Matné kameny

19. kapitola OHNIVÉ OPÁLY

Cestou od Tibora jsem zavolala Eleně. Vychrlila jsem to na ni všechno najednou a ona jen uznale hvízdla.

„Bože, Malvíno! Chci být mouchou na zdi v tom pokoji. To bude naprostý výbuch vášně... Tohle ti fakt závidím," zasmála se.

„Takže myslíš, že to mám udělat?" ujišťovala jsem se ještě naposledy.

Elena skoro vykřikla: „Ano! A hned potom chci hlášení a každý detail. Holka, jsem na tebe hrdá. Myslím na tebe. Prostě úplně vypni hlavu a jdi do něj. Mám tě ráda!" Rozloučila se a ve mně se v tu chvíli usadila nečekaná jistota. Udělám to.

Doma jsem si oblékla černé krajkové prádlo a zavinovací šaty, které mi sahaly až do půli lýtek. Jejich výstřih nebyl hluboký, látka mě při každém kroku jemně hladila po stehnech. V uších mě tížily ohnivé opály – kameny, které v sobě prý drží vězněný blesk. Přesně tak jsem se cítila. Jako bouře těsně před výbuchem.

Zbývala poslední věc: zjistit od Emy, kde Theodor je, a přimět ji, aby mu nic neříkala. Emílie se do telefonu uvolněně smála a skoro výskala radostí. Evidentně měli z mého rozhodnutí radost úplně všichni.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla – tmavé šaty, výrazné náušnice, na nohou jsem měla oranžové sandály a v ruce tiskla malou černou kabelku. Byla jsem připravená.

Před jeho dveřmi v hotelu panovalo naprosté ticho. Na chodbě by byl slyšet i pád špendlíku, jen moje srdce zběsile uhánělo o závod.

Téměř jsem to vzdala, ale v tu chvíli se dveře otevřely. Celý jejich prostor zaplnil Theodor. Měl na sobě šedou košili s povolenou kravatou, černé oblekové kalhoty a byl bos.

Jeho překvapený výraz byl dokonalý. Kdybych v tu chvíli tak palčivě nevěděla, proč jsem přišla, skoro bych se tomu pohledu zasmála. Ale na to se nedalo zapomenout.

„Jsi sám?" zeptala jsem se tiše.

Jen němě přikývl. Položila jsem mu dlaň na hruď, zatlačila ho hlouběji do pokoje a nohou za námi zabouchla dveře.

Theodor na mě stále nevěřícně zíral. Když otevřel ústa, aby něco řekl, přitiskla jsem mu na ně ukazováček a lehce zavrtěla hlavou. Pak jsem přistoupila ještě blíž, jedním pohybem rozvázala pásek zavinovacích šatů a nechala je lehce sklouznout z ramen. Theodorovi uvízl dech v hrdle a překvapením zamrkal. Už se znovu nadechoval k otázce, ale já mu na rty přitiskla ty své.

Zpočátku jsme se nedotýkali ničím jiným než ústy. Theodor nechal ruce viset podél boků, naprosto vyvedený z míry, a já měla co dělat, abych znovu neomdlela – tentokrát z té blízkosti. Konečně pootevřel ústa a začal mě líbat zpátky. Jeho dlaně mě jemně, skoro váhavě uchopily v pase a já se o něj opřela celým tělem. Okamžitě mi bylo jasné, že po mně touží úplně stejně jako já po něm.

Odtrhl se a vzal mou tvář do dlaní. Upřel svůj smaragdový pohled do mých očí; viděla jsem v nich spalující zmatek i nezkrotnou touhu. Zprudka jsem dýchala, v hlavě mi hučelo. Bylo to ještě intenzivnější, než jsem si představovala. Jeho status nedosažitelného idolu v mých očích zatím zůstával neotřesen.

