Stejná, ale jiná...(8)

Anotace: Tak další dílek...:))Není nějak extra dlouhý, ale alespoň něco...:)) Jo a kdyby se vám to vůůůbec nelíbilo, tak mi to napište, ať se s tím nepíšu zbytečně...:))

Sbírka: Stejná, ale jiná...

14. NEČEKANÉ NÁVŠTĚVY

Když jsem se probudila, vzpomenula jsem si na náš rozhovor. Zvědavě jsem se podívala na druhou postel, ale Honza tam už nebyl.
„Ahoj Ket,“ ten hlas znám! Otočila se po něm. Byl to Marek.
„Už je ti líp?“
„J-jo,“ zakoktala jsem se překvapením. Marek je On?!
„Co to? Neumíš mluvit?“ smál se na mě. A já dostala nápad, krutý nápad. Kterého budu nejvíce litovat já. Jako odpověď na jeho otázku opatrně zavrtím hlavou.
„Cože?“ zeptal se trochu zaskočeně. Začnu dělat obličeje, že se mu snažím něco říct. Tím mu úsměv zvadl úplně a v obličeji se objevil výraz znechucení.
„No tak mi to teda napiš,“ přemohl se a podal mi papír a tužku. Ale já jsem se jen trhaně snažila vzít do ruky.
„Ty si k tomu ještě ochrnutá?!“ Teď už se nic nesnažil skrývat, zhnuseně se ušklíbl, když jsem kývla.
„To snad není pravda,“ pokračoval v monologu.
„Je to pravda,“ ozval se od dveří klučicí hlas. Chtěla jsem se bleskově otočit, ale svaly mi selhaly.
„Kdo si?“ ozval se Marek a narovnal se do plné výšky.
„Do toho ti nic není.“ Marek se podíval na mě, pak na něj, a šel ke dveřím. Když už měl ruku na klice, ještě se otočil a řekl směrem k němu:
„Klidně si ji nech, já mám na víc než na ochrnutý!“ Vyšel ven se vztyčenou hlavou a práskl za sebou dveřmi. Nemohla sem tomu uvěřit! Nezáleželo mu na mě!! Moc se mi chtělo brečet, ale vydržela sem to.
„Ahoj Ket, jak se cítíš?“ usmál se na mě On.
„Ty?!“ vyhrkla úžasem.
„Věděl sem že si vzácná, ale že až tak?!“ vypadal zaskočeně.
„Kdo si?“ posadila jsem se výš. Jeho úžas se tím zdvojnásobil.
„To není možné!“ mumlal si.
„Fakt?“ ušklíbla sem se na něj.
„Stoupni si!“
„Proč?!“
„Stoupni si a neodmlouvej!“
„A co když nechci?!“
„Tak tě donutím!“ štěkl hrozivě, že jsem rychle skočila na nohy a neodvážila se ani o píď pohnout.
„Udělej krok!“ Udělala jsem oč žádal.
„Co nejrychleji dojdi ke dveřím a zpátky ke mně!“ Vylítla jsem jak sem nejvíc mohla a za pět sekund jsem už stála u něj. Najednou mi ale nohy povolili a já se o něj opřela. Chytl mě do náručí a donesl do postele, kde mě přikryl a zkoumavě se na mě zadíval.
„Si jiná.“
„Taky sem si všimla, chvílemi ochrnutá, že?!“ dovolila jsem si ironickou poznámku. Zamračil se na mě, tak jsem na něj vyplázla jazyk.
„To byl tvůj kluk?“ zeptal se a dal až moc velký důraz na slovíčko byl. Najednou mi to všechno došlo! Marek odešel a to navždy! Obrátil se ke mně zády, když jsem ho potřebovala! Neměl mě rád!
„On…“ dál jsem se nedostala, protože jsem se rozbrečela. Neutírala jsem slzy, nechala jsem je téct po obličeji.
„Je to tak lepší,“ řekl, když mi j začal stírat.
„Cože?!! Je lepší, když mě nechal?!“ vyletěla jsem jak čert z krabičky.
„Jo je.“
„Jak to můžeš říct?! Di pryč!“
„Ne.“
„Ale jo!! HNED!“ naštvaně jsem se obrátila k němu zády.
„Já nikam nepůjdu, dokud ti to nevysvětlím.“
„Jenže já nic vysvětlovat nechci!“ Mlčel a neměl se k odchodu , to mě pobouřilo ještě víc.
„Který části di pryč si nerozuměl?! Nechci se s tebou bavit! Nechci nic!“
„Něco chceš,“ odvětil tiše. Zarazilo mě to. Co vlastně chci?
„Víš to vůbec?“
„Vím. Chci tátu a chci umřít…“
„Tyhle dvě věci se navzájem ruší. Když dostaneš tátu a umřeš, co z toho budeš mít?“
„Co ti je do toho!“
„Docela hodně. Snažim se ti pomoct.“
„Je to můj život, zvládnu to sama.“
„Kdybych tě nechal ať to zvládneš sama, tak už si se mnou nepovídáš. Dostala si další šanci. Nesmíš ji pokazit.“
