Matné kameny

28. kapitola KARNEOLY

To ráno z mého bytu odešel Theo a do Dubaje se vracel Theodor. Muž, který si jde odpykat svůj trest. Cítila jsem to z každého jeho dotyku, z každého polibku. Nechtěl se vrátit, ale musel.

Neměla jsem žádnou moc ho zastavit. Odešel by tak jako tak. Zůstala jsem v prázdném bytě. S jeho vůní. S jeho stínem. S jeho poloprázdnou sklenicí vody v kuchyni. Zdálo se mi, jako by jeho přítomnost prostoupila celý byt. Jako by tu dýchal se mnou.

Už jen představa, že je v jiném bytě s jinou ženou, mě pomalu zabíjela. Nechtělo se mi dýchat a upřímně ani žít. Bylo to tak zvláštní. Tolik let jsem byla sama a byla jsem v pohodě. Stačilo pár dnů a všechno bylo naopak.

Rozhodla jsem se vrhnout do práce, ale nechtělo se mi do kanceláře. Nechtěla jsem vidět holky a jejich tázavé pohledy. Nechtěla jsem potkat Emu.

Vzala jsem iPad a začala tvořit. Zakázka pro stálého klienta mi šla od ruky, hladce, jako by se nic nedělo. Bylo to osvobozující, a přesto mě občas píchlo pod žebry. Krátká, ostrá bolest; nemožnost se pořádně nadechnout. V tu chvíli jsem musela odložit náčrt a zavřít oči.

Ať to bylo jakkoli, podvědomě jsem tušila, že jsem svůj boj o něj prohrála. Stále jsem si to nedokázala naplno přiznat, ale i to tušení stačilo k tomu, aby se mé pohyby zpomalily a oči zalily slzami. Mohla jsem si za to sama. To já šla za ním. Věděla jsem, že to takhle může dopadnout, a snažila jsem se na to připravit. Ale ani ta nejsvědomitější příprava mi teď nepomáhala.

Bolelo mě celé mé já. Nejen duše a srdce, ale i tělo. Vlastně jsem nikdy nezažila skutečný rozchod. Tomáš odešel, aniž by chtěl. A pak už nebyl nikdo. Nikdy jsem se s nikým nerozešla a nikdo se nerozešel se mnou.

Na mysl mi přišel Tibor. Měla bych za ním jít na další sezení? Ne! Rozhodně ne. Ne teď. Možná později, snad někdy v budoucnu, až nebudu vědět kudy kam. Zatím jsem to zvládala – vždyť to bylo teprve pár hodin. Bože, ten čas se vleče.

Takhle jsem fungovala několik dnů, jenže pak už jsem do firmy musela. Připravila jsem se na zvědavé pohledy, na slova útěchy a také na Emílii. Aspoň jsem si to myslela. Ale jen pouhý pohled na ni působil, jako by do mě čelně narazil kamion. Málem se mi podlomila kolena.

Vypadala šťastně, vesele, uvolněně. Láska jí svědčila. Měla barvu v obličeji, lehký make-up, hrozně jí to slušelo. A na rtech nosila ten samý úsměv jako Theo. Musela jsem na okamžik odvrátit tvář, abych se nerozplakala.

„Bylo tu po dobu mé nepřítomnosti všechno v pořádku? Nenastal žádný problém, žádná komplikace?" zeptala jsem se tónem šéfky, jak se slušelo a patřilo. Ema zavrtěla hlavou a znovu se široce usmála. „Všechno klapalo a klape skvěle. Nikde žádný zádrhel." Pokývla jsem; to mi stačilo.

Musela jsem se zavřít u sebe v kanceláři. Opřela jsem se o dveře a zhluboka dýchala. Dívala jsem se do stropu, jako bych tam měla šanci zahlédnout kousek budoucnosti. Nic se nestalo, a tak jsem po pár minutách přešla ke stolu a zapla počítač. Na klávesnici na mě čekalo pár vzkazů ze zákaznického servisu. Dotazy klientů, se kterými si holky nevěděly rady.

