zeptala se, aniž by zvedla hlavu od nabídky.

Zůstal jsem na ni zírat. Kurva. Věděla víc, než jsem doufal. „Sem jezdím s tátou hrát golf," odsekunul jsem. Podívala se na mě a bylo jasné, že mi nevěří ani slovo. Boj začal dřív, než jsme si vůbec objednali.

„Dáte si předkrm, nebo rovnou hlavní chod?" zkusil jsem to znovu. Zavrtěla se; bylo mi jasné, že písmenka před sebou ani nevidí. Byl to jen její štít, přes který na mě chtěla pálit.

„Dám si asi jen salát," řekla nejistě.

Přikývl jsem, ale něco se mi sevřelo v žaludku. Salát byl bezpečný. Lehký. Jako by si nechávala otevřená zadní vrátka. A já měl pocit, že Malvína už jednou nohou stojí mimo tuhle terasu. Navrhl jsem jí rybu a doporučil jahodovou zmrzlinu. Zatvářila se překvapeně. Možná jsem se konečně trefil.

Přikývla. Jídlo donesli neuvěřitelně rychle, ale i během oběda jsme mlčeli. Cítil jsem se čím dál víc nejistý. Tohle se mi u žen nestávalo. Aby mlčely takhle... hlasitě.

Když dojedla a dopila, opřela si lokty o stůl a podívala se mi přímo do očí. „Tak?"

To bylo jediné, co řekla. Do hajzlu, rozhodně mi to neulehčovala.

„Nepřesuneme se někam do soukromí?" rozhlédl jsem se po zaplněné terase. Přikývla, omluvila se a odešla na toalety. Já si zatím vyžádal účet.

K mému naprostému zděšení mi číšník oznámil, že dáma už zaplatila na baru. Vyvedla mě z míry tak, jak se to ještě nikomu nepovedlo. Zřejmě mi nechtěla zůstat nic dlužná. Už se mnou nejspíš nepočítala do budoucna.

Vrátila se. Šla vzpřímeně, sálal z ní ledový klid. Nervozita byla pryč. Došla ke mně a s úsměvem řekla: „Můžeme, Theodore."

„Děkuji za oběd, ale pozval jsem já vás. Nebylo nutné, abyste platila," zkusil jsem protestovat.

Zvedla ruku a umlčela mě jediným gestem. „Já si naopak myslím, že to bylo více než nutné."

Zamířila k rybníku a já ji následoval. Ukazovala mi svou tvrdou byznysovou tvář. Fajn. To umím taky. A myslím, že mnohem lépe než ona. Jenže tentokrát jsem nechtěl vyhrát obchod. Chtěl jsem zachránit nás.

Sedla si na lavičku, lehce přehodila nohu přes nohu a čekala. Nedívala se na mě, sledovala jen hladinu, která odrážela ostré polední slunce.

„Tak," začal jsem a cítil, jak se mi třepe hlas. „Malvíno, vím, že tohle většinou nabízí žena, ale... pokud ti mám svěřit to, na co se chystám, byl bych rád, kdybychom si tykali."

Zalétla očima ke mně. Chvíli váhala, než natáhla ruku. Stiskl jsem ji, ale na jakýkoli náznak polibku jsem rezignoval.

„Malvíno, prosím... vím, že i ty něco skrýváš. Ten tmavý stín za tvýma očima je stejný jako ten můj. Mohla bys mi nejdřív říct, co se ti stalo?" Mluvil jsem naléhavě. Chtěl jsem vytvořit prostor pro vzájemnou důvěru. Pokud mi svěříš svou hrůzu, možná snáze přijmeš můj děs.

Zamrkala a uhnula pohledem. Pak se zhluboka nadechla, až jí poklesla ramena, a ruce sevřela v pěst. „Můj příběh je bolavý, ale jen pro mě. Stalo se mi něco moc smutného, ale byl to osud. Nebo Bůh. Nešlo s tím nic dělat a všechno se stalo bez mého přičinění."

„V devatenácti se na motorce zabil můj první kluk. Jediný, kterého jsem milovala." zadrhla se, zprudka se nadechla, „Od té doby jsem s nikým nebyla. Nikoho jiného jsem už milovat nedokázala." Vzdorně zvedla bradu a zadívala se mi do očí. Pochopil jsem. Naznačovala mi, že nemiluje ani mě.

„V pětadvaceti se při pádu malého letadla zabili oba moji rodiče. Nemám sourozence, jen tetičku na vesnici. Díky dědictví jsem se odstěhovala do Prahy a rozjela byznys. Konec příběhu. Jsi na řadě."

Do prdele. Takže její tvrdost je jen krunýř, který si vybudovala, protože přišla o všechno. Nemá nikoho, kdo by ji zachytil. Ale byl to jen blbý osud. Kdežto já za to, co se stalo, nesl plnou odpovědnost.

Ruce se mi začaly třást, cítil jsem lehký tik v oku. „Malvíno, zamiloval jsem se do tebe. Vím, jak to zní, a sám jsem z toho vyděšený, ale... bolí to," vydechl jsem.

Její čelisti ztuhly, oči se jí zaleskly. Vstala, zaklonila hlavu a upírala pohled k nebi, jako by tím chtěla zastavit slzy. Nechal jsem jí čas. Trvalo to několik minut, než se znovu posadila a poprvé se mi podívala přímo do očí.

„Já do tebe taky," řekla tiše. „Ale děsí mě to. Děsí a mám pocit, že musím utéct."

Vzal jsem ji za ruku. „Vždycky jsem se snažil být čestný. Svůj trest jsem přijal bez mrknutí oka a byl jsem s ním smířený. Ale trvá už příliš dlouho. Ztrácím sám sebe. Ztrácím naději, že by to kdy mohlo být lepší."

Musel jsem to říct. Teď hned.

„Julie byla nejkrásnější holka na škole. Všichni ji chtěli, ale ona si vybrala mě. Byl to splněný sen. Chodil jsem jako pyšný kohout a cítil se nepřekonatelně. Prožili jsme spolu nejskvělejší rok mého života – a z toho roku už deset let čerpám sílu."

Polkl jsem. „V lednu před státnicemi jsem se opil. Kluci rýpali a já v té pitomé euforii prozradil víc, než jsem směl. Řekl jsem jim její skutečné příjmení. Čí je to dcera. Kolik miliard má její rodina."

Malvína mě napjatě sledovala.

„Neuběhl ani týden a někdo ji unesl. Žádali astronomické výkupné. Posílali rodičům šílené fotky – spoutanou, zbitou a nahou Julii v nějakém betonovém sklepě. Drželi ji tam deset dní. Celou tu dobu ji nejen bili, ale i znásilňovali. Nakonec ji brutálně obřezali."

Hrdlo se mi stáhlo, znovu jsem ty fotky viděl před očima. Unikla mi slza a já ji vztekle smetl z tváře.

„Byla to moje vina. Její otec za mnou přišel a řekl, že pokud jsem chlap, postarám se o ni a vezmu si ji. Souhlasil jsem. Nebyl jsem žádný sráč. Začal kolotoč terapií, nemocnic a léků. Nic nepomáhalo. Julie už nechtěla žít v Čechách. Její otec mi dal kapitál a kontakty, abych založil firmu v Dubaji. Odjeli jsme, ale nic se nezměnilo. Julie je stínem svého já. Neschopná lásky, neschopná doteku. Žiju vedle ní a každý den je pro mě zrcadlem toho, co moje frajerské kecy způsobily."

Vstal jsem. Už nebylo co dodat. Teď jsem se musel dát dohromady já, abych dokázal čelit tomu, co uvidím v Malvíniných očích.