Matné kameny

16. kapitola ČERNÉ TURMALÍNY

Ležela jsem doma na gauči a marně se snažila zahnat ten poslední pohled, který mi Theodor věnoval, než jsem zmizela v domě. Než odjel, stál na parkovišti ještě desítky minut. Bylo mi smutno. Opravdu hluboko.
Ta bolest, která původně nebyla moje, mi najednou lezla až do morku kostí. Musela jsem si připustit, že kvůli tomu, co k němu cítím, se teď stala mou součástí. Místo abych litovala jeho, nemohla jsem přestat myslet na Julii. Bylo mi jí líto. Určitě měla své plány a sny... a teď žila ve vlastním vězení bez naděje na propuštění.
Uvažovala jsem, co dál. Nedokázala jsem si představit, že bych se ho teď mohla vůbec dotknout. Došlo mi, že Ema o všem ví. Chtěla jsem jí zavolat, ale co bych jí vlastně řekla? Chtěla jsem s ní mluvit jako žena s ženou. Dřív jsem si myslela, že je Emílie křehká, ale mýlila jsem se. Byla to silná mladá žena, v jádru stejně tvrdá jako její matka.
Z úvah mě vytrhlo zavibrování telefonu. Na displeji svítilo její jméno. Okamžitě mi to došlo – Theodor s ní mluvil. Proto volá. Po krátkém zaváhání jsem hovor přijala.
„Dobrý den, Malvíno. Omlouvám se, že vás ruším, ale ráda bych s vámi mluvila. Osobně a v soukromí.“ Odmlčela se a já v telefonu slyšela její zrychlený dech.
„Ahoj, Emílie. Moc ráda si s tebou promluvím,“ hlesla jsem a napjatě čekala.
„Tak super. Jsem dole. Můžu nahoru, nebo zajdeme někam na kávu?“
Zamrkala jsem. Theodor evidentně neztrácel čas. Takže ji přivezl rovnou sem. Samozřejmě. Nevěděla jsem, jestli mám být vděčná, nebo se děsit. Očividně mu velmi záleželo na tom, co mi Ema poví.
„Pojď prosím nahoru, do pátého patra,“ řekla jsem a stiskla bzučák. V předsíni jsem pak chvíli hleděla na svůj odraz v zrcadle. Byla jsem bledá a v očích jsem měla nefalšovaný strach.
Otevřela jsem dveře a pustila Emu dál. Jemně se usmívala, ale i z ní sálala nervozita. „Omlouvám se, že vás tak přepadám,“ začala, ale já jen zavrtěla hlavou.
„To je v pořádku. Theodor tě vyzvedl v práci a rovnou ti řekl, co se stalo. Tipuju správně?“
Ema si viditelně oddychla: „Super, jsem ráda, že nemusím nic vysvětlovat.“
Sedly jsme si v obývacím pokoji a já jí navrhla tykání. Tyhle věci byly příliš intimní na to, abychom si vykaly. Přijala to, zvedla se z gauče a objala mě. Na tak drobnou dívku mě stiskla překvapivě pevně. Přinesla jsem z lednice džus a vodu. Ema mě celou dobu mlčky sledovala.
„Chápu, jak ti teď je, Malvíno,“ začala. „Já sama jsem začala chodit na terapii poté, co mi to Theo řekl. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat, měla jsem noční můry. Navíc to vím jen já – ani mí rodiče o tom šílenství nemají tušení. Jsem vážně zvědavá, jak bude v říjnu probíhat ta jejich svatba.“ Náhle se nadechla a zarazila se.
Prudce jsem polkla. Věděla jsem, že se mají brát, ale netušila jsem, že už je to tak blízko.
„Promiň, Malvíno. On mi tvrdil, že už všechno víš. Jsem hloupá, že jsem mu věřila,“ kroutila hlavou a soucitně se na mě dívala.
„To je v pohodě,“ vysoukala jsem ze sebe přiškrceným hlasem.
„Není a nebude,“ namítla Ema. „Theo je můj bratr, mám ho ráda, ale tohle nechápu. Nechápu, proč s ní zůstává. Julie je úplně mimo realitu. Je jako stín. Bloumá po tom jejich velkém bytě ode zdi ke zdi. S nikým nepromluví, nenechá na sebe sáhnout. A na Thea se dívá... jako by to nebyl živý člověk, ale modla, od které čeká rozhřešení.“ Zhluboka si povzdychla.
„Přišla jsem ti říct, že pochopím, když s ním nic mít nebudeš. Bude to brzy ženatý muž a nic na tom nezměníš. To je pravda, kterou nejde smazat. On ji nikdy neopustí. Bude tam s ní, a jen když mu to svědomí dovolí, přijede za tebou. To je celá ta krutá realita. Ale ještě jedna věc je důležitá... On tě miluje. Skoro tě nezná, ale zamiloval se. Julii už nemiluje – jen se ji snaží chránit a dodržet slovo.“
Točila se mi hlava. Žaludek se zvedal. Nechtěla jsem být milenkou, která staví své štěstí na troskách jiné, zničené ženy. Ale co víc mi zbývalo? Nic. Kdyby to tak strašně nebolelo... Před očima se mi míhaly mžitky a zářící tečky. Postavila jsem se. A pak přišla tma.
První, co jsem po otevření očí spatřila, byly zelené oči plné strachu. Theodor mi na čele tiskl cosi, co mělo zastavit krvácení. Uvědomila jsem si, že ležím na zemi a Ema u mě vyděšeně klečí.
„Malvíno, tohle bude na šití,“ řekl Theo ochraptělým hlasem. Podívala jsem se na to, co drží v ruce. Byly to obvazy, úplně nasáklé krví. Udělalo se mi fyzicky zle.
Pomohl mi na nohy a dovedl mě do koupelny. V zrcadle jsem uviděla dlouhý rudý šrám, ještě mokrý od krve. Sáhla jsem si na ránu a okamžitě sykla bolestí. Theodor sledoval můj odraz. Pohled mu náhle ztvrdl a pak mě bez varování popadl do náruče.
„Jedeme do nemocnice. Bez diskuzí,“ prohlásil rezolutně. Nechala jsem se nést. Bez odporu. Na jednu stranu mi bušilo srdce z jeho blízkosti, na druhou jsem věděla, že od něj musím být co nejdále.
Naložil mě do auta a zapnul pás. Vdechla jsem jeho vůni a hlava se mi znovu roztočila. Najednou jsem ten přetlak nevydržela. Něco ve mně prasklo a já se rozplakala. Vzlykala jsem nahlas, celým tělem mi zmítal třas.
Theodor na mě s hrůzou hleděl. Pak mě chytil za ramena a přitáhl si mě k sobě. Plakala jsem mu do košile a prsty se mu křečovitě zarývala do zad.
„Ve svém životě už jsem toho zničil dost,“ zašeptal mi do vlasů. „Odvezu tě do nemocnice, pak tě uložím domů do postele a už o mně nikdy neuslyšíš. Přísahám. Nezasloužíš si tohle všechno.“