Matné kameny

15. kapitola BÍLÉ SAFÍRY

Theodor domluvil. Zůstal stát zády ke mně a nehybně sledoval hladinu rybníka, která se v poledním slunci leskla jako čerstvě vyleštěné stříbro. Do krku se mi nahrnuly žaludeční šťávy.
Bože.
Zavřela jsem oči a proti své vůli si začala představovat to nepředstavitelné. Deset dní v betonovém sklepě. To bezmocné zjištění, že ji její milovaný kluk – její bezpečný přístav – nechtěně předhodil bestiím, které jí vzaly ženství, osobnost a chuť dál existovat. Julie tam v tom sklepě neumřela, ale všechno, čím byla, tam zůstalo.
Zachvěl se mi žaludek. Musela jsem se nadechnout nosem, pomalu, jako při panickém záchvatu, který si nesmíš dovolit.
Pohlédla jsem na Theodorova záda. Na tu drahou košili, která teď vypadala jako vězeňský úbor. Došlo mi, že on v tom sklepě zůstal s ní. Každý den posledních deset let si ho v hlavě zamyká znovu a znovu. A klíč nosí v kapse.
Tohle nebylo jen „ale“. Tohle byl balvan, který drtil všechno v dosahu. Moje vlastní ztráty – Tomášova motorka, pád letadla v savaně – byly proti tomuhle čisté. Byla to bolest, kterou způsobil osud. Ale Theodor si svou bolest vyrobil sám, vlastními slovy, a teď ji nosil jako neviditelné tetování pod kůží. Každé jeho nadechnutí muselo pálit.
V hlavě se mi pořád dokola vracel obraz té chladné, zlomené Julie. Bylo mi jí tak neskutečně líto. Chudák holka, zmrzačená na těle, ale hlavně na duši.
A pak přišla druhá myšlenka.
Já bych byla ta další.
Vstala jsem. Kolena se mi na zlomek vteřiny podlomila, ale ustála jsem to a přešla k Theodorovi. Prudce se ke mně otočil a v jeho tváři ještě doznívala ta syrová bolest a strach. A naděje. Ta byla nejhorší.
„Odvez mě prosím domů,“ poprosila jsem ho tiše.
Udělal krok ke mně, ale já instinktivně ustoupila. Ne kvůli němu. Kvůli tomu sklepnímu chladu, který se mi najednou rozlézal pod kůží. Při představě, že by se mě teď dotkl, se mi znovu zvedl žaludek. Hrozilo, že tu drahou rybu, kterou jsem do sebe před chvílí dostala, okamžitě vrátím vodě.
„Musím… musím to zpracovat. Teď nemůžu být v tvé blízkosti. Promiň,“ vydechla jsem. Hlas se mi zlomil u posledního slova.
Otočila jsem se a rychlým krokem zamířila k autu.
Ve vteřině odemkl a nasedl. Pohyboval se jako robot, s přesností stroje bez emocí. Nastartoval. A přestože mi ho bylo v hloubi duše líto, nedokázala jsem mu to dát najevo. Moje soucitná část se hádala s tou přeživší. A přeživší vždycky vyhrává.
Celou cestu jsem se dívala z bočního okénka na ubíhající krajinu. Stromy se rozmazávaly, jako by je někdo roztíral prsty. Cítila jsem jeho pohled, jak mě pálí na kůži, ale neotočila jsem se. Nemohla jsem.
Mezi námi teď nesedělo jen ticho.
Seděla tam dívka ze sklepa.
A nikdo z nás ji nedokázal vyhnat.