Matné kameny

18. kapitola KŘIŠŤÁLY

Od toho osudového dne, kdy z mého života odešel, uběhl už více než měsíc. Byl to čas nasycený smutkem a pocitem definitivní ztráty. Stále jsem ho měla v hlavě, před očima, v každém snu. Bolelo mě jen se podívat na Emílii; jejich podoba pro mě byla den ode dne viditelnější a bolestivější.

Byl srpen, měsíc horkého, nehybného klidu. Chodila jsem světem jako tělo bez duše, neschopná se z čehokoli radovat nebo se pro něco nadchnout. Jako bych v nekonečných kruzích kroužila nad vlastní mrtvolou. Nejtěžší byly večery, kdy mě stěny bytu obklopily samotou.

Kdykoliv jsem v práci narazila na Emílii, klopila přede mnou hlavu. Jednou, když už ve firmě nikdo jiný nebyl, se zastavila u mých dveří.

„Můžu, Malvíno?" nahlédla dovnitř. Jen jsem přikývla a pokusila se o stín úsměvu.

„Taky se trápí. Hodně ho to vzalo," řekla bez úvodu a posadila se naproti mně.

Svraštila jsem obočí. „Já nemohla jinak, Emo. Je... je teď tady, v Čechách?" zeptala jsem se s obavou. Představa, že bych ho potkala venku při vyzvedávání sestry, mě děsila. Nevěděla jsem, jak bych takové setkání ustála.

Emílie se zhluboka nadechla. „Je mi vás obou tak moc líto. Ráda bych něco udělala, ale nevím co," zašeptala a hlas se jí téměř vytratil. Ani já jsem po tom měsíci netušila, co by se muselo změnit, abych dokázala být s ním.

„Theo bydlí zase v hotelu. Sice přiletěl a pár dní strávil u rodičů, ale poté, co jim řekl celou pravdu, to tam už nevydržel." Ema znovu vzdychla. Bylo na ní vidět, jak moc se kvůli bratrovi trápí, ale já s tím nemohla nic dělat. Moje vlastní studna soucitu byla vyschlá.

„Víš, Malvíno... co kdybys to taky někomu řekla? Terapie mi vážně pomohla. To břímě je na jednoho až moc těžké." Zadívala se mi zpříma do očí. Smutně jsem se usmála. Neuměla jsem si představit, že by pouhé sdílení toho tajemství mohlo cokoli změnit na té nepropustné zdi mezi námi.

A pak jsem si vzpomněla na Tibora. Jeho vizitka stále ležela na mém stole, trochu zaprášená, ale stále přítomná. Vzala jsem ji do ruky a přejela prstem po vyražených písmenech.

„Možná to zkusím, Emo," řekla jsem zamyšleně.

Ema se usmála a zvedla se ze židle. „Tentokrát tu bude Theo déle než obvykle. Nemá kam spěchat. Ona je někde s matkou na jakési duchovní očistě," dodala, povzbudivě na mě mrkla a tiše odešla.

Ztěžka jsem polkla. Vědomí, že je jen kousek ode mě, mi okamžitě rozbušilo srdce. Toužila jsem ho aspoň na okamžik zahlédnout. Toužila jsem po jeho polibku, po jeho dotecích... Byla jsem jeho osobností naprosto omámená, i přes tu propast, která nás dělila.

Třesoucími se prsty jsem vytočila číslo z vizitky.

„Klimeš, prosím," ozval se na druhém konci jeho vlídný, klidný hlas.

„Ahoj, Tibore. Tady Malvína. Pamatuješ si na mě?" vydechla jsem s očividnou nejistotou.

„Ano, jistě, pamatuji si tě, Malvíno. Jsem moc rád, že voláš," odpověděl a já i přes telefon cítila jeho úsměv.

Nadechla jsem se k tomu nejtěžšímu kroku. „Mohl bys mě vzít... na terapii?"

Na druhé straně zavládlo na několik vteřin ticho. „Ach... ano, samozřejmě. Vyhovoval by ti termín..."

„Mohla bych prosím co nejdříve?" přerušila jsem ho naléhavě.

V tu ránu jsem v jeho hlase zaslechla profesionální tón. Už jsem nebyla Malvína, ale klientka. Odkašlal si. „Vlastně ano, dnes v šest večer bych se ti mohl věnovat. Adresa je na vizitce. Budu tě čekat."

Měla jsem něco přes hodinu čas. Uzamkla jsem kancelář, pečlivě zkontrolovala, zda už jsou všichni pryč, a pak jsem se vydala na tramvaj. Chtěla jsem se nejdřív zastavit doma, shodit ze sebe pracovní kostým a vzít si jen šortky, tričko a tenisky. Potřebovala jsem být zase jen Malvína.

Právě jsem se chystala před téměř cizím mužem otevřít svou bránu – tu zamčenou a nepropustnou část mého já, za kterou teď navíc střežím i Theodorovo tajemství.

Budova v centru města byla nádherná a pečlivě udržovaná. Tiborova ordinace se nacházela až v posledním patře. Když jsem jela výtahem, špatně se mi dýchalo a srdce mi tlouklo až v krku. Bála jsem se toho střetu. Tibor byl muž, který o mě před pár týdny stál, a já se teď vydala cestou jeho pacientky. Věděla jsem, že tím definitivně rozbíjím jakoukoli šanci na jiný druh vztahu.

„Vítám tě," stál ve dveřích, opálený a vlídný. Stiskla jsem mu ruku, on se usmál a políbil mě na tvář. „Pojď dál, prosím. Sedni si, kam uznáš za vhodné. Můžu ti nabídnout něco k pití?"

