Matné kameny

17. kapitola ANTRACITY

Seděli jsme na chodbě pohotovosti, bok po boku. Jeho rameno se zlehka dotýkalo mého. Nemohla jsem se na něj otočit, nemohla jsem si dovolit vnímat jeho blízkost. Věděla jsem, že kdybych to udělala, okamžitě se znovu rozpláču. A to už jsem si nemohla dovolit. Tenhle člověk mě viděl zlomenou, znal všechna má tajemství a neutekl.

To já utíkám od něj. Od jeho tajemství, které je děsivější než cokoli, co jsem kdy slyšela.

Na čele se mi teď vyjímalo sedm čerstvých stehů. Fyzická bolest mi paradoxně přinášela lehkou úlevu od té psychické, kterou jsem cítila při každém nádechu. Ruce se mi neustále třásly a doktor měl obavy, abych znovu neomdlela. Dostala jsem hroznový cukr, papír s termínem kontroly a instrukce k vytažení stehů.

Mechanicky jsem poděkovala a vyšla zpět na chodbu. Theodor stál u dveří, tvář naprosto nečitelnou. Jen v jeho očích se zračil smutek tak těžký, až jsem musela odvrátit pohled.

V tichosti mě odvezl domů. Nezastavil se na prahu, ale vešel se mnou dovnitř. V kuchyni stále čekala Ema.

„Doufám, že si zítra vezmeš volno, Malvíno. To rozbité sklo jsem uklidila, teď bys měla hlavně spát. Mám zavolat nějaké tvé kamarádce, aby na tebe dohlédla?" ptala se účastně a já jí jen tiše poděkovala. Ema jen vědoucně přikývla, směrem k Theodorovi krátce hlesla a opustila byt.

Tu jejich sourozeneckou dynamiku jsem vnímala velmi silně. Rozuměli si beze slov.

„Zřejmě se budeš chtít převléknout. Nebo si chceš lehnout v tomhle? Máš to... trochu od krve," ozval se Theodor. Díval se na mě s takovým soucitem, že už jsem to nedokázala snést. Už ne.

„Prosím, odejdi," zašeptala jsem se skloněnou hlavou.

„Slib mi, že si půjdeš lehnout. Že někomu zavoláš, abys tu nebyla sama. Prosím," jeho hlas byl roztřesený, plný emocí. Pokusila jsem se o slabý úsměv.

„Slibuju," vydechla jsem a odešla do ložnice. Pomalu jsem za sebou zavřela dveře. Přes jejich skleněnou výplň jsem viděla jen jeho tmavou siluetu. Stál tam, vypadal nerozhodně, ztraceně. Nakonec se pohnul. Beze slova, tiše a pomalu odešel. Doopravdy. Slyšela jsem jen tlumené klapnutí vchodových dveří.

Sesunula jsem se na postel a plakala, dokud mě milosrdně neuspalo úplné vyčerpání.