Matné kameny

29. kapitola SODALITY

V práci jsem skončila kolem čtvrté a rozhodla se ještě zajít ke kadeřnici. Ne kvůli Tiborovi, ale kvůli sobě. Je až absurdní, jak se ženy po ztrátě v životě snaží změnit svůj vzhled. Ten pocit jsem už znala, a tak jsem se mu nebránila.

Kadeřnice byla moc milá. Sestříhala mi vlasy tak, že zlatavé prameny u tváře sahaly jen k bradě a zbytek sotva k lopatkám. Účes vypadal svěže a vzdušně, přesně jak jsem si přála. Hleděla jsem na sebe do zrcadla a to, co jsem viděla, se mi líbilo. Vypadala jsem mladší a bezstarostnější. Nechala jsem se zlákat i nabídkou rychlé manikúry a při téhle péči jsem si dokonale odpočinula.

Domů jsem se vracela v lepší náladě a k vlastnímu úžasu jsem se na večer strávený s Tiborem docela těšila. Že bych to všechno zvládla tak snadno? Stačilo by opravdu jen pár dnů a bylo by po všem? Kéž by. Ale v koutku duše jsem se bála, že to nejhorší teprve přijde.

Oblékla jsem si volné lněné kalhoty v béžové barvě, doplnila je lehkou bílou blůzkou a na nohy obula páskové sandály. Při výběru šperků mi padl do oka stříbrný náramek s výrazným sodalitem. Tím temně modrým kamenem, který mi tak moc připomínal noc. Připomínal mi Thea.

Dovolila jsem si na okamžik vyvolat jeho tvář. Znovu se podívat do těch malachitových očí, uvidět jeho úsměv. A pak – rázný konec. Tohle musí přestat. Musím žít dál. Nesmím přemýšlet nad tím, kdy se vrátí a zda vůbec.

V mobilu jsem si objednala odvoz a zvolila černé Audi A6. Možná trochu větší a dražší, než bylo nutné, ale recenze slibovaly komfort a čistotu. Přijelo přesně na čas a během chvilky jsme byli v centru města. Řidič zastavil jen pár metrů od Prašné brány a dokonce se nabídl, že mi pomůže vystoupit. S lehkými rozpaky jsem odmítla, poděkovala a vystoupila na dlažbu.

Přímo přede mnou stál Tibor. Překvapil mě drahým oblekem, perfektním účesem a kyticí v ruce. Při pohledu na ni se mi stáhl žaludek. Byla téměř totožná s tou, kterou mi dal Theo. Jen místo bílých růží v ní dominovaly bílé pivoňky. Voněly možná až příliš intenzivně, přesto mě ta pozornost dojala.

„Moc ti to sluší, Malvíno," přivítal mě, předal mi květiny a políbil mě na tvář. Usmála jsem se. „Ty vypadáš naprosto skvěle. Trochu se děsím, kam mě vedeš," sjela jsem pohledem svůj téměř neformální oděv.

Tibor se jen zasmál. „Žádná snobárna, neboj se. Vybral jsem restauraci s výhledem na řeku." Nabídl mi rámě a já se do něj vděčně zavěsila. Pražské kostky nebyly pro mé podpatky zrovna přátelským terénem.

Restaurace, kam mě zavedl, byla útulná a menší, ale úplně plná. Prošli jsme sálem až na terasu, kde bylo jen pár stolů. Zřejmě se tu muselo rezervovat týdny dopředu. Tibor mi pomohl se usadit a požádal servírku o vázu.

„Jaký jsi měla den, Malvíno?" začal lehkou konverzací. Koutky úst mi vyletěly nahoru. Bylo to tak přirozené, jako bychom se takhle potkávali roky. Žádná temnota, žádná tajemství. Začala jsem mu vyprávět o své práci. Zaujatě poslouchal, vyptával se na detaily, které neznal.

Potěšil mě jeho upřímný zájem. Když jsem se zeptala na jeho den, jen mě odbyl s tím, že práce psychologa není nic tak zajímavého. Mně to sice přišlo zajímavé až moc, ale chápala jsem, že o svých klientech mluvit nesmí.

„Končí léto, byla jsi letos někde na dovolené?" zeptal se u jídla. Objednal si hovězí steak a červené víno. Já si zvolila lehký salát s krůtím masem a sklenku bílého vína.

„Nejezdím na dovolené. Občas zajedu za tetou do rodné vesnice, to je pro mě relax. Návrat ke kořenům. Každým rokem je to tam pro mě lepší. S odstupem už dokážu vnímat tu krásu přírody i lidí," zasněně jsem se ztratila ve vzpomínkách.

Tibor mě zkoumavě pozoroval a pomalu upíjel víno. „To zní jako naprostá idylka," položil sklenici, ale nespouštěl ze mě oči. „A kde trávíš dovolené ty?" vrátila jsem mu otázku.

