Matné kameny

35. kapitola TANZANITY

Byla středa odpoledne. Seděla jsem v autě a zírala před sebe, než otočím klíčkem v zapalování. Mířila jsem do Rakouska. Horečně jsem v duchu procházela seznam věcí a přemýšlela, jestli jsem na něco nezapomněla. Najednou mi někdo zaklepal na boční okénko.

Tibor. Poslední člověk, se kterým jsem teď chtěla mluvit.

Byla jsem k smrti nervózní. Co když se tam Theo vůbec neobjeví? Co když mu Ema zase neřekla pravdu a on se bude těšit na staré přátele, místo kterých tam najde mě? Co když se prostě otočí a odejde? Celá jsem se třásla a nebylo to jen sychravým říjnovým počasím. Vystoupila jsem.

„Malvíno, tuším, za kým jedeš," řekl tiše. „Jen jsem ti přišel říct, že tu budu. Kdyby to nedopadlo, kdybys cokoli potřebovala... jsem tu pro tebe." Vzal mě za ruku.

Dívala jsem se na jeho prsty – dokonalá manikúra, jemné dlaně klavíristy. Pak jsem zvedla pohled k jeho očím. Díval se zpříma a sebejistě, jako by už předem věděl, že moje mise nemá šanci na úspěch. Ta jeho neochvějná víra v můj návrat mě děsila víc než jeho hněv.

Přesto jsem ho objala a políbila na tvář. „V sobotu se uvidíme, Tibore," vydechla jsem. Byla to pravda. Ať to dopadne jakkoli, v sobotu jsem měla být zpátky v Praze.

„Dávej na sebe pozor," přitiskl mě k sobě pevněji. „Miluju tě, Malvínko."

Ta zdrobnělina zněla v tuhle chvíli nepatřičně, skoro nevkusně. Zachovala jsem klid, krátce se usmála a nastoupila zpátky do vozu. Nastartovala jsem a bez dalšího rozmýšlení se rozjela. Buď jsem právě jela za láskou svého života. Nebo za jeho definitivním koncem.

Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak tam stojí na chodníku a nehybně se za mnou dívá. Připomnělo mi to léto a náš holčičí večírek; tehdy jsem od něj odjížděla úplně stejně. Tibor byl silný muž. Jen tu sílu nikdy neukazoval nahlas. Ta síla v něm byla hluboko zakopaná.

Cestou jsem pouštěla energickou hudbu, abych přehlušila strach z toho, co všechno se může pokazit. Kilometry ubíhaly, krajina se měnila a brzy se přede mnou vztyčily štíhlé skály. Na vrcholcích už se třpytil první sníh.

Ema vybrala luxusní srub v srdci přírody. Bylo to místo daleko od středisek i turistických stezek. Skvělý plán. Theo měl přiletět vrtulníkem – ta představa, jak vystupuje z řvoucího stroje, mě fascinovala. Připadalo mi to výstřední, vzrušující a tak strašně typické pro Theodora Valentu.

Až tady v kopcích jsem ocenila pohon všech kol své Audiny. Šplhala jsem do prudkého svahu a modlila se, abych to vyjela. Zvládla jsem to. Srub byl prázdný, ale už v něm bylo zatopeno a v kódovém zámku na mě čekaly klíče.

Uvnitř to nádherně vonělo dřevem a jídlem. Na stole v kuchyni ležel obrovský, ještě vlažný pecen chleba, obložený klobásami, uzeným masem a špekem. Ta vůně byla tak lákavá, že jsem se nejdřív ze všeho pořádně najedla.

Teprve pak jsem přiložila do krbu a vydala se prozkoumat patro. Ložnice měla prosklený štít s dechberoucím výhledem na hory. Okouzleně jsem dosedla na mohutnou postel. Jen jedna noc mě dělila od setkání s ním. Padla jsem na záda a nechala se unášet představami, jak mě líbá a šeptá mi slova lásky.

Večer se do srubu vkradl chlad. Sešla jsem dolů, a zatímco jsem přikládala další polena, objevila jsem na stěně regulátor podlahového vytápění. Otočila jsem knoflíkem z osmnácti na dvaadvacet stupňů a spokojeně se šla vykoupat. Ještě jsem stihla napsat Emě, že jsem na místě a srub je nádherný. Odepsala stručně: Díky za info, hezky se vyspi.

To ticho, rušené jen praskáním dřeva v krbu, mě brzy uspalo.

Vzbudily mě až paprsky slunce dravě pronikající prosklenou zdí. Protřela jsem si oči, posadila se a v tu chvíli mi srdce vynechalo úder. Slyšela jsem helikoptéru.

Zazmatkovala jsem. Vyletěla jsem z postele, v rychlosti na sebe hodila oblečení a v koupelně si drhla zuby, zatímco hluk motoru zaplnil celou chatu. Vyšla jsem ven. Třásla jsem se nervozitou. Musela jsem dýchat ústy, abych do plic dostala aspoň trochu vzduchu.

