Matné kameny

30. kapitola EUDIALYTY

Čas se najednou rozhýbal. Pracovní povinnosti, návrhy nové kolekce, schůzky s klienty, rande s Tiborem... Nevěděla jsem, kam dřív skočit. Jen večer, když jsem osaměle usínala v posteli, ve které byl ještě nedávno se mnou, na mě všechno dolehlo plnou vahou.

Cítila jsem se prázdná. Přejížděla jsem rukou po jeho polštáři, který jsem od té doby nevyprala, tiskla ho k sobě a vdechovala poslední zbytky jeho vůně. V tu chvíli, těsně před spaním, jsem plakala a v duchu na něj křičela.

Už to byl víc než měsíc. Za celou tu dobu se ani jednou neozval. Žádná zpráva, žádný e-mail. Jen ticho. Do firmy sice dorazila zásilka prvotřídních diamantů z Dubaje, ale ani u ní nebyl osobní vzkaz. Občas jsem večer vztekle mrštila tím polštářem o zem, abych ho ráno se slzami v očích zase zvedala.

Beznaděj se mísila s ochablou nadějí – že třeba dnes. Ema přece říkala, že Theo sem létá téměř každý měsíc. Už nastal ten čas. Možná už v Praze je, jen tu není kvůli mně. Možná už jsem mu v paměti vybledla pod žhavým dubajským sluncem jako stará vzpomínka na léto.

Začínal říjen a listy stromů se barvily do ruda. Něco ve mně se barvilo stejně. Navíc jsem se kvůli všem těm povinnostem cítila stále unavenější, malátná a ospalá.

Klidně bych prospala celý víkend, kdyby nebylo Tiborových výletů do přírody. Tam mě to nabíjelo; milovala jsem lesy, louky a ticho. Začalo mě dokonce bavit houbaření. Nechala jsem se strhnout Tiborovým elánem a chutí do života. Byl skvělý, ale nebyl to on. Už několikrát jsem mu to smutně naznačila, ale jen nad tím mávl rukou. Prý je na všechno ještě moc brzy.

Seděla jsem v kanceláři a ladila detaily reklamní kampaně. Lámala jsem si hlavu, jak lidem vysvětlit, že tyhle kameny jsou vrcholem luxusu, který se dá v Čechách sehnat. Ozvalo se tiché zaklepání. „Dále!" zavolala jsem trochu nevrle.

Dveře se pomalu otevřely a vešla Emílie. Okamžitě jsem poznala, že je nervózní. Ruce se jí třásly a v obličeji byla rudá.

„Pojď dál, Emo. Posaď se, prosím," ztišila jsem hlas a pokynula jí k židli. Šla váhavě. Bylo mi jasné, že se něco stalo. Puls mi vyletěl nahoru.

„Máš něco na srdci?" zeptala jsem se starostlivě, spíš jako kamarádka než šéfová.

Jen přikývla a těžce polkla. Sedla si na své třesoucí se ruce, aby je schovala. Pozorovala jsem ji a mlčela, zatímco ona kousala ret a klopila oči ke stolu. Musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, než jsem ze sebe vypravila další otázku.

„Co se stalo, Emi?" V mém hlase už byl slyšet strach.

Konečně zvedla hlavu. Oči měla zalité slzami. „Malvíno, potřebuju na příští týden tři dny volna. Od středy," hlesla a zamrkala. Slzy se jí rozlily po tvářích.

„Co se děje? Máš nějaké zdravotní problémy?" prohlížela jsem si ji. Napadlo mě, jestli znovu nespadla z koně. Jenže ona zavrtěla hlavou.

„Malvíno, odpusť mi to," upřela na mě své laní oči. Nechápala jsem.

„Jedu do Itálie. Theo se bude příští týden ženit."

Jakmile to dořekla, propukla v usedavý pláč. Já jsem zůstala v naprostém tranzu. Svět zčernal. Nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsem vydat ani hlásku. Otevřela jsem ústa, ale plíce jako by mi vypověděly službu. Pak mi z očí vytryskly slzy a já se konečně nadechla. Zvuk, který ze mě vyšel, vyděsil i mě samotnou.

