Cesta na sever

Anotace: No,tak to je o cestě do Norska a pak na Aljašku, hodně vtipných pasáží a poutavý příběh.Kamarádi hodnotí jako velmi zdařilé. (nenechte se zmást fantasy úvodem)

Píše se rok 2019, červen.Světu vládne korupce,úplatky a Bill Gates mladší.Sedím tu u kompu s Windowsem Gate,s dusíkem chlazeným procesorem Gate o výkonu 10Gh,Ramkou na 50GB a grafickou kartou 5 GB.Místo abych hrál tu novou hru od Microsoftu,kterou všici lidi hrají,píšu tu takový poblázněný dokument.O čem?....Začalo to tehdy,onehdy,kdy jsem si myslel,že Aljaška a Norsko jsou best na světě,Norsko je hezčí než Aljaška a Aljaška hezčí než Norsko.Něco mne neustále táhlo spatřit zdejší ledovce,hory,utíkat před rozzuřeným grizzly,pokecat si s bláznivými Laponci nebo Inuity a žvejkat v nevytopené chalupě sušené maso…Vlastně to přišlo celkem najednou.Když se dostavily dostatečné finance,mohl jsem začít vše připravovat.To byla tehdy záležitost dvou měsíců,což na mne bylo velmi,velmi,velmi málo.Seznam věcí tehdy zahrnoval téměř vše vyjma televize,vánočního stromečku a cédečka Tokio hotel.Zaplnil A4sešit o šedesáti listech.A já,já si po večerech místo nějaké normální knížky pročítal bláznivý seznam,abych něco nezapomněl.To vše bylo jen kvůli tomu,že jsme se chystali do Norska,bez průvodce,bez cestovky,bez otravnejch tlouštíku,který 95% času dovolený stráví žraním toustů v autobuse.Zkrátka jen čistá příroda a nic víc.Tedy jen my.Míša,Marek a všichni,stejně do Norska nechtěli.Chtěli na dovolenou.Ale už jsem jim byl otravný.Přeci jen dva měsíce jsem nezamhouřil oka…oči a taky z toho museli bejt nasraný a tak vůbec.Itálie,to byl jejich původní cíl,ale nakonec přeci dali na mne.No,nedokáži říci,jestli to bylo správné rozhodnutí.Jednoho dne nastal ten den,ten správný den na odjezd.Jeli tedy tak nějak všichni,já byl sice proti Markovi,Honzovi,Katce,Ondřejovi,Báře,zkrátka,chtěl jsem si to užít zejména bez namyšleného,sebevědomého rybáře,který všechno umí a všechno zná,Marka.Ale kdo by nám pak lovil večeři?˘Přesto,něco mne naučil a nějakého lososa poblázněnýho a vytřenýho bych snad ulovil.Proto jsem se pokusil odjet bez něho.Inu,kdo ví jestli to bylo to správné rozhodnutí.Polovina důležitých věcí na pobyt v přírodě ještě nebylo v našich rukou.V Bergenu to seženem,konejšil jsem a domlouval poslední věci ohledně dopravy.Jeden starý kamarád,jmenoval se Josef starý vozil letadlem zásoby do Grónska a mne tehdy napadl výborný nápad,jak se do Norska nejprve bezplatně dostat.Při promýšlení mezitím Marek upravoval Hummer,5 katalyzátorů,4 karburátory a tak dále.Nejtěžší ale bylo sehnat padák,který by unesl něco okolo 4,5 tuny.Ale povedlo se. 13h25min16s rok 2018.to byl náš čas když už jsme seděli na palubě Hercula v nákladovém prostoru.V autě mezi bednama a čekali jsme na signál k odjištění jistících lan.Nacházeli jsme se v nižší výšce někde nad jihem Norska.Pepan sem mimořádně zaletěl.A pak to přišlo.Otevřeli jsme vrata letadla,nasedli do auta a rozjeli to na zpátečku.... Auto klesalo do oblasti Stavanger.A doklesalo přímo u skalní kazatelny.Preikestolenu.Byl to náš první cíl,ale spěchali jsme do Bergenu,měli jsme to ještě asi 180km. Když jsme dorazili,samozřejmě bez Marka,holky se šli projít a já sháněl věci.Když se ukázalo,že jediný obchod,který připadá v úvahu obývá rákosák,došlo mi,že ty zásoby a věci a serepetičky už jsme měli mít.Chtěl za to strašně peněz,ale holky naštěstí uměly smlouvat.Termodalekohledy,konzervy...sehnaly v přepočtu za dva tisíce a tak mohl bezstarostně začít náš „výlet“.Za západu slunce jsme mezi četnými fjordy uháněli k tomu nejkrásnějšímu.Geirangerfjord,údajně nejkrásnější místo na světě.A my ho spatřili.Nepovoleně jsme nedaleko od něj rozbili stany a uchýlili se k noci.Ještě jsem si listoval v příručce pro cesty na sever.To že je sob domestikovatelný není žádná novina,ale že v americe nežije divočák,nebo že tisové dřevo je pro baribala lahůdkou,bylo pro mně novinkou. Ráno jsem se vzbudil.Někdo cizí byl ve stanu.Medvěd pomyslel jsem si,ale vzápětí jsem dostal pěstí do oka.No,jo,rybář,Marek,blbec,kretén,hovado,dovado...jenže on si o mně myslel to samé.Vypůjčil jsem si jeho auto,příručku,rybářskej prut(byl by v tom čert kdyby nějakej jinej)a jemu se to evidentně nelíbilo...Vstal jsem s pomalu modrajícím okem a ze stanu jsem spatřil jak Marek odjíždí s autem,příručkou a vlastně vším.Naštěstí od silnice jsme tábořili jen dva kilometry a tak jsme k ní došli.Holky použily obvyklou metodu a zastavili jednoho kolem jedoucího zrzavého seveřana,zkrátka držka,že mu není rovno.Když holky nasedaly rychle jsme tam s Honzou naházeli věci a s pozdravem jsme vlezli do auta.Takový: „Zdarééc!