Matné kameny

21. kapitola RŮŽENÍNY

Probudila jsem se a okamžitě ucítila jeho blízkost. Spal na zádech a tetování havrana pod jeho klíční kostí vrhalo temné stíny, jak na něj pod úhlem dopadaly první ranní paprsky. I tak – nebo možná právě proto – jsem ho milovala. Můj temný havran. Dojatě jsem se nad ním usmála, a právě v ten okamžik otevřel své smaragdové hlubiny. Usmál se mi přímo do očí.

Natáhl ruku a přitáhl si mě k sobě. Políbil mě do vlasů a do ticha pokoje zašeptal: „Dobré ráno, krásko v růžovém autě."

Nakrčila jsem nos a vzepřela se na lokti. „Ono není růžové, je to růžové zlato."

Theodor mě znovu přitáhl do své náruče. „Ty jsi moje růžové zlato."

Srdce se mi rozbušilo. Bože, takhle by to mohlo být napořád... kdyby nás vzápětí nezahalil stín.

„Musíš dneska do práce?" zeptal se. Chvíli jsem uvažovala a usoudila, že to dnes holky zvládnou i beze mě. Úřady počkají a objednávky vyřídí v pohodě samy. Zavrtěla jsem hlavou.

Theodor se usmál – zářivě a nakažlivě. Vypadal jako úplně normální muž, který má prostě jen radost z obyčejného dne. Takhle se mi líbil. Moc se mi tak líbil.

Chtěla jsem vstát a jít připravit snídani, ale nepustil mě. Celým tělem se na mě přitiskl; cítila jsem ten jeho hlad po lásce, který byl tak podobný tomu mému.

Otočila jsem se k němu čelem a začala ho jemně líbat na rameni, na krku... Theodor se jen blaženě usmíval. Pak zvedl ruku: „Podívej se, co se mnou děláš. Je to tak krásné... chci ještě. Prosím."

Na paži mu stály všechny chloupky a ta jeho tichá prosba o další něhu byla neuvěřitelně dojemná. Pokračovala jsem, protože mě samotnou to naplňovalo. Milovala jsem způsob, jakým mě držel, jak mě hladil po zádech a jak šťastně u toho vypadal.

A pak – ten náraz. Prásk.

V rohu pokoje stála Julie. Její postava byla ztuhlá, oči svíraly temnotu a v každém jejím nehybném rysu byla cítit nevyřčená obvinění. Srdce se mi zastavilo. Růžový svět, který jsme s Theodorem právě tvořili, se v tu vteřinu rozpadl na prach.

Theodor okamžitě zpozorněl. Cítila jsem, jak napětí v jeho těle stoupá – ruce mi pevně sevřely záda a jeho dech se zrychlil. Vytáhl mě na sebe, takže jsem se na něj posadila obkročmo a mechanicky ho hladila po svalnatém břiše. Byl to zoufalý pokus udržet náš svět alespoň na chvíli neporušený.

Vždycky jsem si myslela, že tihle byznysmeni jsou jen suchaři bez pohybu, ale Theodor byl výjimka. Byl dokonalý.

Julie tam ale stále stála, její stín se plížil po koberci jako studená skvrna. Nebylo potřeba slov; její přítomnost byla ostrá, ledová a neúprosná. Každý náš pohyb teď nesl tíhu jejího neviditelného pohledu.

Opřela jsem se o Theodorovu hruď a pod dlaní cítila zběsilý tep jeho srdce. Jeho blízkost byla mým jediným bezpečím, a přesto byla Julie jako ostrý hrot, který nezadržitelně pronikal do našeho soukromí.

Náš rytmus se zpomalil. Pohyby se staly jemnými, až bolestně opatrnými – každý dotek byl nyní zároveň ochranou i protestem proti tomu, co nás přišlo rozbít.

Tenhle okamžik už nebyl o spalující vášni. Byl o přežití toho křehkého pouta mezi námi. Julie nás sledovala z kouta a nebylo možné ji ignorovat. Přesto jsme v tom tichém, narušeném světě našli způsob, jak zůstat spolu. Alespoň pro tuhle chvíli. Než nás realita definitivně rozdělí.

Ještě pár okamžiků jsme tak leželi, dokud se přízrak Julie konečně nevytratil. Teprve pak jsem se mohla znovu nadechnout. Vstali jsme a zamířili do kuchyně, ale cestou mě Theodor nečekaně vtáhl do koupelny.

Společná sprcha byla smyslná, tentokrát už bez sexuálního podtextu. Byla to čistá něha, tiché hýčkání těla toho druhého pod proudy teplé vody. Když jsme vyšli ven, zabalila jsem se do županu a Theodor si jen ležérně omotal osušku kolem boků. Mokré vlasy mu odkapávaly na nahou hruď a já na něm mohla nechat oči.