Dveře vrtulníku se otevřely a vystoupil Theo. Jeho pohled jako první padl na mé auto zaparkované kousek od srubu. Okamžitě se podíval mým směrem. Ztuhl. Sportovní taška mu vyklouzla z ruky a dopadla do trávy.

Vrtulník se znovu vznesl, elegantně a rychle zmizel za horizontem. Najednou nastal absolutní klid. Stáli jsme několik desítek metrů od sebe. Nikdo z nás se nepohnul. Pak udělal první krok. Rozplakala jsem se štěstím – nechal helikoptéru odletět. Zůstane se mnou.

Vykročila jsem k němu a on se rozeběhl proti mně. Vzlykala jsem nahlas, on si kousal ret. Když jsme byli konečně u sebe, roztáhl paže a já mu vklouzla do náruče. Svíral mě tak pevně, až se mi tajil dech, ale bylo mi to málo. Zvedla jsem k němu hlavu. Pohladil mě po tváři, podíval se mi hluboko do očí a začal mě líbat. Divoce, jako by nic jiného na světě neexistovalo.

Nadzvedl mě a nesl dovnitř. Skončili jsme na zemi před krbem. Bylo to přesně tak, jak jsem si to tolik nocí představovala. A přesto úplně jiné. Třásla jsem se, a nebylo to zimou. Bylo to vyčerpáním a štěstím tak silným, až mě bolelo celé tělo. Tak moc mi chyběl. Tak moc jsem ho potřebovala. Držela jsem se jeho paže, jako by se mohl každou vteřinu vypařit.

Líbal mě do vlasů, hladil po zádech a šeptal mi ta dvě slova, která jsem tak zoufale potřebovala slyšet. „Jednou tu svou malou sestřičku zabiju," zamumlal mi do kůže, „ale tohle... tohle je geniální. Tohle se jí povedlo."

Vzrušení mě zaplavovalo v dalších vlnách. Neexistovalo nic než on. Jen jeho tělo, jeho ústa, jeho hlas. Po dalším výbuchu extáze jsme vedle sebe jen tiše oddechovali. Nohy propletené, hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno. Bylo to dokonalé.

Jenže pak se mi zčistajasna obrátil žaludek. Musela jsem se okamžitě posadit a zhluboka polknout, jinak bych se neudržela. Theo mě zkoumavě pozoroval. Mlčel a čekal na vysvětlení.

„Už nějakou dobu mám trochu rozhozené zažívání," vydechla jsem. „A dneska jsem ještě nesnídala."

Přimhouřil oči, ale nic neřekl. Jen mě stáhl zpátky k sobě a políbil. „Nachystám ti snídani, lásko."

Když jsem to oslovení uslyšela, úplně se mi zastavil dech. Slzy se mi draly do očí. Líbala jsem ho na nos, na tváře, na to jeho tmavé strniště, na krk... Byla jsem naprosto rozložená. Řekl mi lásko. Znělo to tak nádherně.

Za chvíli už stál v kuchyni, jen ve sportovních kalhotách, a chystal vajíčka. Nakrájel do nich ten voňavý špek, který mi včera tak chutnal, jenže dnes mi ta vůně zvedla žaludek až k hrdlu. Znovu se ozval protest. Teď už to nešlo zastavit. V poslední vteřině jsem vletěla na záchod.

Zůstala jsem sedět na podlaze, úplně vysátá. Za dveřmi se ozval jeho vyděšený hlas. „Malvíno? Jsi v pořádku? Prosím, otevři." Za dveřmi jsem slyšela, jak bere za kliku. Rychle jsem vstala, vypláchla si ústa ledovou vodou a vyčerpaně otevřela. Theo vypadal zděšeně.

„Pojď," vzal mě opatrně pod paží a dovedl na pohovku před krb. „Donesu ti vodu. Tohle vypadá na začátek nějaké virózy."

Zaúpěla jsem. To snad ne. Zrovna teď?

Vrátil se během chvilky s velkou sklenicí a teploměrem. Přiložil mi ho k čelu a nad výsledkem se zamračil. „Teplotu nemáš. Ani zvýšenou. Možná ti jen nesedlo to mastné na noc," políbil mě na čelo a podal mi sklenici. „Udělám ti jen čistou omeletu. Bez uzenin."

V tu chvíli mě to zasáhlo. Myšlenka tak prudká a jasná, že mi sebrala veškerý zbývající klid i radost. Začala jsem v duchu listovat kalendářem, propadala se do minulosti a čím hlouběji jsem v paměti pátrala, tím hůř mi bylo.

Všechno do sebe začalo zapadat. Ta únava v kanceláři, ta neustálá malátnost, ty náhlé změny chutí...