Tibor za námi zavíral dveře a naznačoval paží cestu dál. Ordinace působila spíše jako luxusní byt – šatna, zázemí pro sestru, čekárna a nakonec samotná pracovna. Všechno bylo krásné, čisté a voňavé.

„Ne, děkuji," hlesla jsem přes rameno. Ten prostor mě ohromil. Musela jsem uznat, že Tiborův vkus je vytříbený a že se tu, navzdory své úzkosti, cítím velmi bezpečně.

Tibor přinesl vodu na dřevěném podnosu. Neposadil se za stůl, jak jsem čekala, ale přímo naproti mně. Opatrně mě vzal za ruku.

„Hodně tě to trápí, viď? Budu se snažit ti pomoct." Jeho pohled jako by se mi díval až do duše.

Potlačila jsem slzy a vděčně se na něj usmála. Tibor se narovnal. „Až budeš chtít, prostě začni mluvit. Teď je to všechno jen o tobě," řekl a na kolenou otevřel zápisník.

Zhluboka jsem se nadechla a upřela zrak na smaragdovou lenošku pod oknem. V mžiku jsem před sebou viděla Theodora. Zavřela jsem oči a začala. Mluvila jsem mechanicky – ta naučená slova o Tomášovi a o rodičích pro mě byla po těch letech už jen rutinou. Tibor naslouchal, mlčel a sem tam si něco zapsal. Když jsem domluvila, znovu se ke mně naklonil.

„Moc mě to mrzí, Malvíno. Tohle trauma z tebe bylo cítit už tenkrát večer. Naučila ses s ním pracovat, aby tolik nebolelo, ale kvůli tomu tady dnes nejsi, že?"

Díval se mi tak upřeně do očí, až jsem musela uhnout pohledem. Zavrtěla jsem hlavou a pak to ze mě začalo padat. Celé Theodorovo tajemství. Řekla jsem mu, jak strašně mi je, i co k Theodorovi navzdory všemu cítím. Tibor se mračil, vypadal nervózně a já začala být zmatená.

Když jsem utichla, nastalo dlouhé, tíživé ticho, které rozbilo ten pocit bezpečí, s nímž jsem přišla. Tibor vstal, došel k oknu a díval se ven. Ve mně se všechno sevřelo.

„Malvíno," začal a zhluboka si povzdychl, jako by část té tíhy převzal na sebe. „Tohle je špatná situace. Nenašel si pro své břímě vhodnou osobu. Chápu, že trpíš. Po letech citového chladu najednou něco cítíš, a zrovna k muži, který ti nedá nic dobrého."

„Teď mi promiň, budu mluvit za sebe," otočil se ke mně a v očích mu plál hněv. „Jsem na toho tvého neznámého naštvaný. Nechápu, jak může muž chtít něco takového po ženě, o které tvrdí, že ji miluje. Je to vůl, promiň, to jsem musel říct." Zakašlal a protřel si tvář dlaněmi. „A teď zase profesionálně... Jaký je váš fyzický kontakt? Myslím sex?"

Vykulila jsem na něj oči. Na tohle se vážně ptá psycholog?

„Neměli jsme spolu sex," řekla jsem pomalu.

„Aha," svraštil obočí. „A polibky? Cítíš se s ním v bezpečí? Zapomínáš v jeho náruči na to, kým ve skutečnosti je?"

„My jsme se ani nelíbali," hlesla jsem.

Tibor dosedl zpátky naproti mně a zkoumavě si mě měřil. „Žádný fyzický kontakt, a přesto o něm mluvíš jako o muži, do kterého jsi se zamilovala? U něj to chápu, roky emoční vyprahlosti ho dovedly k zoufalství. Ale ty, Malvíno? Toužíš po něm jako po nějakém idolu?"

„Je mezi námi silná chemie, i bez doteků. Vím, že to tak cítí i on. Toužím po jeho blízkosti," bránila jsem se.

Tibor pokýval hlavou. „Poradím ti. Máš ho teď za nadpozemského milence. Sníš o něm. Tak jdi a udělej to. Vyhledej ho a nechte promluvit svá těla. Pak uvidíš. Buď to bude takové, jak si představuješ, a pak budeš vědět, že ti ten muž stojí za porušení všech tvých zásad. Nebo zjistíš, že je to jen obyčejný chlap. Že pije pivo z lahve, v noci chrápe a nechává prkýnko nahoře. Pak poznáš, že je to jen smrtelník, který nestojí za všechnu tu bolest."

Nevěřícně jsem na něj hleděla. „To myslíš vážně?"

„Naprosto. Z tvé strany jde o podobné ‚zamilování'," udělal prsty ve vzduchu uvozovky, „jako u žen k celebritám. Vidíš v něm něco jedinečného. Stačí jeden impulz z reality a ta bublina splaskne. Zkus to a pak přijď, probereme to."

Vstal, což byl jasný signál konce.

„Kolik jsem dlužná?" zeptala jsem se u dveří. Vypadal zklamaně a mně ho najednou bylo líto.

„Tohle byla soukromá pomoc někomu, na kom mi záleží. Budu ti držet palce, Malvíno. Moc si přeju, abys byla šťastná." Položil mi ruku na záda a vyprovodil mě na chodbu.

V autě jsem si to snažila srovnat v hlavě. Čekala jsem cokoli, ale tohle? Mám prostě nakráčet do jeho pokoje, svléknout se a vyspat se s ním? A co potom?