Matné kameny

31. kapitola MODRÝ DIAMANT

V letadle jsem do sebe klopil jednu whisky za druhou. Neměl jsem do toho stroje vůbec nasedat. Když jsme přistáli, byly mé kroky víc než nejisté. Musel jsem se přidržovat sedadel, abych dokázal uličku opustit aspoň s trochou cti.

Zábradlí u schodů na plochu mi posloužilo stejně. Naštěstí na mě přímo u letadla čekalo auto. Slunce se zrovna chýlilo k obzoru a všechno okolo dostávalo ten specifický zlatavý nádech – přesně takový, jaký odrážely Malvíniny vlasy, když se do nich opřelo ranní světlo.

V duchu jsem nadával. Sám sobě. Celou cestu až k bytu jsem se bičoval výčitkami. Když jsem otevřel dveře, dýchl na mě chlad a ticho. Na stole jsem spatřil dvě skleničky; zůstalo v nich nedopité víno. Hodil jsem kufr na podlahu a prošel bytem. Hledal jsem ji. Musel jsem ji vidět. Hned teď.

Jenže byt byl prázdný. Dosedl jsem ztěžka na pohovku. Bylo to divné. Povolil jsem si kravatu a zaklonil hlavu, která se mi pod vlivem alkoholu pořád nepříjemně točila. Kde sakra Julie je? Celé měsíce nevycházela z bytu, město jako by pro ni přestalo existovat.

Jediné chvíle, kdy odcházela, byly meditační a duševní pobyty s její matkou. Stávalo se to tak jednou, dvakrát do roka. Teď se z jednoho takového vrátila. Že by to byla vážně pravda? Že by jí bylo líp?

Z haly mě vyrušil zvuk klíčů. Trhl jsem sebou a narovnal se – musel jsem na chvíli usnout. Slyšel jsem tchyni a Julii. Mluvily spolu. Nevěřícně jsem se zaposlouchal a naráz jsem se cítil střízlivější než kdy dřív. Julie mluvila naprosto normálně. O běžných, banálních věcech. Kdy naposledy se tohle stalo? Už jsem si ani nevzpomínal.

Ten hlas, dřív plný úzkosti a roztřesený léky, teď zněl pevně a čistě jako vybroušený kámen. Zůstal jsem sedět, neschopný pohybu.

„Juli, koukej," slyšel jsem z předsíně tchynino nadšení, „kufr! Theodor už musí být doma."

Na okamžik zavládlo ticho. Napínal jsem uši, srdce mi bušilo až v krku. A pak najednou stála ve dveřích. Zamrkal jsem, abych se ujistil, že mě nešálí zrak z té vypité whisky.

Julie měla na sobě tmavé šaty, které ostře kontrastovaly s její mramorově světlou pletí. Vlasy, obvykle zplihlé a bez života, měla čerstvě umyté a rozpuštěné; zářily jako studené zlato. Byla nalíčená. Bezděčně jsem si přitiskl ruku k ústům. To není možné.

Vstal jsem a udělal k ní pár váhavých kroků. Pořád jsem se bál, že když natáhnu ruku, rozplyne se jako přízrak. Ale ne, stála přímo přede mnou a na rtech měla nečitelný úsměv.

„Julie?" vydechl jsem. Hlas se mi třásl.

Její úsměv se prohloubil. „Theodore. Konečně jsi zpátky."

Mluvila se mnou, jako by neuběhlo těch deset ztracených let. Dívala se na mě tak, jak jsem si už ani nepamatoval. Vždycky jsem měl pocit, že mě vnímá jen jako rozmazanou šmouhu ve svém světě léků a depresí. Občas se sice po těch jejich duchovních seancích na pár hodin probrala, ale nikdy nebyla takhle... přítomná. Nikdy se nenamalovala, nikdy se normálně neoblékla.

„Skočím do obchodu pro něco k večeři," ozvala se z haly tchyně. Ani jeden z nás jí neodpověděl. Dveře klaply.

„Jak ti je, Julie?" zeptal jsem se. Můj hlas zněl něžně, skoro láskyplně – starý zvyk pečovatele.

Julie si jen opovržlivě odfrkla. Postavila se těsně přede mě, až jsem cítil její parfém. Zadíval jsem se jí do očí a v tu ránu mě zamrazilo. Viděl jsem tam nenávist. Čirou, koncentrovanou nenávist.

„Jak mi je? Theodore, jak mi je?" Její hlas začal stoupat. „Nejenže je ze mě troska neschopná života, ale navíc jsem snoubenkou muže, kvůli kterému takhle trpím. Muže, který přísahal mému otci, že mě bude chránit a zůstane mi po boku! A on mě zatím v Praze podvádí!"