“Nor nebyl zase až tak nadšený,ale ta chvíle,čtvrt hodiny do Alesundu se dala vydržet.Okamžitě jsme se zajímali o půjčení auta a obchody vůbec.Jenže jsme přišli na to,že Marek si to namířil stejným směrem.Zjistili jsme také,že se ubytoval v ubytovně na okraji města.Typická,dřevěná,červená,co více dodat.Žádný luxus a tak.A my se rozhodli podobně. Půjčil jsem Saaba,tyhle auta se dováži jen ze sousedního Švédska a jsou tak levnější. Rozhodli jsme se,že teď na zásoby není čas,pokud chceme pomstu Markovi.Pokud šlo o pomstu,mstil se ale vlastně on nám.Ráno jsme vyjeli za ním,měli jsme výhled na jeho hotel.Dal se směrem na Trolí stezku.Cesta stoupá na horu Trolltindane asi čtrnácti serpentinama.To je na hlavu děsný.Vůbec z řízení v týhle části silnice mi bylo nějak špatně a tak jsme radši zašli na pivo do hotelu na vrcholu stoupání.Marek se nám mezitím ztratil z očí.Když jsme vycházeli z hospody,vrazil jsem hlavou do veeeelkého dřevěného trola u vchodu a Norové a Norky nebyli zrovna nadšení,že jsem vrazil zrovna do jejich národního symbolu.Řízení se radši ujala Katka a já se s ledem na hlavě na zadních sedačkách modlil,aby to nedopadlo jako posledně.Na stromě.Tím,že se Marek vypařil,získali jsme možnost prohlédnout si největší ledovec,Jostedalsbreen.Respektive jeho horní část.Nečekal jsem,že bude tak obrovský,snad by pohltil všechny alpské ledovce,ale pak jsem spatřil Hummer s poznávačkou 4A5 28 48.Byl to Marek,i jeho přilákal ledovec svou magicky chytlavou silou.Začali jsme ho sledovat,to už mi bylo lépe,ve skutečnosti mne však hnala touha po pomstě.Ale asi i jeho,to by mi tak dlouho neprchal.Jel přesně podle našeho plánu a já jen tiše doufal,že nebude dřív tam,kde jsem chystal překvapení... Konečně jsme se napojili na hlavní silnici vedoucí nepříč Norskem,E6.Cesta ubýhala rychleji,k večeru jsme dorazili do Trondheimu.Asi třetího největšího města Norska.Ubytoval se zde i rybář,zase do ubytovny.Nenechali jsme se pohoršit a sehnali jsme si kemp poblíž.V noci nám Marek přišel vynadat.Ha,to bylo něco.Sežral nám brambůrky a řek,že nám dá zásoby,když s ním pojedeme.Honza se do něj chtěl pustit,naštěstí mu Marek vrazil a Honza nemohl zmařit poslední šanci získat zásoby.Taky mu zmodralo oko a to jsem si uvědomil,že chci Markovi vlastně taky pořádnou ubalit.Ale holky byly toho názoru,že je to rozumné,aby jel s námi.Inu tušil jsem,že nebude nejlepší nápad odjet v jeho autě bez něj.Ale následující dny byl zase normální.Dokonce nás nechal řídit a sám si pak užíval na zadních sedadlech.To od něj bylo normální,ale mně se řízení v nádherné krajině středního Norska líbilo... Z Trondheimu jsme ujeli nejméně 180 mil,když jsme dorazili do malého zapadákova jménem Trofors,ale mají tu i letiště.Protékala tudy řeka Vefsna jedna z dravých Norských řek.Jsou na ní přenádherné Lososí peřeje a ty jsme si nemohli nechat ujít. Stále jsme se drželi jedné silnice,projížděli jsme nejužší částí země,má tak šedesát kiláků od hranic k moři,nepočítám ostrovy.Ráz krajiny se rychle měnil,pokračovali jsme severněji a na sever severu,za polární kruh,ale bylo zde kolem dvaceti stupňů,bylo léto takže žádná Sibérie.Litoval jsem,že jsme si nemohli v klidu projít národní park Jotunheimen v překladu Domov obrů,zahrnující nejvyšší vrcholy Galdhopiggen a Glittertinden celé pokryté jednou velkou ledovou čapkou.Ale už jsme byly moc na severu.Tady v drsné krajině,kde lišky a jiná havěť dávají dobrou noc...Před námi už byl poslední velký přístav,poslední zastávka před krutou a strastiplnou cestou na sever,kde přesto stojí mnoho vesnic.Byl to Narvik.Chtěli jsme dojet až na úplný konec Evropy – Nordkinn,.V milém městě Narviku jsme přečkali dvě noci.Udělali jsme si vyjížďku po Ofotfjorden a túru po okolí,ale teď teprve jsem doopravdy litoval že jsme nenavštívili