Matné kameny

20. kapitola SMARAGD

Odešel jsem z domu rodičů vzteklý a zklamaný. Ani oni mě nechápali – nikdo z nich mi nerozuměl. Tíha v mé hrudi se stávala nesnesitelnou. Nacpal jsem věci do kufru a rázně za sebou zabouchl dveře; moje vnitřní vězení se v tu vteřinu zmenšilo o dalších pár metrů.

Jel jsem do svého oblíbeného hotelu. Byl to jediný prostor, který mi alespoň vzdáleně připomínal domov, i když jsem už nevěděl, kam před sebou utéct. Dubaj mi začínala být malá a Praha jakbysmet. Všechno jsem dusil v sobě, nepromluvil s živou duší a měl pocit, že každou chvíli vybouchnu. Jediné, na co jsem měl skutečnou náladu, bylo pít tak dlouho, dokud se svět nepřestane točit.

Místo toho jsem mechanicky usedl k počítači. Práce byla jediná konstanta, která mě držela nad hladinou. Později, úplně vyčerpaný, jsem sebou hodil na postel. Zul jsem si boty, povolil kravatu a s ovladačem v ruce se chystal pustit hudbu, když jsem se zaposlouchal do ticha.

Znělo to jako zaklepání. Slabé, váhavé. Chvíli jsem jen nehybně ležel a přemýšlel, kdo by mě v tuhle hodinu mohl hledat. Nakonec jsem se zvedl a šel ke dveřím. Prudce jsem je otevřel a v tu ránu mi srdce málem prorazilo žebra.

Stála tam ona. Malvína.

Byla zářivá, elektrizující. V černých upnutých šatech, s ohnivými opály v uších a v provokativních oranžových sandálech. Její vůně mě okamžitě omámila tak, že jsem ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.

Naštěstí převzala iniciativu. Vtlačila mě dovnitř a zaútočila na všechny mé smysly najednou. Když si rozvázala šaty a nechala je sklouznout k zemi, v uších mi zahučelo jako při startu letadla. Stál jsem tam jako přimražený, napnutý k prasknutí, neschopný pobrat, co se to děje.

A pak mě políbila. V tu vteřinu se celý svět rozpustil v černé prázdnotě. Jakmile jsem se dotkl jejího těla, posedl mě čistý, nefalšovaný chtíč. Třela se o mě a já měl pocit, že tohle musí být ten nejšílenější sen. Jestli ano, tak ať proboha nikdy neskončí.

Bez jediného slova jsem ji popadl a donesl na postel. Byla tak neuvěřitelně nádherná, až to fyzicky bolelo. Chytila mě za kravatu a stáhla si mě k sobě, do hlubin toho snu, ze kterého nebylo návratu.

Tohle bylo naprosto jiné než mechanický sex. Tohle bylo milování v pravém smyslu toho slova. Čistá bolest obalená do vášně, něhy a extáze. Při vyvrcholení křičela mé jméno a mně naskočila husí kůže – bylo to tak intenzivní, tak dokonalé. Když mě opustila síla, padl jsem na ni a těžce oddychoval do jejích vlasů.

Cítil jsem se vítězně, než jsem se nadzvedl a uviděl, že pláče. Ztuhnul jsem. Všechno krásné se v tu vteřinu vypařilo. Nechápal jsem nic. Udělal jsem něco špatně?

Pak to ze sebe vychrlila – směs nenávisti a lásky, která mě paralyzovala. Konečně jsem pochopil. Přesně tohle jsem cítil k Julii rok po jejím únosu, kdy ve mně ještě žila naděje na společný život a zároveň vztek, že mě opustila.

Chytil jsem Malvínu do náruče a hladil ji po vlasech. Každé slovo bylo v tuhle chvíli zbytečné. Plakala tak zoufale, až byl polštář promáčený.

Ruka mi únavou ztuhla, ale nepustil jsem ji. A pak, jako když někdo luskne prsty, ji přemohl spánek. Opatrně jsem vytáhl paži, uložil její hlavu zpět a díval se na ni, dokud mě tma a vyčerpání nepohltily taky.

Probudil mě zvuk zavíraných dveří. Malvína byla pryč. Vyskočil jsem, horečnatě se oblékl a vyběhl z pokoje. Věděl jsem, že pojede domů.

Stál jsem před jejím vchodem a marně zvonil. Když už jsem to chtěl vzdát, objevilo se auto. Zářilo jako růžové zlato a ve světle lamp vypadalo neskutečně. Byla to ona. Když vystoupila a všimla si mě, zavrávorala. Potřeboval jsem odpovědi. Musel jsem slyšet, proč odešla bez jediného vzkazu.

Zatáhla mě nahoru. To, co následovalo, mě roztříštilo na tisíc kousků. Když mi vysvětlila, jak to cítí, pochopil jsem tu krutou pravdu: ničím je obě dvě. Emoce, které jsem roky držel pod zámkem, se draly ven.

Dovolil jsem slzám, aby mi stekly po tváři. Moje nabídka, že se všeho vzdám, nebyla jen prázdným gestem – týdny mi ta myšlenka vrtala v hlavě. Ale říct to nahlas mě málem zlomilo.

Kurva, taky chci lásku! Chci ženu, která mě bude milovat, která se mě bude ráda dotýkat a která mi dá domov. Copak na to nemám právo? Její odmítnutí mě ale srazilo na kolena.

Ani oběť všeho, co jsem vybudoval, jí nestačila. Z té syrové beznaděje se stalo další milování, ale tentokrát v něm nebyla vítězná vášeň. Byla to čistá kapitulace. Naprosté odevzdání dvou lidí, kteří vědí, že jsou ztraceni.

V noci jsem nemohl spát. Díval jsem se na ni a hořel touhou, ale tohle už nebylo o těle. Bylo to emoční a zdrcující. Došlo mi, že na světě neexistuje cesta, jak nás spojit, abychom oba zvítězili.

Jeden z nás by vždycky musel prohrát to nejcennější – svou duši. Hrdlo se mi stáhlo a já pevně zavřel oči. V duchu jsem si slíbil, že to nedovolím. Že nás nenechám zajít tak daleko, aby z nás zbyl jen popel.