Listovala jsem papírky a četla si přání lidí, kteří u nás chtěli šperk na zakázku. Musela jsem se usmívat. Bylo skvělé, že lidé nekupovali jen věci z e-shopu, ale stále častěji žádali modely na míru. Tohle mě bavilo a teď jsem na to konečně měla čas. Pustila jsem se do odpovědí.

Zabrala jsem se do psaní tak hluboce, že jsem sotva postřehla klepání. Až když jsem uslyšela odkašlání, mé prsty nad klávesnicí ztuhly. Otočila jsem se. Ve dveřích stál Tibor. Naprosto mě to šokovalo. Jak mě tu ten člověk našel? Nepamatovala jsem si, že bychom mluvili o mé práci, ale na tom večírku mohl mluvit s kýmkoli.

„Neozvala ses," hlesl. Díval se na mě a mlčel. Odsunula jsem se od stolu a postavila se. „Ahoj. Ne, neozvala. Měla jsem moc práce, vlastně pořád mám," nasadila jsem svůj nejlepší profesionální úsměv.

Tibor přikývl. „Nechci tě rušit. Jen jsem jel kolem a napadlo mě se zastavit. Podívat se na tebe." Usmál se. „Mám splněno, omlouvám se za vyrušení. Ahoj." Otočil se zpátky ke dveřím a vzal za kliku.

„Ale no tak. Posaď se přece. Nechci tě vyhazovat, promiň. Dáš si něco k pití?" Ukázala jsem ke stolu pod oknem, kde jsem obvykle pracovala na návrzích s klienty. Zavrtěl hlavou, ale zamířil k posezení.

„Udělal tě šťastnou? Nebo jeho aura pana Dokonalého praskla?" Zarazila jsem se. Tenhle muž o mě evidentně hodně stál. Ale co mu říct? Pravdu, že vlastně nevím? Nebo tu, že šťastnější jsem nikdy nebyla – dokud tu byl?

Nalila jsem kávu do dvou šálků a přešla k němu. Posadila jsem se naproti a podívala se mu do očí. Byly oříškově hnědé a vypadaly tak bezproblémově. Krátce a nervózně jsem se zasmála. „Vlastně ano, udělal. Přísahala bych, že jsem byla nejšťastnější ženská pod sluncem. Jenže... odjel," snažila jsem se mluvit věcně. Zradily mě slzy. Rychle jsem je konečky prstů zatlačila zpět.

Tibor nakrčil čelo a lehce se ke mně naklonil. „To znamená co?" zeptal se tiše. Rozhodila jsem rukama. „Vlastně sama nevím."

„Kdybych tě pozval na večeři, přijmeš?" Zabodl do mě pohled. Ztěžka jsem polkla. Nedokázala jsem si to představit. Je to jen pár dnů, co Theo odjel. Pár dnů, kdy každou minutu kontroluju telefon. Pár dnů, kdy stále doufám.

„Zaskočil jsi mě," vydechla jsem popravdě. Nechtěla jsem mu ublížit, ani dávat falešnou naději. On jen mlčel a čekal. „Vlastně... proč ne," hlesla jsem nejistě.

Usmál se. Hezky se usmál. Musela jsem si přiznat, že nebýt Thea, byl by Tibor velmi zajímavý muž. „Jsi v práci vozem? Pokud ne, vyzvedl bych tě v šest."

Zasmála jsem se. „V šest? To je na večeři trochu brzy. Jsem tu autem, tak se raději sejdeme až tam. Třeba v osm. Vyber místo, dojedu kamkoli." Tibor vypadal trochu zaraženě, asi jsem mu nabourala plán.

„Dobře, Malvíno. Sejdeme se v osm u Prašné brány." Vstal a natáhl ke mně ruku. Přijala jsem ji, ale přišlo mi to zvláštně oficiální. Co od té večeře čekal?

„Budu se těšit," usmál se a přešel ke dveřím. Doprovodila jsem ho a on se v poslední chvíli naklonil a zlehka políbil mou tvář. Bylo to až roztomilé, když jsem si uvědomila, že tenhle muž už při tanci rukama prozkoumal většinu mého těla a jeho jazyk mým ústům rozhodně nebyl cizí.