Jotunheimen,či jen Rondane nebo Dovrefjell.Z rána jsme se vydali dále, nepříliš hostinnou krajinou ,zde už bylo vše jinak než tam dole.Jakmile jsme otevřeli okénko,vyvalil se na nás studený vzduch.Pokračovali jsme neustále po E6,až do města Alta,sice celkem velké,ale proti Narviku díra.Nocleh v chalupách s děravou střechou a peřinami prožranými od myší jsme přečkali jen stěží,ale těšili jsme se na zítřek. Projížděli jsme už téměř neobydlenou krajinou,pouze malé vesnice,které mnohdy asi patřily Laponcům dokládali drsnost kraje.Na Nordkinn však už cesty jako byla E6 nevedly.Jeli jsme po takové okresce,dlouho pomalu,ale nakonec jsme dospěli do Mehamnu.Vesnice v tundře,kde přistávají letadla na permafrostu.Odsud už k Nordkinnu nevedlo jediné cesty.Za nepříliš skromný poplatek Laponcům jsme v Mehamnu nechali auto a pokračovali asi 10km po svých. A pak jsme spatřili moře,to severní moře.Pod námi cesta spadala prudce dolů a my byli u norského cíle,Nordkinnu,nejsevernějšího místa pevninské Evropy.Mehamn nás otravoval svými nepříznivými cenami a my potřebovali nocleh.Vydali jsme se tedy ještě nazpět.Smrákalo se když jsme u silnice spatřili celkem velké strohé laponské obydlí.Pomýšleli jsme na nocleh a vydali jsme se k chatrči.Z okna vycházelo světlo jakoby od petrolejky.Mysleli jsme si,že to bude dobrák ten Laponec.Když jsme se přiblížili blíž,spatřili jsme na odvrácené straně domu satelit na TV a na internet a nade dveřmi nás uvítal nápis Coca-Cola.Laponec byl nějaký obchodník a viděl že jdeme k němu.Začal na nás tou svou hatlamatilkou a bylo štěstí,že uměl anglicky.Snažil se nám prodat nějakej kraghh,kvarahh nebo jak to jmenoval byl to ale ve skutečnosti pletený kulich na který nějakým žlutým lepidlem nalepil parohy nepříliš starého soba.Tak jste mohli mít parohy a ještě za to zaplatit.Odmítli jsme.Celý večer něco u televize vykládal o nejbližší vesnici Oldelfjord a osvětlovalo nás světlo té elektrické lampy o které jsem si původně myslel,že je petrolejka.Furt nám vnucoval to paroží na kulichu,ale my vzdorovali. Dnes ráno nám řekl za nocleh 150 dolarů.Chtěl jsem mu tam nasrat a rozmazat,ale pak nám nabídl,že když koupíme ten kvaaragh,no prostě to paroží za 50 dolarů,pak nebudeme platit nocleh.Holky to usmlouvaly na a tak jsme byli spokojení.Den jsme strávili cestou na ostrovy Lofoty to byl náš cíl.Křivolaká silnice označení E10 vedoucí až někde ze Švédska však byla nádherná,tedy né silnice,ale okolí a byl jsem rád,že nejedu tím Saabem a neznečišťuji ovzduší,ale jedu Hummerem,který je upravený na naprostou čistotu.Ten Saab jsem jim zpět do půjčovny nějak poslal poštou,sice mi tam říkali,že to nejde,ale věřil jsem,že došel.Však za chvíli už budeme někde jinde,zbývá asi den,dva do odjezdu... Dojeli jsme téměř na samotný konec ostrovů Lofot,do vesničky Reine.Takového malého moc malého přístavu.Vesnice nás přivítala nevlídnou atmosférou,po okolních strmých svazích se válela mlha,mraky byly nízko a nebylo daleko do deště.Nic naplat,ubytovali jsme se v přístavu.Teprve nyní jsem se rozhodl k ohlášení mého překvapení,Kamarád Pepy Starého zrovna zítra odsud veze kolem Aljašky zásoby na Kamčatku a mohl by nás svézt s sebou.Ale nikdo nebyl moc nadšený,asi že jsem to řek teprve teď nebo že tam nechtějí.Jediný kdo projevil zájem byl Marek.A hned bych ho nejradš poslal do řiti.Už jsem si představoval jak tam bude rybařit a já zatím v sukni otvírat konzervy,blbec jeden... Ještě jsem se přihlásil do loterie o volný vstup vlastním autem v parku Denali.Po rozpačité noci ráno projevila zájem Míša a Marek bez Katky nikam nechtěl.Inu vydali jsme se do přístavu dva.Měli jsme nasednout na ledoborec Franty Mladého.Prý je to největší loď v přístavu... Dorazili jsme tam,ale největší lodí byl pouze jakýsi starý ledoborec ruské třídy C.Poznal jsem to podle tvaru kabiny.Bylo na něm napsáno Ivaniev Grozny a já se zhrozil,že si snad radši tu Aljašku nechám ujít,ale ta za to stála.Míša nechtěla už vůbec.To mi to dalo než jsem ji přemluvil,přeci jen je lepší když člověk není sám,když ho žere kodiak nebo grizzly. Ale na palubě byl překvapivý luxus.Franta vyčkával do rána,pak jsme odrazili od břehů Norska definitivně... Večer byl nádherný...V dáli se blyštily ledové