„Co to děláš, Malvíno?" vydechl zadýchaně, ale vzápětí znovu přiblížil své rty k mým. Polibek se prohluboval a já šílela z jeho blízkosti. Toužila jsem po něm víc a víc. Zajela jsem mu rukama pod košili, na jeho horkou kůži. Vzdychl a opřel se čelem o moje. Cítila jsem jeho zrychlený tep i horký dech na své tváři.

Když jsem se mu podívala do očí, byly o odstín temnější. Bez varování mě popadl a odnesl na postel, kam mě uložil jako ten nejvzácnější drahokam. Zůstal stát nade mnou a mlčky se díval.

Nedokázala jsem jen tak ležet; posadila jsem se na okraj matrace přímo před něj. Uchopila jsem jeho kravatu, pomalu projela dlaní celou její délku, a pak mu uzel ještě víc povolila. Přitáhla jsem si ho za ni blíž k sobě.

Theodor vydal zvuk, který připomínal hrdelní zavrčení. Celá jsem se třásla vzrušením, přestože byl stále oblečený. Tak moc jsem toužila dotknout se jeho nahé kůže. Prsty jsem našla první knoflík jeho košile a opatrně ho rozepnula.

Nejdřív se zapřel pažemi nade mnou, svaly na ramenou se mu napjaly jako struny. Když pochopil, že se mi třesou ruce, převzal vládu. Jedním prudkým škubnutím rozerval zbývající knoflíky. Zvuk trhajících se nití prořízl ticho pokoje jako výstřel. Košili ze sebe setřásl a já konečně uviděla tu mapu svalů a kůže, o které se mi zdálo.

Málem jsem se zajíkla. Tohle Tiborovi nevyšlo – realita byla tisíckrát lepší než mé sny. Jeho svalnaté, opálené tělo omamně vonělo dřevitými tóny a citrusy, což mě dohánělo k šílenství. S horečnatou netrpělivostí jsem mu pomohla z kalhot i prádla. Když jsem ho konečně uviděla v celé jeho nahotě, projela mnou vlna mrazení.

Stane se to. On a já.

Lehla jsem si a zvrátila hlavu dozadu. Cítila jsem jeho horké dlaně, jak putují po mém těle a s neskutečnou něhou mě zbavují posledních zbytků krajky. Pak se jeho hruď přitiskla na mou. Zakňourala jsem a kousla ho do ramene.

„Chci tě," zašeptala jsem mu úsečně do ucha.

Olízl si rty a podíval se na mě s intenzitou, která pálila. „Určitě ne tolik, jako já tebe."

Jeho polibek byl hladový, spalující. A pak se naše těla konečně spojila v jeden celek.

V tu chvíli přestal existovat okolní svět. Nebyl žádný hotelový pokoj, žádné tajemství, a dokonce ani žádná Julie. Existoval jen rytmus našich těl, horký dech a tlukot srdce, který mi duněl v uších.

Theodor se nade mnou vznášel jako bouře – silný, a přesto až bolestně pozorný ke každému mému vzdechu. Každý jeho pohyb byl odpovědí na mou tichou prosbu, každé jeho zatlačení prohlubovalo pocit, že jsem se konečně vrátila domů.

Byla to čistá, syrová energie. Moje prsty se mu zarývaly do zad a hledaly oporu v té smršti pocitů. Viděla jsem v jeho tváři soustředění a naprostou odevzdanost tomu okamžiku. Tibor se mýlil. Tohle nebyl „obyčejný chlap". Byl to muž, který mě v tuhle chvíli vlastnil každým pórem své kůže, a já mu to s radostí dovolovala.

Když nás konečně dostihlo vyvrcholení, bylo to jako elektrický výboj, který mě na vteřinu zbavil vědomí. Křičela jsem jeho jméno do prázdna pokoje a cítila, jak se do mě vlévá všechno to, co jsme si celé týdny odpírali.

