Matné kameny

26. kapitola LARIMARY

Zbytek plavby jsme stáli vedle sebe, ale nemohli jsme si být vzdálenější. Bojovala jsem s přívaly slz a hněvu. On byl naproti tomu naprosto klidný. A právě to bolelo nejvíc.

S tímhle mužem jsem si malovala budoucnost. Co mě to proboha napadlo? S někým tak studeným? Jenže on nebyl jen studený. Po většinu času byl až příliš srdečný, otevřený. Nebo jsem si to jen namlouvala? Pouštěl mě k sobě jen tak blízko, jak sám chtěl? Tohle všechno se mi honilo hlavou, když loď začala připlouvat k molu.

Tam už stály Emílie a Andrea. Musela jsem se podívat ještě jednou. Ano, bylo to tak. Moje Andy – pravá ruka na zákaznickém servisu, která se mnou byla téměř od začátku – začala randit s Emílií. Z toho jsem měla upřímnou radost. Když jsem stočila pohled k Theodorovi, všimla jsem si jeho výrazu. Byl plný čisté lásky.

Málem jsem se zakuckala, jak rychle jsem se snažila nadechnout, abych to rozdýchala. Něžně mě vzal za ruku a jeho pohled prosil. Okamžitě mi došlo o co: abych hrála, že jsme naprosto v pohodě. Abychom těm dvěma nezkazili večer. Protočila jsem oči; ani ve snu by mě nenapadlo jednat jinak.

Dívky nás přivítaly, stydlivě se usmívaly a obdivovaly loď. Když vyšly nahoru k prostřenému stolu, vydechly překvapením. Ema skočila Theovi kolem krku a on ji pevně sevřel. Něco jí pošeptal do ucha a ona se celá rozzářila.

Nechali jsme je jejich štěstí a ruku v ruce jsme loď opustili. Jakmile jachta zmizela z dohledu, ruku jsem mu pustila. Konec hry. Už jsem se nedokázala přetvařovat. Netrpělivě jsem přešlápla; chtěla jsem mít jasno co nejdřív. „Tak co, Theo? Ty jsi nikdy doopravdy nemyslel vážně, že bys to všechno opustil, že ne?" zaútočila jsem na něj.

Svěsil hlavu. Bolelo to. Bylo to tak jasné, že ani nemusel otvírat ústa. Nechala jsem slzy volně téct po tvářích. Chtěla jsem se otočit a prostě odejít. Pryč od něj. Pryč z toho malachitového světa, který mě lapil jako pavučina a teď mě pouštěl do prázdna.

Už jsem se k němu otáčela zády, když mě chytil za paži. Jemně, ale nekompromisně si mě přitáhl k sobě. Zadíval se mi do očí a já v nich uviděla tu bolest, to čiré zoufalství.

V tu vteřinu jsem to pochopila. On to chtěl – chtěl být se mnou – ale nemohl. Drželo ho něco víc než jen pracovní závazky nebo slovo muže. Pořád ho držela láska k ní.

Bylo to kruté zjištění. Rozpůlilo mi srdce a pošlapalo duši. Pocit, že tohle snad ani nepřežiju. A pokud ano, rozhodně ne bez následků. Prakticky jsem mu spadla do náruče. Držel mě pevně a jeho srdce běželo sprintem. To moje se pod náporem emocí zpomalovalo. Jako by se chtělo zastavit.

I přesto, jak moc se mi to příčilo, vyslovila jsem to nahlas: „Naše poslední noc?"

Přitiskl mě k sobě tak silně, až jsem nemohla dýchat. Hlasem, který jsem nepoznávala, mi pošeptal: „Nechci ti takhle ublížit."

Odstrčila jsem ho. „Nechceš? Aha! Fajn, tak proč jsi to dopustil? Proč? A ne, já se tě teď nevzdám, rozumíš? Tahle noc neskončí takhle!" zoufale jsem na něj křičela a rozhazovala rukama.

Snažil se mě chytit za zápěstí a znovu mě k sobě přitisknout, ale byla jsem až moc naštvaná. Nakonec mě ale přece jen přemohly slzy. Znovu jsem se do něj zhroutila a on mě utěšoval. Svou přítomností, svou vůní, celým svým já.

„Miluju tě," zašeptal mi do vlasů.

Věřila jsem mu. Bezpodmínečně. Byla to pravda, cítila jsem to v každém jeho doteku. Jenže on miloval i ji. A ona mu za to stála – s ní viděl svůj život, ne se mnou. Rozhodla jsem se ale být silná. Nenechám si vzít už ani minutu z času, který nám zbýval.

„Kde jsi naplánoval večeři?" snažila jsem se o uvolněný tón, ale pochybovala jsem, že se mi to podařilo. Nechtěl mě pustit; něžně mi přejížděl dlaněmi po zádech. Cítila jsem z něj klid a jistotu, a to možná bolelo ze všeho nejvíc. Muž, se kterým mi bylo tak dobře, si mě nevybral. A přede mnou se otevírala prázdnota, která mi podlamovala nohy.