kry a nějací papuchalkové či alkouni kroužili kolem lodi.A dnes poprvé jsme spatřili polární záři.Celou noc jsem nespal a tu další jsem nezamhouřil víčka.Franta navigoval ledoborec světle modrého nátěru severně od Islandu,nechápu proč to nevzal jihem nebo na sever od Ruska,kokot jeden.Ale pak už naše cesta zavítala do Kanadských královských vod a v kursu se objevily první kry.Když kry pod vahou lodi praskaly,měl jsem strach,abych nepraslk taky.Loď se otřásala a mohlo se s ní něco stát,přeci byla jen nějakejch padesát let stará a zrezivělá.Z večerů jsem stál na nejvyšší palubě a pozoroval ubíhající ledový ráj,probouzející se teprve teď v pozdním létě k životu.Občas jsem z mořské nemoci hodil večeři rybám,ale jinak to bylo v pohodě.Když jsme minuli Devon Island,přiblížili jsme se magnetickému pólu.Poblázněný kompas,ze kterého ze samého točení vylítla ručka to dokazoval a my se nenávratně blížili k aljašským břehům.Ze severu.To,že Marek s námi nejel zapříčinilo,že jsme neměli auto a projít celou Aljašku po pěšku by bylo vo držku.Ale zatím jsme měli jen dvě krosny,kvaaragh a pár peněz,asi tak na dvě auta.Dalším dnem to přišlo.Franta nás vyložil u Point Barrow,museli jsme dojít do Barrow.A tak byl další den v Úžině Prdelově.Aspoň že nám tu jeden chlápek prodal Forda,terénního,že by ho neuživil.A tak jsme mohli v klidu nelegálně vyrazit podle nové busoly na jih mimo silnic a dálnic.Mokřady ve zdejší tundře tvořené např. řekou Ikpikpulk nás přiváděly do zlosti,chvíli co chvíli jsme zapadli a tak jsme byli téměř okamžitě špinaví z vyhrabávání.Na noc jsme vždy rozbili stan kdesi v divočině,úplně sami a rušeni tak maximálně nějakým mědvědem.Markova příručka o cestách k severu už mi nebyla při ruce,ale koupil jsem si tu samou po internetu kdesi v Norsku.Ráno jsme rozdělali oheň před stanem,abychom si upekli lososa,kterého jsem lovil už čtyři hodiny v řece plné téhle havěti.Trochu jsme ho přepekli,ale pak nám to vlastně bylo jedno.Zapomněli jsme dát věci na stromy,aby byli nedosažitelné pro medvědy,zapomněli jsme je dát na nějakou tenčí větev.A vymstilo se nám to.Přišel jeden černý medvěd,baribal.Měl tak 200 kg a já uš pomýšlel jak si nás dá najednou k snídani.Bušilo mi srdce asi miliardou tepů za minutu,(taky mi pak protrhlo hrudník)a já listoval v příručce rady při setkání se zvěří. „Při setkání s černým medvědem zásadně neotvírejte příručku?!No toto?!“a medvěd mi ji vyrval z ruky.Svíjel jsem se bolestí,podrápal mi ruku.Roztrhal ji a odběhl s jejím zbytkem do křoví.Na zem dopadla poslední stránka příručky. „Vyrobeno z tisového dřeva pro odolnost vůči vodě.“četl jsem.(pro pochopení přečíst 10řádek druhé stránky)Krvácel jsem,ale museli jsme pokračovat v cestě.S tímhle proklatým místem už jsem nechtěl nic mít.V odpoledních hodinách jsme dorazili k Yukonu.Velmi velké řece,která v sobě skrývá jistou nejistotu.Nebezpečí číhají všude.Ať už v podobě grizzlyho nebo podemletých břehů,tak či onak,raději bych Yukon sjel po vodě,nežli jet po jeho břehu,tak jak jsme to udělali my.Ale večer byl veselý.Ulovil jsem za dvě hodiny dva lososy!Ale o to víc jsem byl naštvanej,když nám je snědli nějací lumíci ve chvíli nepozornosti.Myslel jsem si,že při našem tempu už bychom měli dávno být v městečku jménem Tanana a pak jsme spatřili nějaké chalupy.Ale zdálo se mi,že dané město je větší než Tanana a tak jsem se šel zeptat místního opilého obyvatele.Ten my chtěl rozbít hubu a to by bylo k tomu modrému oku celkem nemilé,ale jeho přítel mi řekl něco ve smyslu: „Tady seš v Allakaketu,hochu!“ Byl to asi určitě gay a ten jeho přítel byl opravdu přítel.Ale tím se změnila naše situace.Znamenalo to,že celou cestu podél řeky jsme jeli vlastně jinde,než jsme mysleli.Nebyl to Yukon,ale řeka Koyukuk river a s tím se nesl další problém,že jestli nás někdo viděl stanovat,mohli bychom dostat pokutu.U řeky Kyukuk se totiž nachází Národní rezervace Koyukuk Wildlife a ta je velmi cenná a proto také velmi chráněná.Ale kdyby nám třeba policie něco chtěla poslat,zdejší pošty jsou jak jsem zjistil vzácné a pomalé,takže by nám obsílka přišla někam do Fairbanks,když už bychom byli v Anchorage. Ale řeka Koyukuk mne překvapila mohutností.Byla široká a při představě,že Yukon je asi třikrát