Theodor se na mě sesunul, těžký a horký, a schoval obličej do mých vlasů. Slyšela jsem jen jeho trhaný dech a cítila, jak mu pod kůží stále ještě doznívá ten šílený puls.

Mé pocity se nedaly jen tak uchopit; byla jsem šťastná, naplněná, zmatená a bolavá. Všechno najednou, v jedné neovladatelné vlně. Rozplakala jsem se. Theodor mi něžně odhrnul vlasy z tváře a bříšky prstů stíral slzy. Díval se na mě s takovou bolestí, až mi to rvalo srdce.

„Tohle mi nemůžeš dělat," vydechl ochraptěle.

Nahlas jsem vzlykla. „Tohle nemůžu dělat ani sama sobě. Já tě tak nenávidím... a tak moc tě miluju."

Slzy mi znovu vytryskly proudem. Chytila jsem ho kolem krku a křečovitě se k němu přitiskla. Hladil mě po vlasech a mlčky mě držel, jako by mě chtěl ochránit před celým světem, i přede mnou samotnou.

Pak vzal přikrývku a obalil nás do jejího tepla. Uložil mi hlavu na svou paži a dál mě konejšivě hladil. Mlčel. Já nedokázala přestat plakat. Cítila jsem pod tváří jeho rychlý, splašený tep a netušila jsem, jak tohle všechno vůbec ukončit.

Tibor se zmýlil. Theodor za to všechno opravdu stál, jenže já to v sobě stále nedokázala zlomit. Jakmile jsem zavřela oči, viděla jsem ten studený, vlhký sklep. Slyšela jsem Emíliin hlas, jak říká, že Theodor už řekl rodičům celou pravdu.

On nikdy nebude můj. Ta myšlenka řezala a pálila víc než ta čerstvá jizva na mém čele. Bylo to definitivní.

Ani nevím jak a kdy, ale nakonec jsem vyčerpáním usnula. Probudila jsem se hluboko v noci. Theodor vedle mě tiše oddechoval. Vypadal tak klidně, tak krásně. Zaujatě jsem ho zblízka sledovala a snažila se vrýt si do paměti každou linii jeho tváře, každou pihu, každý sval. Jen pohled na něj mě fyzicky bolel.

Musela jsem pryč. Hned. Posbírala jsem si rozházené oblečení a tiše za sebou zavřela dveře pokoje. Sešla jsem dolů po schodech, úplně vyřízená. To nádherné milování bylo nejlepší v mém životě, ale ta syrová bolest, která následovala, byla tou nejhorší, jakou jsem kdy pocítila.

Jako v mrákotách jsem nasedla do auta a odjela. Město se změnilo v jednu dlouhou šmouhu. Když jsem zaparkovala na svém místě před domem a vystoupila, spatřila jsem u vchodu postavu. Musela jsem se opřít o kapotu, aby se mi nepodlomila kolena. Byl to on. Jak sakra? Šla jsem po schodech, on musel sjet výtahem. Předběhl mě.

Theodor se ke mně rozešel. „To jsi mě tam vážně chtěla nechat samotného? Malvíno, prosím, vysvětli mi to. Nerozumím tomu. Nechápu to. Mluv se mnou, musím vědět, co se děje," vzal mou tvář do dlaní a zahleděl se mi do očí. „Prosím," hlesl jen. Beze slova jsem ho vzala za ruku a odvedla nahoru do bytu. Cvaknutí zámku za našimi zády znělo definitivně.

„Takhle to fungovat nebude," začala jsem v obývacím pokoji, aniž bych se na něj podívala. „Protože v tomhle vztahu nikdy nebudeme jen my dva. Pořád tam s námi bude ona a já to nezvládám už teď. Podívej se kolem sebe," naznačila jsem hlavou svůj sterilní, tichý prostor.