„Překvapení," usmál se, ale nebyl to veselý úsměv. Spíš odevzdaný. On mi to nechtěl prozradit. Chtěl zbaběle utéct v noci, až usnu uchlácholená jeho přítomností a posílenou důvěrou. Kdybych ho tehdy na lodi nepochválila, přesně takhle by to skončilo. To vědomí mě pálilo v hrdle. Netušila jsem, jestli dokážu sníst jediné sousto. Přesto jsem ho vzala za ruku a čekala, kam mě povede.

Nezklamal mě. Soukromá terasa luxusního hotelu, osobní číšník, vybrané degustační menu a lahodné víno. Ten večer jsem pila jednu skleničku za druhou, až jsem si všimla, jak starostlivě mě Theodor pozoruje. Ale mlčel. Což bylo jedině dobře.

Ke konci večeře, zatímco kolem nás dohořívaly svíčky a my shlíželi na temnou hladinu řeky, jsem přiškrceně řekla: „Přijímám tvou obchodní nabídku."

Byla to moje poslední šance, jak s ním zůstat v kontaktu.

Zahleděl se na mě pátravým pohledem a v očích mu zajiskřilo. Možná pochopil, že o něj chci bojovat. Byla jsem přesvědčená, že on je moje osudová láska. Že on je ten jediný, kdo mě dokáže udělat šťastnou. Ne penězi a luxusem. Svým srdcem. Tím srdcem, které mě vzalo do hor, do lomu a které mě pustilo k sobě blíž než kohokoliv jiného.

„To mě těší. Je to správné rozhodnutí," pronesl a jeho hlas opět získal ten profesionální odstup. „Nekupuju si tě tím. Ta cena je adekvátní. Povedl se mi obchod desetiletí a pro své vybrané klienty jsem sestavil exkluzivní nabídku. Tu samou, kterou jsi obdržela i ty." Seděl naproti mně a zpříma na mě hleděl. Obchodní schůzka na jednom z nejromantičtějších míst Prahy. Pan Valenta byl v plné zbroji.

Rozpovídal se o diamantech a já ho poslouchala jen na půl ucha. Pozorovala jsem ho a snažila se zapamatovat si každý detail jeho tváře, každý záblesk v očích, každý náznak úsměvu. Theo mi bude chybět možná víc, než si teď dokážu představit, ale takový je život. Jeden člověk nemůže mít všechno.

Při cestě ke mně domů jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Přitáhl si mě blíž a políbil mě do vlasů, jeho ruka pevně svírala mé tělo. Srdce mu zase zběsile tlouklo. Pomalu jsem usínala, alkohol na mě začínal působit, ale věděla jsem, že teď musím zůstat vzhůru.

V bytě jsem rychle obsadila koupelnu. Plánovala jsem bleskovou chladnou sprchu, ale Theodor narušil mé soukromí a vešel za mnou. Jeho horké tělo se přitisklo na mé pod proudy vody. Jeho ústa líbala každý kousek kůže, na který dosáhla. Bylo to spalující; ta chladná voda jako by rázem měla o pár stupňů víc.

Křičela jsem mu do ucha a kousala ho do ramene. Zvedal mě s lehkostí a já se propadala až do hloubi našich duší. Pohled jeho očí mi prozradil, že slast v něm brzy vyvrcholí. Přitiskla jsem se k němu celým tělem. Zachroptěl a já ho začala líbat. Zrychlil tempo, svět kolem na okamžik zazářil barvami. A pak se náhle rozhostila tma.

Prudce jsme oddechovali. Theo mě stále svíral v náručí. Něžně jsem ho líbala na hrudi a rukama přejížděla po jeho zádech. Jeho výraz byl plný lásky a já si ten okamžik, ten pohled, vrývala hluboko do paměti. Přejela jsem mu konečky prstů po tváři. Už jsme si nemohli být blíž.

V mé posteli, na jemných saténových prostěradlech, naše vášeň pokračovala. Brala mi dech a zbavovala mě rozumu. Theo mi šeptal slova lásky a já mu do úst vdechovala jeho jméno. Byla jsem jako omámená a po tak intenzivním prožitku i k smrti unavená.

Přestože jsem se zuby nehty snažila udržet víčka nahoře, brzy jsem usnula na hrudi muže, který mě konejšivě hladil. Dokud mě sen neodvál pryč.

Vzbudil mě chlad. Trhnutím jsem se posadila. Okamžitě mi došlo, o co jde. Theo odešel. Přesně tak, jak jsem nechtěla – bez slůvka rozloučení, bez polibku, bez objetí. Slzy mi vytryskly z očí. Zmateně jsem vstala a došla do kuchyně.

A pak jsem ho uviděla. Stál venku na terase, jen v kalhotách, a kouřil. Musela jsem se opřít o stěnu a zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Nebyl to až takový zbabělec, jak jsem si myslela. Do žil mi znovu proudila krev smíchaná s nadějí.