širší se mi podlamovaly kolena a motala hlava.V Allakaketu jsme přespali,nachal nás tam jeden opilý pronajímatel,ale za hotel chtěl strašně moc.Ale lahev ruské vodky to zpravila.Inu,to že Aljaška kdysi patřila Rusku se nezapře. Ráno jsme pokračovali na východ,přeci jen moje navigace mezi sítí aljašských řek nebyla přesná a tak jsme se chtěli napojit na Alaska highway.Největší silnici na Aljašce.Nejdůležitější její silniční tepně.Silnici z nasypaného štěrku místy zacákané asfaltem.Alespoň,že se nám to ten den podařilo.Pokračovali jsme na jih po silnice a udivovali jsme se značkám pozor sob,pozor los,pozor medvěd,pozor padá kamení,pozor odpadky na cestě.Večer jsme dorazili teď už opravdu k řece Yukon a kus od silnice jsme se utábořili.V Allakaketu jsme si koupili nějaké konzervy a tak jsme měli o večeři postaráno.Rozdělali jsme oheň pod nejvyšším smrkem v okolí,aby to v případě požáru záchranné jednotky brzo našly.Ale teprve pak jsme přišli na to,že v plechovkách je žřádlo pro psy.Mrsknul jsem plechovkou po stromě.Tuhle noc jsme zkrátka strávili hlady. Ráno jsme měli ale takový hlad,že jsme nepohrdly konzervou for dog the best a doufali jsme,že to v klidu strávíme. Dnes jsme konečně dorazili do Fairbanks,třetího největšího města Aljašky.Měli jsme možnost odletět odsud letadlem,ale my jsme řekli ne.Chtěli jsme toho na Aljašce hodně spatřit,vždyť to hlavní mělo teprve přijít.Ubytovali jsme se konečně v něčem serióznějším.Jo a měli tam dokonce teplou vodu!Byla to ohraná písnička,den co den jsme jeli a večer se někde ubytovali a nebylo tomu jinak ani teď.Delta Junction byla naše nocležní zastávka.Ale bylo to to nejhorší,za co jsme mohli zaplatit.V noci pršelo a děravá střecha na nás vlastně pustila 95% všech srážek.Litoval jsem,že jsem se večer myl v Tanana river. Jako při každé zastávce na nocleh,jsme i tady natankovali benzín do auta i do kanistrů,ty nám mimochodem prodal ten člověk s autem a zase jsme vyrazili dál.Nenarušenou krajinou,jen silnice,ropovod a odhozené rezivějící motorky ji rušili jsme pokračovali až do Tok Junction.Brzo jsem z těch junctionů byl poblázněnej,vždyť další nás teprve čekal a já nevěděl,jestli je to ten nebo onen. Jo a tendle den to přišlo.Z Tok Junction jsme pokračovali až na kanadské hranice,ostatně Alaska Highway nikam jinam nevedla a tak jsme projeli do kanadského Yukon territory pojmenovaného podle veletoku.Škoda jen,že jsme nejeli trochu severněji přes Dawson city,tam bychom si mohli vyzkoušet rýžování zlata na Yukonu,je to zlatokopecké středisko,ale ohledně přírody nás zajímal spíše jih.Ale když nás u hranic odmítli pustit,že si toho moc vezem,rozhodli jsme se pro Dawson.K večeru jsme se utábořili u takové lososonosné řeky.Vše proběhlo dobře.Nejprve jsme snědli tentokrát konzervy pro lidi a pak jsem se vydal k řece,abych ulovil nějakýho lososa.Přeci jen už jsem byl zručnější.A co vidim či nevidim,stojí na druhým břehu medvěd.Ale ne baribal,byl hnědej,šel až do šeda.Byl to grizzly.Chytal tam lososy přímo do tlamy.Byl bych šťastnej kdybych jich ulovil tolik za stejnou dobu.Pak jsem zavolal Míšu.Seděli jsme tam u křoví a sledovali zvíře.Příručku jsme ani neotevřeli,stejnak jsem si myslel,že by tam bylo něco jako že ji v případě setkání s grizzlym nemáme otevírat,protože je napuštěná masovým extraktem,aby byla odolná vodě.Pozorovali jsme ho jak loví,pak se dal na odchod.Zašel jen opodál a začal vykonávat potřebu.Museli jsme konstatovat,že z těch lososů má průjem.Ale musel se nažrat,vždyť za pár dní už medvědi začnou hybernovat. Změnilo se tím to,že jsme nejeli do Haines Junction,ale to bylo jedno.Nocleh byl v Dawson City a k ránu jsme si chtěli teda aspoň vyrejžovat pár kil toho žlutavýho kovu.Posleli nás na Bonanza Creek,už tam byla jedna rodina.Strčili nám rezatý pánve s posměškem,ať si hodně narýžujem. „Však já ti ukážu,jak narejžuju!“pomyslel jsem si a chtěl ho praštit po hlavě.Ale spatřil jsem cosi blyštit se ve vodě.Vzal jsem to do pánve.A hle,drželo se to tam dlouho.No a pak to vylítlo ven.Ale vtíravá rodina nějakýho faráře mi řekla,že s tím moc škubu. „Já,snad vím jak s tím škubnout!