Ztuhl jsem.

„Fyzicky bych to i pochopila," vyštěkla a udělala ještě malý krok blíž, „to já ti nikdy nedám. Ale ty ses do ní zamiloval!"

Poslední slovo zařvala tak prudce, až jí od úst vyletěly sliny. Do prdele. Co se to sakra stalo?

„Ani nevíš, co na to říct, že? Typické." Její tvář se zkřivila do zlověstné masky. „Ale Theodore, ode mě jen tak neodejdeš. Rozumíš? Mě neopustíš. A pokud se o to pokusíš, můj otec zničí nejen tebe, ale i ji. Tu malou děvku Královou!"

V hlavě mi začalo třeštit. Tohle bylo zlé. Jak sakra ví o Malvíně? Kdo mluvil? Sledovali mě? U nich by mě to vlastně ani nepřekvapilo. Tohle jsem podělal. Tohle jen tak nenapravím. Horečně jsem zvažoval, co říct, ale dřív, než jsem stihl otevřít ústa, se Julie napřáhla.

Dostal jsem takovou facku, až jsem zavrávoral. Hlava se mi smýkla na stranu a v uších mi zapískalo. Nechápal jsem, kde se v ní najednou bere ta síla. Ta fyzická i ta psychická.

Julie tam stála, hrudník se jí prudce zvedal a v očích jí plál triumf. Past sklapla.

Protáhl jsem se kolem Julie, cestou popadl sklenici s vínem a jedním lokem ji vypil. Musel jsem vypadnout. Co nejdál. Tohle pro mě nevěstilo nic dobrého. Na tohle jsem se musel připravit. A rychle.

Za zády mě bičoval její hlas: „Dneska si běž brečet, kam chceš, ale zítra si sjednáš schůzku v krejčovství. Chci, abys na svatbě vypadal k světu. A začneš pracovat na návrzích prstenů, abych je mohla schválit. Do svatby zbývá měsíc!"

Prudce jsem za sebou zabouchl dveře. Úplně vyřízený jsem se o ně opřel, ale Julie je z druhé strany rozrazila tak nečekaně, že jsem na ni málem spadl. Hleděla na mě jako na odpad. Znechuceně nakřivila nos, mrštila po mně mým kufrem a znovu zabouchla.

Zůstal jsem konsternovaně zírat na lakované dřevo vlastního bytu. Nedokázal jsem to pobrat. Pomalu jsem zvedl kufr, vytáhl madlo a rozešel se k výtahu. Jak se to mohlo stát? Čekal jsem hodně, ale tohle? Třel jsem si tvář, která mě pod Juliinou dlaní stále pálila, když výtah konečně cinkl a dveře se otevřely.

Stála v nich její matka. Zkřivil jsem tvář.

„Doufám, že ti Julie řekla svoje," procedila mezi zuby místo pozdravu. „Protože jestli ne, jsem tu ještě já. Přehnal jsi to, ty grázle. Takhle jí ubližovat... jak ses vůbec opovážil? Radím ti dobře, dělej jen to, co máš a cos slíbil. Jinak to špatně skončí. Juliin otec je jako papiňák, tak ho neprovokuj!"

Uhnul jsem jí z cesty. Zatímco ona vpochodovala do bytu, já nastoupil do výtahu a sjel do garáží. Mezi mými čtyřmi vozy zářil černý Mercedes G. Dnešní noc mi měl nahradit postel. Nechtěl jsem do hotelu, nechtěl jsem nikoho vidět. Potřeboval jsem poušť. Daleko od všech.

Vyjel jsem z garáží, stáhl okénka a nechal se fackovat horkým, suchým vzduchem. V Praze mi chyběl. Pálely mě z něj plíce, a to bylo přesně to, co jsem teď potřeboval. Další fyzickou bolest. Jel jsem rychle, míjel skleněné mrakodrapy, v nichž se tříštila světla velkoměsta, i davy lidí mířících na večeře. Bylo mi mizerně. Svíral jsem volant tak pevně, až mi bělaly klouby.

Zastavil jsem u nákupního centra. Potřeboval jsem láhev něčeho, co mě uspí. Jenže když jsem vystoupil, došlo mi to – u sebe jsem neměl licenci k nákupu alkoholu. Zasraná Dubaj! To by se mi v Praze nestalo. Protřel jsem si obličej a uvažoval, co dál. Moje kancelář. Tam jsem měl pro klienty vždycky něco extra.

