Matné kameny

34. kapitola ANDALUSIT

Nastal ten den. Odlet do Itálie. Všechno se ve mně svíralo. Od rána mi bylo zle, žaludek protestoval a já do sebe nedokázal dostat ani sousto. Poslední měsíc byl čiré utrpení. Julie dělala první poslední, aby mě zničila. Dostával jsem jednu ránu za druhou; psychicky mě pomalu a jistě rozkládala a já se nechal. Rezignoval jsem.

Zařídil jsem vše, co se po mně chtělo. Stál jsem u krejčího jako bezduchá figurína – tak jsem se i cítil. Prázdný a zbytečný. Julie mi to dávala sežrat při každé příležitosti. Jak mnou opovrhuje, jak mě nepotřebuje. Každý den mi předhodila nějaký nový, drásavý detail ze svého únosu.

Dávkovala mi tu hrůzu po kapkách a já se pokaždé vnitřně zhroutil. Bylo těžké udržet se na nohou, ale musel jsem. Moji rodiče na svatbu odmítli přijet. Bolelo to víc, než jsem čekal. I když byla celá ta sláva jen fraška, chtěl jsem je tam mít. Jako poslední kotvu. Jen Emílie slíbila, že dorazí. Od chvíle, kdy mi Julie vítězoslavně oznámila, kdo jí „napráskal" Malvínu, jsem ale Emu nemohl vystát.

Moje malá sestřička. Vždycky ta hodná, chápavá, ochotná pomoci. Tentokrát to neuvěřitelně podělala. Ale mohl jsem jí to vyčítat? Byla jediná, která znala hloubku mého zoufalství.

V úterý ráno jsem kouřil na terase a cítil absolutní beznaděj. Co kdybych prostě skočil dolů? Podíval jsem se přes zábradlí na ten mravenčí shon hluboko pode mnou. Tolik života... Ne, nejsem srab. Zvládnu to.

Časem najdu kličku, jak z tohohle vězení aspoň na pár dní zmizet. Jako dřív. Před Malvínou to fungovalo. Sice mě to netěšilo, ale byl to únik. Přežíval jsem. Malvíně jsem odeslal zásilku těch nejlepších diamantů, ale nic k nim nepřipsal. Bál jsem se o ni. Víc než o cokoli jiného.

Soukromý tryskáč se vznesl a zakroužil nad Dubají – mým doživotním vězením. Pastí, ze které už nebylo úniku. Odvrátil jsem pohled a převzal si od stevardky sklenici sektu. Julie seděla vzadu, což bylo dobře; aspoň jsem se na ni nemusel dívat.

Od rána vypadala nabuzeně. Kmitala po bytě, balila poslední věci, dokonce si něco broukala. Moje nenávist k ní s každým jejím tónem rostla. V noci jsem toho moc nenaspal, a tak mi stačily dvě skleničky vychlazeného sektu, abych začal klimbat.

Probudil mě až její hlas. Tón měla opět opovržlivý, dokonce do mě kopla špičkou boty.

„Jsme tady. Dělej, vstávej. Vezmi mi ty tašky. Nejdřív se ubytujeme a pak se pojedeme podívat, kde se bude odehrávat náš velký den, miláčku," zasyčela na mě.

Popadl jsem zavazadla. Řidič auta přistaveného přímo na ploše letiště nám vzal kufry a odvezl nás do srdce Verony. Cílem byl historický hotel Due Torri – místo s neopakovatelným stylem, kde historie dýchala z každého rohu.

Na recepci mě Julie překvapila: každý jsme měli svůj pokoj. Aspoň tak. Nechali jsme si odnést zavazadla a oba zmizeli ve svém soukromí. Julie byla prozíravá; bydlela v prvním patře, mě „uklidila" až do nejvyššího. Nezlobil jsem se. Právě naopak.

Pokoj byl nádherný – masivní nábytek, vkusné dekorace a staré obrazy. Byl jsem spokojený. Při listování brožurou jsem narazil na hotelovou terasu. Převlékl jsem se a vyrazil tam. Usadil jsem se k volnému stolu; byl nejvyšší čas na oběd, dnes jsem do sebe ještě nic nedostal. Prohlížel jsem si jídelní lístek, ale stačilo, aby na terasu vstoupila Julie, a chuť mě okamžitě přešla.

Narychlo jsem si objednal rybu se salátem. Vzal jsem do ruky mobil a doufal, že si sedne jinam. Naštěstí to udělala. Oddychl jsem si. Na displeji mi svítila nová zpráva. Ema. Co ta mohla sakra chtít?

Theo, jsem ubytovaná ve stejném hotelu jako vy, jen přijedu až zítra. Na čtvrtek a pátek si prosím nic neplánuj. Líbá Ema.

Nakrčil jsem čelo. Co ta holka zase má za lubem? Doufal jsem, že ji nenapadlo nic tak střeleného jako únos ženicha. Povzdechl jsem si a napil se lahodného prosecca. V půlce října tu bylo nádherně; sice chladněji než v Dubaji, ale slunce se odráželo od oken domů a vytvářelo iluzi horkého léta.

Jídlo bylo báječné. Užíval jsem si samoty a klidu. I jejich káva byla umělecké dílo. Kdybych tu byl z jiného důvodu... Už teď jsem se děsil toho, s čím Julie přijde. Kde nakonec ten obřad bude? Jako bych ji svými myšlenkami přivolal.