„V tomhle bytě nikdy žádný muž nespal. Nikdo tu nepřipravoval jídlo, nikdo se tu nesmál. Je mi třiatřicet a od svých devatenácti jsem nikoho nepustila takhle blízko. Chápeš to? Chci tě tak moc, až mě to děsí," hlas mi přeskakoval a do očí se mi znovu draly pálivé slzy. Nenáviděla jsem se za tu obnaženost, za tu náhlou slabost.

Stál přede mnou jako vytesaný z kamene, osvětlený jen pouliční lampou zvenčí. Zavřel oči a viděla jsem, jak mu zpod víček unikly dvě horké slzy. Šokovaně jsem na něj zírala. Tohle nás zničí oba. Nebude to jen ta žena ve stínu, zničíme se my dva navzájem touhou, kterou nedokážeme ukočírovat.

„Čekal jsem, že to řekneš. A rozhodl jsem se," pronesl náhle hlasem, který nepřipouštěl odpor. Prudkým gestem jsem si utřela tvář a visela mu na rtech. Mlčel, jako by vážil každé slovo na lékárnických vahách. Pak mě vzal za ruku, odvedl k posteli a jemně mě na ni posadil.

„Nechám firmu přepsat na pana Bodáče," odmlčel se a já slyšela, jak mu v hrdle vyschlo. „Budoval jsem ji deset let. Byla to moje identita. Ale obejdu se bez ní."

Přejel si rukou po čele, jako by se snažil fyzicky zahnat únavu a nánosy starého života.

„Z Dubaje odejdu. Ten apartmán jim nechám. A Julii..." hlas se mu zlomil, ale pohled zůstal pevný. „Svatbu zruším."

Podíval se na mě jinak než kdykoli předtím. Byl v tom smutek i šílené odhodlání. „Jen nevím, jestli mi to někdy odpustíš. A jestli si to dokážu odpustit já sám."

Něžně mi osušil tvář a čekal. Těžce jsem polkla. Měla bych cítit vítězství, měla by mě zaplavit vlna štěstí, ale místo toho se dostavil chlad. I kdyby to všechno udělal, Julie by v našem životě zůstala jako němá, mrazivá výčitka. Theodor by se stal stínem muže, kterého jsem milovala, a ta vina by nás dříve či později vystopovala. Dívala jsem se na jeho ruce, kterými se opíral o matraci. Prsty měl zaťaté do látky, klouby bílé napětím.

„To nemůžeš," vydechla jsem a pomalu zavrtěla hlavou.

Zamračil se, v očích se mu kmitl hněv i nepochopení.

„Prostě to nemůžeš udělat. Nic by se tím nevyřešilo, Theodore. Už bys nebyl tím mužem, kterým jsi teď. Obětoval bys svou integritu a já se bojím, že bys mě za to jednou začal nenávidět."

Prudce vstal a začal přecházet pokojem jako šelma v kleci. Pak si přede mě znovu klekl a vzal mé ruce do svých – byly ledové.

„Myslíš to vážně? Malvíno, já už vážně netuším, co víc můžu udělat, abych tě přesvědčil. Víš, že minulost nevymažu. Víš, že jí už nic nepomůže, ale nám dvěma ano!"

Díval se na mě s naprostým, syrovým zoufalstvím. Místo odpovědi jsem ho vzala za tvář a začala ho líbat. Ten polibek chutnal po soli a společné bolesti.

Theodor mě zalehl a začal mě opatrně, skoro rituálně svlékat. Jeho horký dech mě šimral u ucha, když mi šeptal, že pro nás udělá cokoli. Začala jsem mu stahovat tričko, chtěla jsem cítit každý kousek jeho kůže, chtěla jsem v tuhle chvíli přehlušit tlukot svého svědomí tlukotem jeho srdce. Zkusím to. Zapomenu na předsudky, na to vzdálené město i na tu nešťastnou ženu... aspoň pro tuhle noc.

Usnuli jsme propletení do sebe. Byl to první muž, který kdy skutečně spal v mé posteli. A já se poprvé v životě bála probuzení.