Matné kameny

27. kapitola TYRKYS

Stál jsem na její terase, protože jsem v ložnici nemohl dýchat. Z ničeho nic mi došel vzduch. Musel jsem pryč. Musel jsem být sám se sebou. Musel jsem začít myslet. To, co se stalo, to, co se právě teď děje, je něco, s čím jsem nepočítal. Nemám připravený žádný scénář. A sakra, bolí to – jako by mi Malvína vrazila nůž pod žebra a pomalu jím otáčela.

Zahleděl jsem se do tiché, sotva se probouzející Prahy. Obklopoval mě klid a řád, ale uvnitř se všechno rozpadalo. Už dvakrát mi volal tchán. Musím zpátky. Musím být zase chlap. Postarat se, zařídit, uhladit.

Klienti mé firmy nebyli vždycky jen uhlazení byznysmeni a jejich toky peněz nebyly vždycky legální. Musel jsem se naučit vybruslit z každé uličky tak, aby na konci bylo všechno v pořádku. Nebylo to jednoduché a rozhodně to neuměl každý. Ale pro mě to byla jen rutina. Nic víc.

Další dva hovory byly od tchyně. Julie se prý vrátila plná síly a dřív, než plánovaly. Aspoň podle jejích slov. K telefonu mi ji ale nedala. Tyhle krátké vzlety jsem u Julie zažil už několikrát.

Bylo to, jako by se otevřela minulost – na pár okamžiků to byla zase ona. Nádherná, milující, úžasná. Jenže někdy stačilo jen pár hodin a všechno se vrátilo do starých kolejí.

Nyní se prý nadchla do svatebních příprav. Děsilo mě to. Neskutečně. Tak moc, až se mi roztřásly ruce. Musel jsem si zapálit, abych se uklidnil. Čekaly na mě v Dubaji. Čekaly, že se zapojím do příprav. Čekaly, že se vrátí Theodor – ten, který stále věří. Jenže s Malvínou se změnila pravidla. Naprosto. Najednou jsem místo černými figurkami hrál bílými.

Tady mi poprvé došlo, že bych možná opravdu mohl žít jinak. Že bych si možná mohl odpustit. Po jejím boku bych to možná dokázal. Ale to „možná" bylo zoufale málo. Pro ni i pro mě.

Odletět jsem tak jako tak musel. Co říct Malvíně, jsem zatím nevěděl. Bojoval jsem už v noci s touhou prostě odejít. Nechat ji spát a zabouchnout dveře, tak jako už tolikrát předtím. Ale teď to nebylo jako předtím. Bylo to jiné a věděli jsme to oba. Doufal jsem, že jen my dva. Že Julie zatím nic netuší.

Stál jsem na scestí. Ublížit Malvíně a odejít? Nechat ji samotnou a ke svému činu se postavit jako chlap, který slíbil, že se o Julii po zbytek života postará? Nebo odejít a vrátit se k Julii jen proto, abych jí řekl, že s ní už nedokážu žít? Zklamat ji i celou její rodinu? Zaprodat její budoucnost? Co by beze mě dělala? Kdo jiný by se o ni postaral, kdo jiný by ji miloval? Její rodiče byli staří, nemohl jsem spoléhat na to, že tu budou další desítky let. A i kdyby – Julie by nakonec stejně zůstala sama. Sama jako Malvína. Už tak dlouho. Statečná, silná, a přesto tak křehká.

Sakra, fakt ji miluju. Snad víc než Julii, víc než svůj dosavadní život. Jak z tohohle ven? Co dělat?

Její ruce mě objaly zezadu a dlaně se přitiskly na mou hruď. Ani jsem ji neslyšel přijít. Zakryl jsem její ruce těmi svými. Byla horká, jemná jako hedvábí. Tiskla se ke mně a líbala mě na záda. Bože, tohle nedám. Tuhle bitvu nevyhraju. Byla silná soupeřka a zatím si mě vodila jako loutku. Stačil její dotek, její vůně, a byl jsem mimo sebe.

Zaklonil jsem hlavu a vyfoukl poslední kouř z plic. Otočil jsem se. Měla vlhké oči, ramena svěšená, rty pevně u sebe. Nechtěl jsem jí ubližovat. Bolelo mě to za ni. Zvedl jsem jí obličej za bradu. Pomalu a něžně. Její oči byly plné strachu. Píchlo mě u srdce; znovu otočila rukojetí toho nože v mých žebrech.

„Řekni mi to všechno, prosím. Jak to bude dál?" prosila mě a mně se sevřelo hrdlo. Co jsem jí měl říct? Nevěděl jsem. Tak jsem si ji jen přitiskl k sobě a ona se okamžitě rozplakala. Přečetla mi v očích, že ji tu dnes nechám samotnou? Možná ano. Viděla do mě víc než kdokoli jiný.

„Musím se vrátit zpátky. Čekají mě neodkladné věci, které nikdo jiný nevyřeší," vydechl jsem.

Schoulila se mi v náručí. „Julie tě čeká," konstatovala. Nebyla to otázka. Znělo to, jako by se s tím už smířila. Zabolelo to. Kousl jsem se do rtu, abych nezařval, že můj svět přece není jen o Julii. Že do mého světa čím dál víc patří Malvína. Ale neřekl jsem nic. Jen jsem tam stál a držel ji. Ona se hroutila a já nemohl udělat nic, čím bych to napravil.

Možná za pár dní budu mít odpovědi. Nebo taky ne. Možná už ji nikdy neuvidím. Ta představa mě zasáhla jako rána do břicha. Nechtěl jsem to, ale musel jsem tu možnost připustit.