Měla jsem to čekat. Měla jsem se na to připravit. Ale já pořád doufala. Stále jsem věřila. Rychle jsem vstala, ale hlava se mi zatočila tak prudce, že jsem se musela křečovitě zachytit stolu. Zarývala jsem nehty do dřevěné desky tak silně, až se jeden z nich s prasknutím zlomil.

Tohle byl konec. Definitivní. Mohla jsem přestat doufat. Stála jsem tam opřená o stůl, zlomená a Ema přede mnou seděla úplně zhroucená.

Nevím, jak dlouho jsme tam takhle byly, než se Ema zvedla a přišla mě obejmout. Byla tak křehká, ale její blízkost mi v tu chvíli dodávala sílu.

„Asi jsem to celé pokazila já," vzlykla mi do ramene. „Myslela jsem si, že když Julii napíšu, že Theo potkal ženu, do které se zamiloval, a je konečně šťastný, dojde jí, co mu provádí, a vycouvá. Ona ale udělala pravý opak. Nějak ji to postavilo zpátky na nohy."

Znovu se rozplakala a mně se hlava zatočila podruhé. Musela jsem si sednout. Zírala jsem na ni a cítila vztek. Čirý, spalující vztek. Třásla jsem se, nohy mi ztěžkly, jako by byly z olova.

„Prosím tě, běž pryč," zasyčela jsem. „Volno dostaneš, ale teď jdi!"

Vylekaně se na mě podívala, a když viděla, že to myslím vážně, rychle odešla. Tiše za sebou zavřela dveře a já ze sebe vydala téměř zvířecí řev.

Tohle byla ta největší zrada. Proč to sakra nenechala na Theovi? Třeba by teď bylo všechno jinak. On by jí určitě neřekl, že odchází kvůli jiné ženě. Bože! Hrdlo mě pálilo a oči řezaly z rozpuštěné řasenky. Znovu někdo zaklepal. Zaťala jsem pěsti a zuřivě si utřela tvář do kapesníku.

„Dále!" vyštěkla jsem.

Dovnitř nakoukl Tibor. Stačil mu jeden pohled a věděl, že se stalo něco zásadního. Nepozdravil, neusmál se. Rovnou ke mně přešel, vytáhl mě na nohy a objal mě. Pevně mě svíral a hladil po zádech. Znovu jsem se rozplakala. Nohy mě nechtěly nést, visela jsem mu v náručí; kdyby mě pustil, sesypala bych se na zem.

„Malvíno, Malvíno," šeptal konejšivě. Když jsem se trochu uklidnila, zlehka se odtáhl, aby mi viděl do očí. V těch jeho byla bolest. Dívala jsem se na toho milého, hodného muže, který se tolik snažil o moje štěstí... a pak jsem k němu přiblížila rty a políbila ho.

Chytil mě za zátylek a polibek prohloubil. Přišlo to jako bouře, strašně rychlé a nečekané. Začali jsme ze sebe strhávat oblečení, hladoví jeden po druhém. Ta řezavá vnitřní bolest smíchaná s nečekanou vášní byla až hypnotická. Nedovolila jsem si myslet na to, že jsem se před pár měsíci na stejném místě milovala s Theodorem. Teď to bylo jiné. Bolavější, syrovější.

Zadýchaně jsem se opřela o Tiborovu hruď. Prudce se mu zvedala v doznívajícím vyvrcholení. Nemohla jsem se ani pohnout. Věděla jsem, že jakmile vstanu, budu muset jít ke skříni pro čisté oblečení – a že přesně tohle už jsem dělala s jiným mužem. S mužem, který bude příští týden ženatý.

V hlavě mi zněla jeho slova: „Nechci ti takhle ubližovat."

A udělal to, hajzl. Udělal to. Úplně mě rozložil. Zlomil mě.