“a vzal jsem to znovu do mísy.A byl to hezký valounek zlata!Měl čtyři milimetry!A tak jsme rejžovali ještě celý den.Ale mimo malinké hrudky jsme nic nenašli. Uvítalo nás Whitehorse,celkem centrum a dokonce z něj silnice vede třemi směry!S noclehem jsme neměli problém a tak jsme zde zůstali dvě noci.Mezi tím jsme podnikly výlet k blízkému jezeru. Už jsme se těšili do Skagway,to už je zase na Aljašce a ne v Britské Columbii,kam jsme asi na 50km zajeli.Opravdu,nečekaně k večeru jsme dorazili do Skagway.Bylo to úžasné stát opět na půdě bývalého carského státu.Zde jsou dva průsmyky.Chilcoot a White,přičemž nás zajímal ten první.Byla to hlavní cesta na Klondike a lidé zde překonávali hranice.A v zimě!Je to hrozně prudký.Nejdřív tam museli udělat schody do ledu,aby vůbec mohli projít se čtyřiceti kily na zádech.A dokonce několikrát denně.Bylo tam narváno.Lidé tu také nechávali koně,kteří nemohli přes průsmyk vystoupat.Nám to taky dalo fušku a nenesli jsme žádnejch 40kg.Ale dolů jsme nějak nemohli.A tak jsme to sjeli po zadku.Naneštěstí mi stál v cestě zpropadenej šutr a doktor ze Skagway si mne tam nechal na pozorování pro malé děti,aby věděli,kde si nemají hrát.Měl jsem jedenáct stehů v zadnici!U nás doma mi na kontrole řekli že by stačilo deset.Blbej doktor ze Skagway!A další den jsme věnovali návštěvě hlavního města Aljašky a to Juneau.Je zajímavé,že má asi 35 tisíc obyvatel narozdíl od Anchorage,které není hlavní a má asi 275 tisíc obyvatel.I tak je ale Juneau druhé největší na Aljašce.Leží už v oblasti u četných ostrovů,ležících u západního pobřeží jižního cípu Aljašky.Fuj,to mi dalo fušku,než jsem sestavil pušku,,,aeah,ne pušku ale tuhle větu.Chtěl jsem spatřit Hubbardův ledovec a tak jsme se tam vydali.Po jednom večeru jsme stanuli ve městečku Yakutat.Přemluvili jsme jednoho Inuitu,aby nás svezl na člunu.Věděli jsme,že ale po vodě nechceme jen k ledovci,ale i dál a tak jsem prodal Forda jinému Inuitovi.Hold takhle se to dělá,akorát jsem nepochopil,proč ten eskymák otevřel motor a vyškubl tam nějaké kabely.Asi si myslel,že koupí auta nejlevněji sežene dráty na modelové kolejiště... Dalšího dne jsme se na motorovém člunu vydali k ledovci.Jinak,vybral jsem si jeden z nesčetných aljašských ledovců,vždyť jeden jsme viděli už cestou po Alaska Highway,ale chtěli jsme vidět něco pořádného.V zátoce,kam ledovec ústil plulo mnoho ker a štěstí bylo,že Inuita uměl člun bravurně ovládat.Já bych to zvlád taky,ale nepustil mne ke kormidlu,jak byl den a noc dlouhej.˘Ale ledovec byl úchvatnej.Zvlášť tím,že ústil do moře narozdíl od Jostedalsbreenu v Norsku a jeho stěna nad jezerem byla šedesát metrů vysoká.A to ještě není nejvyšší na Světě.Ale pak se naskytl malý problém,Inuita nechtěl pokračovat s námi dál.Hovado,ani prachy už mu nevoňely.Zkoušel jsem vše.Zapalovač,staré časopisy,Míšinu podprsenku,ale nic nezabralo.Inu,Míša by asi taky pak nechtěla pokračovat.Ale pak mne to napadlo.Ten eskymák fůrt do kola mluvil o kamarádovi ze severu Norska a tam jsme z krosny vytáhl Kvaaragh,Kverah nebo jak se to jmenovalo,prostě tu čepičku s parožím.Inuita zajásal,zatleskal rukama a pak vypadl ze člunu.Když se vyškrábal navrch,souhlasil s tím,že nás odveze kam budeme chtít.No vida a já ten červený kulich nechtěl koupit a nechtěl.Po několika dnech jsme dorazili do rezervace Kenai fjords,kde se zdržují velké hejna všech možných velryb.Na malém člunu jsme si připadali jak obětní beránci velryb,ale vždy to stálo za to.Nějaký Keporkak nebo Plejtvák vždy nedaleko člunu z ohromnou ranou praštil ocasem do vody a tak byla večer sprcha zbytečná.Ale pár snímků podvodním foťákem jsme získali.Digitál se nám podělal hned při prvním pokusu vyfotit ocas a šplejchající vlnu.Naštěstí jsem zachránil čipovou kartu na které byl zaznamenám mimochodem i grizzlyho průjem.