Matné kameny

33. kapitola KYANITY

Od incidentu ve firmě uplynulo pár dní. Znovu jsem pracovala z domu; do kanceláře jsem zajela jen odevzdat šperky na puncovní úřad. Se zaměstnankyněmi jsem komunikovala výhradně online. Bylo nad lidské síly tvořit příspěvky na Instagram a tvářit se, že se nic neděje, ale musela jsem. Práce byla to jediné, co mě drželo nohama na zemi.

Tibor se mě snažil vytáhnout ven, ale já nemohla. Chtěla jsem být sama a plakat. Sama a zuřit. Zrada od Emy bolela ostřeji, než jsem čekala, a ta bolest neustupovala. K mému překvapení se po týdnu objevila u mých dveří. S pokorou a smutkem v očích. Překonala jsem odpor, narovnala ztuhlý krk od hodin strávených nad návrhy a pozvala ji dál.

Nechala jsem ji posadit a sama zůstala stát nad ní. Už jen pohled na ni mě rozčiloval.

„Tak spusť. Proč jsi tady?" zeptala jsem se ostře.

Ema se rozplakala. Ano, byla křehká, ale také sakra zákeřná, a to jsem od ní nečekala. V tu chvíli by mě nikdo nepřesvědčil, že to neudělala schválně.

Pohled jejích laních očí mě přece jen trochu obměkčil. Posadila jsem se a nalila jí čaj z konvice, kterou jsem měla na stole. Poděkovala a hned se napila, jako by hledala odvahu v horké tekutině.

„Malvíno, tak strašně mě to mrzí. Opravdu. Chtěla jsem jen pomoct," vzlykala. „I Theodor mě teď nenávidí. Zuří a je úplně zničený. Dostali ho přesně tam, kde ho chtěli mít, a můžu za to já. Tak moc mě to mrzí..."

Upřela na mě ten svůj prosebný pohled, ale já jí nedokázala odpustit. Nešlo to. Jeho jméno vyslovené nahlas mě zasáhlo jako otrávený šíp. Jak na tom byl? Proč se neozval? Drží ho tam, ale jak?

„Co se v Dubaji sakra děje? Mluv, Emo! Řekni mi všechno, co víš." Z rozrušení mě začalo pálit v břiše. Musela jsem se předklonit, abych rozehnala nastupující křeče. Ema se na mě starostlivě podívala, ale stisknutými rty jsem jí dala jasně najevo, že o soucit nestojím.

„Když jsem s Theodorem mluvila, byl úplně mimo," špitla. „Řval na mě. To ještě nikdy neudělal, vždycky všechno řešil v klidu. Ale teď je to vážné. Musí si ji vzít. Neřekl mi přesně proč, ale prý je to jeho definitivní cesta." Bolestivě zkřivila tvář. „On si ji nebere z lásky, Malvíno. Bere si ji, protože musí."

Vztekle jsem pohodila hlavou. Bylo mi úplně jedno, jestli je to z lásky nebo z povinnosti – výsledek byl stejný. Bude žít s ní. Ve svém vlastním vězení postaveném z viny. Dodrží slovo a já... já tu mám Tibora. To vědomí bylo hořké. Cítila jsem, jako bych se i já uzavírala do cely. Tibor mě miloval a já jeho ne, ale byl tak zoufale hodný a skvělý.

„Dobře, Emo. Zítra odjíždíš do Itálie, tak mu za mě popřej štěstí." Rychle jsem se otočila, protože mě přemáhaly slzy. Ema mě ale chytila za ruku a počkala, až se na ni podívám.

„Ona ho nenávidí, Malvíno. Řekla mu to do očí. A on nenávidí ji za to, že na té svatbě trvá. Ti dva nikdy nebudou šťastní. Budou se jen postupně ničit." Mluvila tiše, poslední slova jsem sotva slyšela.

Přejel mnou ledový průvan. Bylo mi Thea líto, a přesto jsem na něj byla neuvěřitelně naštvaná. Začínala jsem jeho rozhodnutí chápat, ale pořád jsem si nedokázala představit, čím ho ta Julie tak drží pod krkem.

„Malvíno, napadlo mě ještě něco," začala Ema a v hlase jí probleskla naděje. „Theodor neměl rozlučku se svobodou. Chtěla bych mu ji zařídit. Dostat ho někam blíž k Čechám, třeba do rakouských Alp. Kdybys tam přijela, mohli byste se..." smutně se usmála, „rozloučit se. Říct si to, co jste nestihli."

Znělo to šíleně, ale já byla tak zoufalá, že jsem si to okamžitě začala malovat v barvách. My dva, někde vysoko na horské chatě. U krbu. V jeho objetí. Rozplakala jsem se a Ema mě zezadu objala.

„Myslíš, že by to mohlo vyjít?" hlesla jsem.

„Určitě. Naoko pozvu jeho staré přátele, ukážu jim velkou chatu, připravím program. A pak Thea posadím do letadla nebo helikoptéry. Možná mu ani neřeknu, kdo ho tam čeká."

„Co když bude chtít letět i otec nevěsty?"

Ema se hořce zasmála. „Toho se bát nemusíš. Juliin otec je starý a nemocný. Kvůli němu je ta svatba v Itálii, s jeho srdcem už nesmí létat."

Přikývla jsem. Dávalo to smysl – proto tak tlačí na termín, chce se svatby dožít.

„Ale Theodorovi o tom plánu řekni. O celém plánu," chytila jsem ji za ruku a čekala na potvrzení. Ema přikývla. „Třeba si to díky vašemu setkání ještě rozmyslí. Nechci, aby s ní prožil zbytek života."

„A co váš táta, Emo? Ten by letět nechtěl?"

Zavrtěla hlavou. „Naši na tu svatbu ani nejedou. Jsou na bratra strašně naštvaní."

To ho muselo bolet. Být na vlastní svatbě bez rodičů.

„Půjdu to zařídit," řekla Ema a do hlasu se jí vrátila ta její lehkost. „Berou se v sobotu. Naplánuju to na čtvrtek a pátek. Divoká rozlučka, na kterou kluci potřebují dva dny – to nikoho nepřekvapí, ne?"

V očích jí jiskřilo. Bylo to sice malé vítězství, které nemuselo nic změnit, ale byl to posun. A já ho potřebovala. Buď jako definitivní sbohem, nebo jako poslední naději. Vyprovodila jsem ji a intuitivně začala skládat oblečení na hory. Nadšení mi proudilo v žilách; upínala jsem se k tomu setkání jako k poslední záchraně.

Večer zazvonil Tibor. Hned si všiml změny v mé náladě.

„Je ti líp, zlato," usmál se zářivě a políbil mě na tvář. Od té noci v kanceláři jsme spolu nebyli ve fyzickém kontaktu. Držela jsem si odstup a on to doteď nekomentoval.

„Malvíno, naše první milování pro mě bylo krásné," začal tiše a hladil mě po paži. „Vím, že jsi u toho nemyslela na mě. Ale nevadí, rozumím tomu. Pustila jsi k sobě mě a to mi zatím stačí. Nerad bych, aby mezi námi to, co se stalo, vytvořilo napětí."

Jeho trpělivost a chápavost mi najednou začaly lézt krkem. Působilo to tak nepatřičně ve srovnání s tou bouří, kterou jsem prožívala.

„Tibore," vyhrkla jsem dřív, než jsem to stihla potlačit, „možná se s tím mužem ještě jednou sejdu."

Zasáhlo ho to. Viděla jsem, jak ztuhl, ruka na mé paži mu klesla a z očí mu zmizela ta jistota.