King's field III.- Fontána

Anotace: jedné teplé noci byl uspořádán turnájek...

Probudilo mě mraky tlumené sluneční světlo a prudký vítr. V matných vzpomínkách jsem si pamatoval noční blýskájící se nebe, které jsem si dobrou půl hodinu prohlížel ze svého okna do té doby, než mě z něho vyhnal prudký déšť a vítr, který rozkymácel sousedovic vysokou borovici. Nebyl jsem té odvahy zavřít své oči v riziku, že na své spící hlave z čistajasna ochutnám jehličí. Zbalil jsme svůj polštář a v obýváku jsem si připravil k spánku béžové kanape. Do uší jsem si pustil muziku ze svého mobilu a za písně ,,Falling slowly" jsem pomalu upadal do říše snů.

Připravil jsem si snídani a sedl si k televizi jako každý mimoškolní den. Nemohl jsem se dočkat nočního turnájku v pétanque, který na poslední chvíli připravil Vladja, Kubánec a Tropický strýček. Byli to členi našeho pétanque klubu Carreau Brno. Těšil jsem se jednak na okouzlující atmosféru a neuvěřitelnou pohodu, které pokaždé sálala vzduchem. Ale především jsem měl tu čest hrát po bohu mé slečny Florentiny!Ta s menšími rozpaky přijala mé pozvání a já věřil, že i přes to, že bude hrát pétanque teprve potřetí ve svém životě, pujde nám to a užijem si krásnou noc.

Večer se blížil...

Sonja, Ivosh a já jsme po šesté večer nasedli do tyrkysové fábie a jeli vyhodil tři kabele PET-lahví. Pak jsem jeli na Husickou, kde jsem měl domluvený sraz s Florentinou, jenže tu jsme omylem přehlédli, a tak jsme zastavili až u videopůjčovny, kam jsem šel vrátit dvě DVD, přičemž mi měli vrátit tisícovku, kterou jsem jim zaplatil jakožto zálohu. Jenže doma jsem zapomněl paragon, a tak, poté, co jsme nabrali Florentinu do auta, jsme zajeli ještě domů. Tam jsem zavřel všechny okna, neboť se k nám hnaly černá mračna a případný déšť jsme nechtěli mít na kobercích, a vzal si paragon ze stolu. Nasedl jsem opět do auta, kde jsem si zavtípkoval, že jsem okna sice zavřel, ale zapomněl jsem na paragon. Pak jsem přiznal barvu a vyjeli směr Lužánky, kde se konal Vesperálek, jak se říkalo onomu nočnímu turnájku. Na hlavní třídě jsme dokonce našli místo na zaparkování, což nikdo z nás ani nečekal. Jen letmo jsem se podíval na Florentinu, která se pousmávala. Zrak mi po ní sjel až na prostřední sedadlo, kde se impozantně vyvaloval černobílý paragon...Oznámil jsem to zbytku posádky sedící ve předu, a pak jsem se opovážil poznamenat:,,A pak že jen já jsem sklerotik..."

Zamčeli jsme auto a vyrazili do parku. Na hřištích se do té doby sešlo už mnoho lidí, a tak se za pár minut mohlo začít hrát. Potěšilo mě, když jsem spatřil obličeje mých dobrých kamarádek, které také přišly, i když nehrály. Stály u výčepu a prodávaly pivo či kofolu. S Florentinou, která se před začátkem začala malinko bát toho, že jí to vůbec nepujde, jsme nakonec vyhráli poslední zápas. Zase platilo pravidlo, že když se člověk až moc snaží, nepodaří se mu nic. Florentina nádherně hrála a já se snažil podávat podobný výkon, ale prostě to nešlo. Ale byl jsem rád, že se to Florentině líbilo!

Poté, co jsme dohráli onen poslední vyhraný zápas, sedli jsme si spolu a s kofolou na kamenou zídku a čekali, až za námi do parku přijdou Florentininy kamarádky Elis a Atága. Ty přišly zanedlouho a přisedly si na chvíli k nám. Pustily se do horlivé diskuze, v které jsem se často ztrácel, ale nijak mi to nevadilo, dobře jsem se bavil. Pak ale musely s Florentinou odejít, neboť byly domluvené, že společně půjdou k Elis, která bydlela v brněnské městské části Camino.

Chvíli jsem sám seděl na zídce a zpovzdálí jsem pozoroval čtyři týmy, které postoupily do semifinále. pak mě to ale omrzelo, at ak jsem sešel schody, které se táhly podél zídky, přeskočil živý plot lemující dlaždicemi vydlážděnou cestu a došel jsem k fontáně, na jejímž okraji seděly mé kamarádky, které jsme znal už velmi dlouho.

Úplně vpravo seděla patnáctiletá Narya, dívka, kterou jsem ze všech tří znal nejkratší dobu, ale i tak to bylo více než šest let. Bydlela hned za Lužánkami v městské části Blackfield. V hnědých vlasech měla zapletené pestré provázky hrající žlutě, zeleně a oranžově, její zuby byly zdobené rovnátky a každá její bota měla jinou barvu tkaničky. Nebyla nikterak veliké postavy, ale to ji nikterak nebralo na její velikosti osoby. Jako kamaráda si mě definitivně získala před několika roky, když zcela nečekaně řekla tak vyspělou větu, jenž mi skládala kompliment, kterou nikdo z nás nečekal. Chodila, a stále chodí na šestileté francouzské gymnázium, tudíž umí velmi dobře francouzsky a mezi její zájmy patří především skaut. Ale poznal jsem ji díky Tropickému strýčkovi, otci Naryy, který začal hrát pétanque. Vždy se mi na ni líbil její životní styl- jakkási uvolněnost, svobodnost a možná až trochu rebelství. Často jsem si v duchu říkal, že kdyby znovu vypukla mánie Hippies, bez váhání by se stal jejím členem.

Druhou dívkou, která v sandálích výřila vodu v kašně, byla Wendy, která byla o dva roky mladší než já. Měla o trochu delší vlasy než Narya a byla i o něco vyšší. Vždy na mě působila trošku záhadně, ale tak pěkně záhadně. Znal jsem ji snad od svých čtyř let, neboť má máma Sonja byla s mámou Wendy Dashou velká kamarádka ze střední. Zatím chodila stále na základku v městské části Algaba. Byla to velmi nadaná plavkyně a já doufám, že se jí povede prosadit.

Poslední dívkou, která tam seděla, byla Ariadna, která byla stejně stará jako Wendy a stejně tak bydlela v Algabě, jen ulici nad ní. Měla kudrnaté hnědorezavé vlasy a světle modré oči. Byla stejně vysoká jako Wendy, s kterou chodila do stejné třídy. V minulosti jsem ji neměl moc rád. Když jsem byl malý, v pokoji jsem si s mladším bráchou Tominenem stavěl na koberci silnice z lega, a jakmile k nám přišla Ariadna, celé město nám zničila. Něměl jsem ji rád. Byla uřvaná a chovala se k nám povýšeně. Ale vyrostla. Teď už je to moje plnohodnotná kamarádka stejně jako Narya či Wendy.

Seděli jsme tam na kraji fontány a popíjeli jsme dva roky starý fernet, přičemž jsme si vykládali zážitky z prázdnin. Bylo to krásné. V poslední době se mi totiž začínalo zdát, že každý jdeme vlastní cestou a vzdalujeme se od sebe. Ale ten den mi potvrdil, že jsme staří kamarádi a že jen tak se naše cesty nerozejdou. Alespoň ne úplně.