V kanceláři bylo všechno při starém. Uklizeno, ani smítko prachu. Kameny ve vitrínách se leskly a hromada papírů na mém stole dosahovala úctyhodné výšky; podle ní by se dal měřit čas mé nepřítomnosti.

Zamířil jsem rovnou k baru. Odsunul jsem skleněný panel a sáhl po Hibiki. Ta láhev mi připomínala Malvínu. Její křehkost, schopnost vykřesat krásu z kusu kovu a kamene. Strčil jsem si ji pod sako a rychlým krokem opustil to pozlacené vězení. Zítra se budu muset vrátit, ale dnes je dnes. Ještě pár hodin můžu být sám sebou.

Nastoupil jsem do auta a pustil klimatizaci na maximum. Tam, kam jsem mířil, bude horko, které se k ránu změní v mráz. Ten mráz se ve mně ale rozléval už teď. Musím vymyslet, jak z toho ven. Nemůžu si Julii vzít. Nezbylo v ní nic z té dívky, kterou jsem kdysi miloval. Děsila mě. Jen při myšlence na ni jsem se otřásl odporem.

Vyjel jsem na nejvyšší dunu, kterou jsem v té tmě dokázal najít. Vypnul jsem motor a vystoupil s lahví v ruce. Už byla otevřená, chybělo v ní pár poctivých loků. Opřel jsem se o chladnou kapotu a pil přímo z hrdla. Díval jsem se na to skleněné město v dálce, které pro tolik lidí představovalo vrchol luxusu a splněných snů.

Mně se z něj chtělo zvracet. Hnusilo se mi už z výšky, když jsem se na něj díval z okénka letadla. Tolik let jsem se snažil. Tolik let jsem byl ten, kdo kvůli sžíravé vině dělal první poslední, aby jí bylo lépe. A ničeho jsem nedosáhl. Možná mě celou tu dobu jen trestala. Možná se mnou nemluvila jen proto, že sama nechtěla.

Při té představě se mi obrátil žaludek. Byla by toho schopná? Co já vím? Byl jsem věčně v práci. Kvůli jejímu stavu jsem v bytě netrávil víc času, než bylo nezbytně nutné. O víkendech jsem utíkal za golfem, tenisem nebo se zašíval na dostizích.

Navenek to vypadalo dokonale. Pořád jsem byl v kontaktu s vlivnými lidmi, byl jsem vidět, uplatňoval jsem svůj vliv. Ale uvnitř jsem byl prázdný a jen odpočítával hodiny do návratu do našeho ledového bytu.

Teď jsem to ostří nože cítil přímo na krku. Zařezávalo se do kůže. Znovu jsem se napil. Hrdlo mě pálilo horkem, suchem, alkoholem... a možná i slzami. Byl jsem v koncích. O mě už ani tak nešlo; hluboko uvnitř jsem věděl, že tenhle den jednou přijde. Ale proč zrovna teď? Zrovna ve chvíli, kdy jsem vedle Malvíny objevil úplně nový svět? Bylo to kruté. A vyhrožovat jí? To bylo daleko za čárou.

Čím víc jsem pil a čím méně zbývalo v lahvi, tím víc jsem propadal sebelítosti. Zapíjet to nebyl nejlepší nápad. Měl jsem mít čistou hlavu, abych dokázal plánovat, ale už se stalo. Pořád se mi vracelo to, jak Julie zařvala Malvínino jméno. S jakým odporem ho vyprskla.

Kdo mě sakra mohl prozradit? Nechal mě tchán sledovat? Určitě. V Praze jsem nebyl ostražitý. Chodil jsem s hlavou v oblacích a natřásal se vedle Malvíny, místo abych si kryl záda. Blbá chyba. Blbá láska!

Nejhorší bylo, že Juliiny výhrůžky nebyly jen prázdná slova vykřiknutá v afektu. Její otec tu moc měl. Přestože se zdržoval hlavně v Čechách, jeho prsty byly dost dlouhé na to, aby zařídil likvidaci kohokoli. Zažil jsem pár takových chudáků, kteří se mu znelíbili. Nebyl to hezký pohled. Nemohl jsem dopustit, aby sáhli na Malvínu. Mě ať si klidně zabijou, na tom mi nesešlo, ale ji?

Před očima jsem viděl její tvář. Její úsměv a oči, které mi viděly až do žaludku. Lehl jsem si na zadní sedadlo auta a usínal s myšlenkou na ni. Nemůžu dovolit, aby jí ublížili. To raději do smrti přetrpím život s Julií.