Odkašlal si. „Nejsem typ na polehávání, táhne mě to do kopců. Láká mě sever, zatím jsem prochodil hory v Rakousku a Slovinsku. Mám teď skvělou parťačku, mladší sestru, která horám úplně propadla. Jezdí na vícedenní výpravy jen s krosnou a celtou. Obdivuju ji, a když mi práce dovolí, jedu s ní."

Každým slovem mě nevědomky vracel k Theovi – hory, mladší sestra. Stačilo mi pohlédnout na zápěstí, kde mě studil sodalit, a byla jsem v pasti. Měla jsem ho plnou hlavu a bolelo to. Z přemýšlení mě vytrhl zvuk telefonu. Nebyl můj, ale Tiborův.

Podíval se na displej a okamžitě se s omluvou zvedl. „Musím to vzít, je to klient, promiň. Budu se snažit to zkrátit." Pohladil mě po rameni a odešel k zábradlí, co nejdále od ostatních.

Sledovala jsem ho. Jeho mimika jasně říkala, že jde o něco vážného. Dlouze naslouchal, nervózně kopal špičkou boty do zábradlí, ramena v napětí. Pak se ke mně otočil zády a začal mluvit. Přes hudbu a hovor hostů jsem neslyšela ani slovo. Přistihla jsem se při myšlence, co takhle večer může psycholog řešit? A byl to vážně klient... nebo klientka?

Po několika minutách se vrátil. Když mě míjel, něžně mě políbil do vlasů. Nebyla jsem na to připravená a to gesto mi vehnalo slzy do očích. Po kolikáté už?

„Objednám ještě víno? Dáme si skleničku? Nabídl bych ti procházku, ale vzhledem k tvému obutí by to asi nebylo příjemné."

Nadechla jsem se, že budu protestovat, ale vzpomněla jsem si, kolik úsilí mě stálo dojít jen sem. Souhlasně jsem kývla. Tibor byl velmi milý společník, dokonale ovládal umění komunikace. Já toho s lidmi moc nenamluvila, sama od sebe bych se neotevřela, ale jeho otázky plynuly tak přirozeně, že jsem se rozmluvila.

Dopili jsme víno a Tibor zaplatil. Poděkovala jsem mu a on poděkoval mně za společnost a šanci. Díval se mi zpříma do očí. Rozpaky jsem musela být úplně rudá, ale mohla jsem to svést na alkohol. Tibor to nekomentoval.

Vyšli jsme před restauraci a zůstali stát. Podívala jsem se na řeku a přece jen navrhla procházku; posilněná vínem jsem si chtěla vyvětrat hlavu. Tibor mě vzal za ruku, ve druhé nesl kytici a vykročili jsme. U nábřeží jsme našli volnou lavičku. Tibor se posadil, já zůstala chvíli stát a sledovala hladinu.

„Vím, že jsi teď po tom rozchodu rozbolavěná, ale já... moc se mi líbíš, Malvíno. Rád bych s tebou trávil čas," začal a já se k němu prudce otočila. Tvářil se neutrálně. Nebyl v tom soucit, spíš jen čisté konstatování mé situace. Vlastně bylo fajn, že to hned odhadl. Přisedla jsem si k němu.

„Pokud bys mi to dovolila, nespěchal bych. K ničemu bych tě nenutil. Předal bych iniciativu tobě. Až by ses na to cítila, mohl by se náš vztah posunout. A pokud ne..." Vzdychl. „Pak bych rád zůstal tvým přítelem. Nebo aspoň psychologem."

Vzal mě za ruku. Seděla jsem a dívala se před sebe. Jeho pohled mě pálil, ale nedokázala jsem se na něj otočit. On vůbec nepřipustil možnost, že by se Theo mohl vrátit. Roztřásla jsem se, a nebylo to jen chladným závanem od řeky.

Tibor neváhal a hned mi přes ramena přehodil své sako. Vdechla jsem jeho vůni a na okamžik mě to vrátilo do klubu, k tomu tanci. K rozhodnutí strávit s ním noc.

Úsměv, který jsem mu věnovala, se mi moc nepovedl, což mi prozradilo jeho povytažené obočí.

„Ráda s tebou budu trávit čas. Ráda tě víc poznám. Ale nechci tě zklamal – pokud by se Theo vrátil, mohli bychom se vídat už jen jako přátelé."

Jeho pohled byl klidný, téměř blahosklonný. Nevěřil, že by se ke mně vrátil. To bolelo. Poznání, že jsem zřejmě jediná, kdo v to ještě věří, ťalo do živého. Zkřivila jsem tvář, ale on mě po ní něžně pohladil.

„Neboj se. Nedovolím, aby ti někdo znovu takhle ublížil. Postarám se o tebe. Můžeš se na mě spolehnout." Mluvil tiše, ale tak naléhavě, že jsem mu věřila každé slovo. A doufala jsem, že to tak bude. Přikývla jsem. Tibor mě lehce objal kolem ramen. Nedotýkal se mě kůží, jen přes své sako. I tak to bylo příjemné – cítit lidské teplo a mužskou přítomnost.