Matné kameny

25. kapitola MĚSÍČNÍ KAMENY

Dorazili jsme k řece. U mola kotvila menší jachta. Theo mě vzal za ruku, ve druhé nesl mou kytici a vedl mě na palubu. Že objednal jachtu, by mě už nemělo překvapovat, ale tahle byla minimálně pro deset lidí. Přitom kromě kapitána a servírky tu nikdo další nebyl.

Theodor požádal dívku o vázu s vodou a vzal mě nahoru, kde byl připraven stůl. A ne jen tak ledajaký – byl sakra romantický. Nechyběly další květiny, zlaté příbory a tenoučký, decentně zdobený porcelán.

Jenže k mému překvapení jsme nezamířili ke stolu, ale k zábradlí. Opřela jsem se o paže a sledovala hladinu; Theo stál zády k vodě a díval se směrem ke stolu. Když jsem k němu otočila hlavu, všimla jsem si jeho jemného úsměvu. Začal mluvit sám od sebe. Trochu mě to zaskočilo, ale mlčela jsem a poslouchala.

„Emílie se narodila víc než deset let po mně. Matka měla problém těhotenství udržet, takže Ema byla takový malý zázrak. Rodiče už skoro nedoufali, že se to podaří. A jak už to bývá, matka si přála, aby byla Emílie její kopií. Jenže Ema byla od malička jiná. Milovala zvířata a učení jí moc neříkalo. Ne že by nebyla zvídavá nebo chytrá, ale mířila jinam, než si rodiče vysnili." Rychle se na mě podíval, a když viděl, že napjatě poslouchám, pokračoval.

„Stejně ji donutili jít na gymnázium a pak dokonce na ekonomku. To byla pro Emílii konečná. Sice nastoupila, ale měla velký problém se tam udržet. Po dvou letech to vzdala. A našla tebe."

Při poslední větě jsem se zamračila. „Jak jako... mě?"

Theodor se usmál. „Ano, Malvíno. Tebe. Až pak tu práci. Ema se nikdy nezajímala o kluky. Protože se zajímá o ženy. A do tebe se zamilovala dřív, než k tobě vůbec nastoupila. Nebuď tak vyděšená – už dávno ví, že to, žes neměla přítele, neznamená, že preferuješ ženy."

Zatočila se mi hlava. Opřela jsem se pevněji o zábradlí, jako bych najednou ztratila rovnováhu. Jak je možné, že jsem si ničeho nevšimla? Ani náznaku sympatií? Zvláštní. Naštěstí pochopila, že u mě by nepochodila. Ale teď mi konečně dochází, proč je na mě její máma tak vysazená. Jsem pro ni ztělesněné zlo. Odlákala jsem jí dceru nejen ze školy, ale v jejích očích jsem jí zavřela i dveře k mužům.

Theo mi nedal vydechnout. „V Brně jsem na Emu zatlačil. Financuju jí ten její sen stát se parkuristkou a na oplátku jsem chtěl, aby se přiznala rodičům. Aby jim řekla pravdu. Byla z toho obrovská hádka, po které Ema utekla ke koním a měla tu nehodu. A teď k věci..."

Pohladil mě po ruce a lehce mě políbil na tvář.

„My si tu loď užijeme jen jako projížďku, jak jsem ti slíbil. Ten stůl je prostřený pro Emu a její první opravdovou přítelkyni. Je to odměna za její odvahu. Doufám, že nejsi zklamaná."

Vydechla jsem. Najednou jsem pochopila, že ten muž umí být nejen nebezpečný... ale i neuvěřitelně něžný. Páni. Tohle jsem nečekala. Nejen Theo měl svá tajemství, ale i Ema. V hlavě mi to vířilo jako splašený kolotoč.

Po téhle emoční náloži už se mi nechtělo otevírat téma oběda ani telefonu. Objala jsem ho. „Jsi báječný bratr. Ten nejskvělejší muž, jakého jsem kdy potkala," šeptala jsem mu dojatě do ucha a soustředila se jen na to, abych se nerozplakala.

Jenže Theodorova reakce mě bleskově vrátila na zem. Vytrhl se mi. Jeho oči byly najednou ledové, tmavé a úplně bez citu. Rázně se ode mě odvrátil. Nechápala jsem, co se to sakra stalo. Co jsem řekla tak hrozného, že ho to tak rozběsnilo? Že se znovu neprodyšně uzavřel do své slupky „pana Valenty"? Ten muž pro mě byl stále naprostou záhadou.

I když mi bylo jasné, že koně jsou drahý koníček, to, že je Emílii platí bratr, mi přišlo krásné. Podporovali se, drželi při sobě i přes ten velký věkový rozdíl. Stála jsem u zábradlí jako sloup a dívala se na jeho široká ramena. Podle pohybů těla jsem poznala, že se snaží zhluboka nadechnout. Vnitřně jsem se připravovala na to, co přijde. Tušila jsem, že mi řekne něco, co se mi nebude ani trochu líbit. Že konečně přijde řeč na ten polední telefonát.

Theo se ke mně otočil. Oči už neměl ledové, spíš skleněné, plné potlačovaných slz. Polkla jsem a mlčky čekala.

„Malvíno, nic z toho nejsem. A nechci, abys mě tak viděla. Sestru podporuju jen proto, že ona kdysi podržela mě. To jí jsem tehdy všechno řekl, i když byla sotva dospělá. Jsem slaboch. Svůj problém jsem hodil na svou malou sestřičku. A tebe? Tebe jsem donutil doufat."

Žaludek se mi sevřel tak prudce, až jsem na okamžik nemohla dýchat. Slzy už nešlo zastavit. Doufat? Takže tahle loď, tahle večeře... to mělo být rozloučení? Vrací se k ní? Odchází ode mě? Rychle jsem se k němu otočila zády. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc mi ublížil. Jak hrozně to bolí. Téměř jsem se tím tichým pláčem dusila, kousala se do rtů a zatínala pěsti.

Ne. Už ne. Neuvidí mě slabou. Měl pravdu. Není nejskvělejší. Tedy, vlastně je. Nejskvělejší hajzl, jakého jsem kdy potkala.

Jakmile jsem v sobě dovolila propuknout zlosti, slzy zmizely. Otřela jsem si tváře hřbetem ruky a zbytek dosušila konečky prstů. Otočila jsem se k němu s ledovým, ryze pracovním pohledem. Nasadila jsem výraz, ze kterého nemohl vyčíst vůbec nic.

Jenže byl o krok napřed. On už svou ledovou masku měl. Dívali jsme se jeden na druhého a ani jeden z nás nedokázal toho druhého přečíst. Ve mně zuřil tajfun a já se bála, že ho v sobě dlouho zamčený neudržím. Jenže jsme byli na lodi. Únik nebyl možný.