„Ahoj miláčku, posadím se na chvíli k tobě. Objednala jsem si zmrzlinu. Věřil bys tomu, že jsem ji jedla naposledy na vysoké? V době, kdy jsem byla fakt šťastná? A víš, kdo mi ji tehdy koupil?" zasmála se ostře.

Zavrtěl jsem hlavou, i když jsem tušil odpověď. Potvrdila mi ji vítězoslavným pohledem.

Vydechl jsem zprudka a vytáhl z kapsy saka cigarety. Okamžitě mě klepla přes prsty.

„Zapomeň! To tvoje smradlavé kouření... s tím po svatbě taky skončíš," vyštěkla na mě.

Zaťal jsem čelisti, beze slova vstal a prostě odkráčel. Neměl jsem povinnost sedět s ní a nechat si všechno líbit.

Cestou do pokoje jsem odepsal Emě, že s ní počítám. V kapse mě u toho hřál andalusit. Ten kámen byl teď jako já – z jednoho úhlu ještě trochu zelený nadějí, ale z druhého už jen temně hnědý jako hlína, která se na mě brzy začne sypat.

Odpoledne nás řidič odvezl k bývalému klášteru San Francesco al Corso. Julie mi s nadšením vysvětlovala, že právě tady Romeo a Julie skončili. Otřásl jsem se. Za pár dnů tu měla skončit i moje svoboda. Můj život. A možná i poslední zbytek toho, kým jsem byl.

Ta symbolika byla děsivá, zvlášť když jsem si uvědomil, že tohle místo jsem kdysi vybral já sám. Prostory to ale byly impozantní – noblesní, tiché a prosycené historií. Procházel jsem sálem a nechal se okouzlit architekturou, zatímco mě Julie mlčky sledovala. Nevypadala tak nadšeně jako já; spíš jako generál kontrolující bojiště.

Před oddávajícím se do mě zavěsila. „Bude to krásná svatba, že, miláčku?"

Na to oslovení jsem začínal být alergický, ale jen jsem stroze přikývl. Co jiného mi zbývalo? Muž se rozvykládal o historii slavných sňatků, které se tu konaly, ale já ho poslouchal jen na půl ucha.

Minuty se vlekly. Chtěl jsem být zpátky v hotelu, zavřený ve svém pokoji před celým světem. To se mi naštěstí brzy splnilo. Jakmile jsem osaměl, zasedl jsem k počítači. Naše svatba byla obchodní dohoda, a tak jsem ji chtěl mít právně pojištěnou.

Do smlouvy jsem vložil jasnou podmínku: pokud splním požadavky její rodiny, nesmí nikdo z nich zkřivit vlas slečně Králové ani komukoli z mé rodiny. Také jsem připsal, že Julii vyplatím počáteční vklad do své firmy i s tučnými úroky za posledních deset let. Byla to astronomická částka, ale mohl jsem si to dovolit. Kupoval jsem si tím klid. Možnost odmítnout pochybné klienty, které mi dohazoval tchán.

Když jsem dokument odeslal právníkovi, pocítil jsem úlevu. Večer měli dorazit Juliini rodiče a příbuzní, ale moje přítomnost nebyla vyžadována. Byl jsem pro ně spíš nutným zlem, doplňkem k obřadu. Kvitoval jsem to – získal jsem čas pro sebe.

Druhý den mě ráno probudilo urputné bušení na dveře. Mžoural jsem do šera, dokud Ema neroztáhla těžké závěsy. Slunce už stálo vysoko.

„Theo!" vpadla mi do náruče. Stiskl jsem ji a zatáhl dovnitř.

„Nejsi tu nějak brzy?" zívl jsem.

„Už se na mě nezlobíš? Theo, já to opravdu nemyslela zle. To poslední, co jsem chtěla, bylo tohle..." rozhodila rukama směrem k italským kulisám.

Unaveně jsem svěsil hlavu. „Já vím," zamumlal jsem a zmizel v koupelně. Když jsem se vrátil, Ema už byla na mé posteli jako doma.

„Ty nemáš svůj pokoj?" mračil jsem se.

„Když mi Julie řekla, že bydlíš sám, nabídla jsem se, že ti budu dělat společnost. Neprotestovala. Navíc, bráško," zaculila se, „ty tu ze čtvrtka na pátek stejně nebudeš."

Ztuhl jsem. „Jak to myslíš? Sobota dopoledne je obřad. Musím tu být."

Mávla rukou. „Žádný strach, budeš zpátky v pátek večer, nejpozději v sobotu ráno."

Vzdychl jsem. Neměl jsem sílu se vyptávat. Ať naplánovala cokoli, od svatby mě to nezachrání.

Vydali jsme se na pozdní snídani, užívali si italské lahůdky a pak vyrazili na výlet. Benátky byly blízko. Obědvali jsme u kanálu, sledovali gondoly a svět se najednou zdál snesitelnější. S Emou po boku svět znovu získal barvy, které jsem už dávno zapomněl vnímat.

Na cestě zpátky se mě tiše zeptala: „Theo, máš nějaký plán, jak budeš dál žít? Prosím, řekni, že ano."

Tiskla se mi k paži a čekala na odpověď. Co jsem jí měl říct? Pohladil jsem ji po ruce a přikývl. Lhát jsem jí nedokázal. Usmála se a opřela si hlavu o mé rameno. Doufala, že mám plán. Já jen doufal, že přežiju.