˘Půjčili jsme tedy další auto a zajeli jsme do jedné indiánské vesničky,plné mírumilovných obyvatel kmene Athabasca.Náčelník s námi večer u ohníčku vykouřil dýmku míru-nutno podotknout,že už byla zatuchlá,jak ji nikdo pár let nevyndal.Milí Indiáni nás tu nechali na nocleh a my přespali v aljašském tý-pí. Zrovna se tu konaly takové malé slavnosti,a nemohli jsme si nechat ujít typycké zvyky z aljašských vesnic.Ještě nám museli ukázat totem s orlem,jejich chloubu,jež vyřezávali celý měsíc.Dalšího večera nám u ohně zatancovali podivné tance v ještě podivnějších oblecích,div si člověk myslel,že se musí roztrhnout.Mělo to takovou mystickou atmosféru.Pobíhali tam kolem nás dokola,kolem nás a ohně.Vyvrcholilo to tancem napodobujícím lov. V orlí vesnici se nám zalíbilo a ani její obyvatelé nás nechtěli vyhánět-zůstali jsme tedy ještě den.To se zrovna konaly slavnosti lesa,no nevím jestli bezpochyby,ale asi patří k tomu i sekání dřeva sekyrou.Dokonce mne přizvali,abych si také zahrál o sekyrku,která jak říkali se nikdy neotupí.No,mě se nechtělo,ale byl jsem povystrčen a už jsem nemohl couvnout.Začalo se sekat.Kolem nastal povyk a já sekal a sekal.To jsem ani netušil,že jsem nejrychlejší a že toho za chvíli budu litovat.Zazněl gong oznamující vítězství.Pod mou sekyrou se místo kmene skácel k zemi totem.Protáhl jsem obličej.Ještě jsem se podíval na Míšu,volala na mne už dlouho,ale já v zápalu boje nepovolil.Mírumilovní Indiáni v mžiku vykopali válečnou sekeru na místě,kousek od náčelníkova stanu.Sebral jsem vyhranou sekeru,hodil ji na auto a vyrazili jsme pryč.Snad tam nebudou mít telefon,říkal jsem si,když po nás hodili tomahawk.Sekyra naštěstí byla po dlouhích letech míru zrezizivělá a při dopadu na ujíždějící auto se rozpadla. Den před tím nám Indiáni prodali bedny něčeho,my to koupili,aby jsme dobře vypadali.Ale ani jsme nevěděli,co to ve skutečnosti je.Na nejbližším parkovišti jsme se rozhodli,že to prozkoumáme,abychom něco nepašovali.Když jsme vylomili víko bedny,bylo tam jen plno popsaných lahviček. "Orlí brk?Divoká koza?Šup sem šup tam?Co to je sakra?"zeptal jsem se udiveně,když jsem přečetl etikety na flanďerkách. "Afrodiziaka...."bylo mi odpovězeno a tak jsme táhly bednu "čehosi" domů,jelikož mi bylo zakázáno to použít hned.... Ještě jsme před Národním parkem Denali měli přání dostat se na ostrov Kodiak.Snad pojmenovaného podle zde žijícího medvěda nebo naopak.Tak či onak,byli jsme zde kvůli medvědovi.Ten žije sice ještě na Aleutech trochu na západ,ale courat se ještě na Aleuty my přišlo trhlé.Inuita nás odvezl do městečka Kodiak.Stejně se tam všechno jmenovalo takhle.Hospoda u kodiaka,Kodiak street,či sexshop Kodiak.Ani naše ubytovna nebyla výjimkou.Docela jsem se divil,že číšník nebyl v medvědím kožichu.Mé domněnky se naplnily večer,když se všichni obyvatelé sešli v hospodě.Hned ráno jsme si najali jednoho indiána,správně bych měl říkat Inuitu,říká se jim tady na severu tak.Mluvil,že je lovec kodiaků a že nás k nějakému určitě dovede.A odpoledne jsme se vydali do hornatého středu ostrova.Nejprve nás odvezl terénním autem,Chevroletem,jak jinak než že typem Kodiak.Celkem jsem byl zvědav,jestli v parku Denali budou správci jezdit GMC Denali,také jedním terénním vozítkem.Ale teď jsme chtěli vidět největší poddruh medvěda hnědého a tak jsme obětovali naše nohy při prudkém stoupání.Myslel jsem si,že nejsem tak pomalej,ale ten indián nám utíkal jak kamzík s mačetou v ruce.Hopsal po kamenech a jak mával tou mačetou,měl jsem strach,aby s ní nemávl až někam k mé hlavě.Jak byl sráz prudký,občas na mne spadlo nějaké to křoví,jak ho usekl a tak když jsme dorazili k cíli bylo na mně bodláčí a všeho jak nasráno.Ale pak jsme ho spatřili.Medvěd.Byl tam a my ho viděli.Byl jinej než grizzly,nebyl šedej,byl do rezava a tlamu měl od krve své kořisti.Byl pěkně tlustej,zkrátka se chystal na hybernaci.Sledovali jsme ho celé odpoledne,pak odešel.Byl to neuvěřitelný zážitek,ještě větší než grizzly u řeky u stanu.Prostě supr. Další cestou,tentokrát do hlavního města Aljašjky,jsme se zastavili v malé vesničce Chicken.Je opravdu velká jako kuře,věřte nebo ne,jsou tu jen tři domky.V jednom prodávají pečená kuřata,ve druhém suvenýry ve tvaru kuřete a ve třetím bydlí prodavači kuřat a suvenýrů ve tvaru kuřete.Naneštěstí,když jsme ta byli my,měli zavřeno. Poslední naší velkou zastávkou bylo Anchorage.Největší město na Aljašce.Tedy,měla to být naše poslední zastávka.Zastavili jsme se zde na pár dní,prošli jsme město,kde dokonce stálo několik mrakodrapů.A nakoupili jsme si zde zásoby.Ale pak se stalo něco neočekávaného.V obchodě s psími konzervami,kterými jsme se živili,jelikož už jsme neměli moc cashů,jsme potkali Marka s Katkou.Jelikož Katka na Aljašku původně vůbec nechtěla,bylo