Theodor otevřel lednici, chvíli v ní s nadějí pátral a pak se na mě otočil se zvednutým obočím. „Ty vůbec nejíš?" zeptal se a vypadal u toho tak upřímně zoufale, že jsem se musela začít smát. V tu ránu byl stín pryč. Zase jsme to byli jen my dva.

Odstrčila jsem ho od lednice a začala čarovat. Vytáhla jsem vajíčka, v hloubi police objevila sušenou šunku a ze spodního šuplíku vylovila okurku s paprikou a pár rajčaty. Pustila jsem se do vaječné omelety, zatímco mi byl Theodor v patách. Byl na mě doslova přilepený a fascinovaně sledoval každý můj pohyb.

„Chtěl jsem vařit já," prohlásil naoko uraženě.

„Tak nám uvař kávu," usmála jsem se na něj.

Přešel ke kávovaru, chvíli ho studoval a pak se začal shánět po hrníčkách. „Všiml jsem si, že piješ espresso stejně jako já. Dáš si ho i dnes?" Ta poznámka mě zahřála u srdce. Měl postřeh. V Brně přitom působil dojmem, že mě snad ani pořádně nevnímá.

Položila jsem před něj talíř s vonící omeletou. Zůstal stát u linky, tak jsem obešla pult a posadila se na barovou židli naproti němu. Theodor si vzal vidličku a začal jíst.

Požitkářsky si vychutnával každé sousto, zatímco já ho sledovala tak upřeně, až začal být nervózní. Nechápala jsem to. Tak atraktivní muž s tak dokonalým tělem – a on si najednou nejistě přejížděl rukou přes rty, po tvářích a letmo zkontroloval i hruď.

„Mám někde něco?" zeptal se a podíval se mi do očí.

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. „Ne, já jen obdivuju tvou dokonalost." Přimhouřila jsem oči a dál jsem se nechala vést tou nebezpečnou vlnou upřímnosti. „„Nedivím se, že tě žádná nechtěla pustit."

Theodorův výraz v tu vteřinu potemněl. Odložil vidličku, narovnal se a ztěžka polkl. Okamžitě mi došlo, že jsem přestřelila. Neměla jsem právo ho soudit, a už vůbec ne to takhle vypustit z pusy.

„Omlouvám se," pronesla jsem tiše. Obešla jsem linku a objala ho zezadu. Chvíli tam stál nehnutě jako socha, studený a vzdálený. Až po dlouhé době položil své dlaně na mé ruce, ale to sevření bylo jiné. Cizí.

„Byla to jen snaha o únik, která nikdy nevyšla," řekl ledovým hlasem. Vzal talíř a pohledem hledal myčku. Ukázala jsem mu ji, on do ní nádobí rychle uložil a chopil se svého hrnku s kávou.

„Opravdu se omlouvám, mrzí mě, že jsem to zmínila," zkusila jsem to znovu, tentokrát s větší pokorou.

Theodor si odkašlal. „Tvoje slova mě vážně bolí. Ale ty se neomlouvej, nejsem z cukru. Ano, máš pravdu – „Ano. Hýčkaly mě. A víš co? Stejně to nikdy nestačilo."

V tu chvíli to píchlo u srdce. Ostře. Pálivě. Dobře mi tak. Kdo se ptá na věci, které nechce slyšet, měl by být připravený nést odpověď. Mezi námi se rozlilo ticho. Těžké a studené.
Musela jsem z něj pryč.

„Máš se mnou dnes nějaké plány?" zeptala jsem se, teď už s vlastním hrnkem horké kávy v dlaních.

Theodorovi pod kůží stále ještě lehce cukaly čelisti, ale ten ledový chlad z jeho očí se naštěstí vytratil. Konečně se usmál. U koutků očí se mu objevily drobné vějířky vrásek. Tenhle výraz jsem znala. Kvůli němu jsem se do něj zamilovala.

Opřel se lokty o linku a upřeně se na mě zadíval. „Chtěl bych tě vzít někam, kam jsem ještě nikdy nikoho nevzal." Nadzvedl obočí a s tichým pobavením čekal na mou reakci.

Jen jsem neurčitě pokrčila rameny. „Zní to dobře, ale co to bude?" mrkla jsem na něj.

„Hmmm," zamyslel se, na moment se podíval z okna a znovu se usmál. „Nech se překvapit." Tenhle pohled patřil jen mně.

„Tak fajn. Zavolám do firmy, že se dnes neobjevím, aby se o mě holky nebály. Obléknu se a můžeme vyrazit."

Souhlasně přikývl. „Cestou se ale musíme stavit v hotelu. Potřebuju se převléknout do něčeho civilnějšího."

Když jsem odcházela do ložnice, ještě jednou jsem se na něj ve dveřích usmála. Nebýt toho mrazivého stínu, který se ráno mihl ložnicí, a mé hloupé chvilkové žárlivosti, bylo by to naprosto dokonalé.