„Ale je to pořád šance v mém starém životě!“
„V tom starém životě, kde tě už nic nečeká a ani nečekalo? Ten je za tebou, teď musíš najít svého tátu, protože ho potřebuješ.“
„Nemusim nic! Jak vůbec můžeš vědět, že mě nic nečeká? Budu na intru, mám skvělou novou kamarádku, která tam bude se mnou a mohla sem mít prima kluka, kdybych nebyla tak blbá a nehrála si na ochrnutou!“
„Nemohla si ho mít. Copak ti to pořád nedochází, byla to jen sázka. Hloupá sázka!“
„Co to kecáš? Nechápu tě.“ Chtěl mi něco říct, ale přišla mi další návštěva. Mamka a Mir.
„Dobrý den,“ pozdravil.
„Ahoj, ty budeš ten Katy kluk, co?“ usmála se na něj nic netušící mamka. Než jsem jí to stačila vysvětlit, odpověděl sám:
„Jo sem.“
„Počkej ty si ten kluk co jí zachránil!“ konstatovala vykuleně Mir.
„No, to je moc silný slovo,“ dělal skromného. Mamka ale na nic nečekala a objala ho:
„Ani nevíš, jak jsem ti vděčná!“ Pak se obrátila na mě:
„Katy, to je dobře že už jsi mimo nebezpečí! Kdybys věděla, jak jsem se bála, že o tebe přijdu!“ Ani jsem nestačila otevřít pusu, když mamce zazvonil telefon. Omluvně se na mě podívala a vzala to. Volali jí z práce. Musela odejít. Naklonila se a dala mi pusu na čelo a řekla:
„Čau, ještě přijdu, promiň.“ A už byla pryč.
„Je to divný, když vim, že se nemůže hýbat a mluvit,“ vzdychla Mir. Co?? Ona o tom ještě neví, že sem v naprostém pořádku? To ale není pravda!! Chtěla jsem vykřiknout, jenže On mě předběhl.
„Za pár dní bude jako rybička, uvidíš.“
„Když já jí tak ublížila a ještě k tomu ta blbá sázka!“
„Seběhlo se toho moc najednou.“
„Je ale dobře, že Marka nebrala doopravdy a našla si tebe. Mohlo to dopadnout hůř, mnohem hůř!“
„Bacha na slova, ona tě slyší.“
„Musí se dozvědět pravdu! Ale asi máš pravdu, ne teď a ne tady. Jak se vůbec jmenuješ?“
„Jirka, ty Mir, co?“ usmál se. Mir se taky usmála a podala mu ruku se slovy:
„Tak čau Jirko.“
„Ahoj.“ Seznámení stvrdili pusou na tvář. Mir pak přistoupila ke mně a stiskla mi ruku.
„Musíš být silná, moc silná! Ale ty to dokážeš.“ Nevím proč ale konečně jsem dokázala ovládat své tělo. Usmála jsem se na ní. Všimla si toho a rychle mě objala.
„Ty jsi se usmála! Odpustila jsi mi!“ Byla štěstím bez sebe a pořádně mě mačkala.
„Dost, vždyť mě rozmačkáš!“ smála jsem se. Na to Mir reagovala ještě větším stiskem.
„Za chvilku budeš zase jako dřív,“ zamumlala a začaly se jí třpytit slzy v očích.
„Mir, nechci vás rušit, ale ona potřebuje klid, už je unavená.“ odvětil Jirka. Chtěla jsem namítnout, že nejsem, ale to už mi Mir dala pusu, další Jirkovi a odkvačila z pokoje za stálého mávání.
„Proč si ji vyhodil?!“ obořila jsem se na něj.
„Si unavená,“ byla jeho odpověď.
„To nemůžeš vědět, nejsi já, a já abys věděl, nejsem unavená! A řekni mi proč si se vydával za Marka?!“
„Já se za Marka nevydával.“
„Řek si ale že si můj kluk!“
„Jen sem ti to usnadnil. S Markem už nechodíš, je lepší, když to neví a myslí si, že chodíš už od začátku se mnou.“
„Na to ti zvysoka kašlu!“
„Nehádej se, jen sem ti pomohl.“
„A co je s tou sázkou?“ rezignovala jsem.
„S jakou?“ věděl že jsem věděla, že lže.
„Nemůžu ti to říct,“ uhnul očima.
„Nemůžeš? Ty nechceš!“
„Nechci ti ublížit,“ řekl tichým něžným hlasem, až jsem se toho lekla. Že by mě měl rád? To je blbost, jen mě pořád štve a rozčiluje!
„Chci spát, di pryč, sem unavená.“ Věděl že lžu, přesto jen pokrčil rameny. Pomalu se ke mně naklonil a … pošeptal mi do ucha:
„Ještě přijdu.“ Lehce přejel rty po mé tváři a vyšel z pokoje. Nebyla jsem vůbec unavená, leč za dvě minuty jsem už tvrdě spala.