zřejmé,že jí Marek přemluvil.Ale do Denali s námi už nechtěli,už to tam totiž stihli prohlédnout.Další den jsme se tedy vydali na sever bez nich.Nakonec jsme si nechali Národní park Denali,podle nejvyšší hory Severní Ameriky,ta se jmenuje Mt.Mc Kinley a v indiánštině z kmene Athabasků právě Denali.Je to asi nejhezčí místo na celé Aljašce,hory,ledovce,zvěř,všeho je tu dostatek.Karibu se ráno potulují kolem vašeho stanu, lišky dávají dobrou noc a vlci vám v noci ukradnou boty, které jste si nechali vedle stanu schnout.Můj nápad bylo zdolat samotnou Denali,ale je to hora o šesti a půl tisíci metrech a tak z toho nakonec sešlo.Před parkem byla taková malá budka, kde prodávají jízdenky na autobusy,které jedině mohou jezdit po jediné silnici protínající park.No a ani nevím jak se mi to povedlo,ale vyhrál jsem tu loterii,kde je volných 200 míst a tak jsme mohli na dva dny jezdit autem po parku jak jsme chtěli.Ale hlavně jsme si chtěli užít park.Pak nám ale došlo,že tu žije i asi dost početná tlupa medvědů.Chytil jsem se za hlavu.Vždyť nemáme BRFC (bear resistant food container),do kterého musíte vložit všechny věci,než jdete spát,pokud se nechcete ráno probudit bez nohy,bez ruky a s půlkou hlavu...Kontejner půjčují v každém návštěvnickém centru,ale tady jsme ho prostě nemohli najít.Museli jsme se rozhodnout,jestli necháme propadnout jízdenky a radši udržíme své živůtky v bezpečí,nebo jestli trochu zariskujeme.Když trochu,tak vlastně hodně,vždyť i kontejner má být min. 100 metrů od stanu.Ale neměli jsme už na další jízdenky a tak jsem se šel trochu optat,jak to udělat,abychom nepřišli o život. "Hello" zašel jsem rovnou k baru ve zdejší hospůdce u Huňatého kožichu. "Ty musíš bejt z Čech,chrrrch,chrch" odkašlal si jeden muž sedící v rohu a kouřící cigáro.Podíval jsem se na něj. "No ty,chrrrch,nedělej že nejsi z Čech.."nevěděl jsem jak mě mohl poznat,když jsem řekl jenom "Hello".A tak jsme se dali do hovoru.Vlastně jsme se zakecali,jelikož aby místní mluvil česky,to jsem ještě nezažil.Seděl tam naproti mě u stolu zády k oknu,byl v kožichu z horské ovce a vlasy už měl prošedlé.Zase natáhl z cigára. "Chr..rch,jste tu sám?" otázal se,což mne trochu zarazilo. "Né,né,vlastně jsem se šel jen zeptat,co když nemám BRFC..." "No tak to musíš hodit lano přes strom,uvázat na něj batoh,musí to teda bejt na tenčí větvičce a musí to bejt asi 250metrů od stanu.Ráno to musíš najít...Chechechehche"přerušil mne. "Heh" oddychl jsem si. A tak jsme se vydali na první zastávku autem.Byl tu hned jeden ledovec a tak to hezky začalo.Jenže byla mlha.Když jsme se dostali až na místo,kde má být nejhezčí výhled na Denali,viděli jsme mlhu a tak to tu bývá asi často.Dokonce se říká,že Denali je vidět jen dva dny v měsíci.No museli jsme počítat s tím,že ji neuvidíme.A poprvně jsme využili možnosti stanovat.Venku jsem okukoval,jestli zrovna nějaký medvěd nejde.Nešel,zatím ne.A tak jsme přečkali noc.Teda byl to děs.Když jsme usnuli,ozvala se divná tupá rána,že jsme nevěděli,co to je,snad medvěd to byl.Ráno jsem šel k batohu a zjistil jsem,že ta tupá rána byl batoh,který spadl ze stromu.No,tak jestli to jen spadlo,tak je to dobrý.Řekl jsem si,ale když jsem batoh zvedl,začalo mi něco vrtat hlavou."Sakra,co to je?"a na zemi u brusinčí jsem objevil kartáček na zuby. "No toto?!"a o kousek dál ještě rozmáčklou plechovku.Podíval jsem se do křoví,které rostlo nad brusinčím.A hned jsem se vrátil. "Startuj!"volal jsem už zdálky táhnouce rozdrápaný batoh. "Startuj!" volal jsem a doufal,že mne někdo vyslyší.Stan byt už v kufru,hodil jsem tam ještě batoh a sebe. "Jeď,už nás dohání."povzbudil jsem k odjezdu a svalil jsem se v kufru po své nejrychlejší dvěstěpadesátce.Už jsme jeli,když vtom z křoví za námi vyrazil grizzly.Auto neakcelerovalo moc dobře,medvěd nás doháněl.Pak jsem přelezl k řízení.Chcípl mi motor a medvěd už byl u auta.Byl celkem rozzuřený,sebral jsem mu přeci snídani.Startoval jsem.Medvěd mách tlapou a rozbil okénko,které bylo přímo u mé hlavy.Medvěd zasekl drápy a sápal se dovnitř.Měli jsme sice GMC Denali,auto stavěné na zátěž,ale medvěd byl vypasenej a já nemohl ujet.Drápl mne do ramene. "Aaaah,sakra,do prdelky..."strhl jsem řízení rukou,jež silně krvácela.Medvěda to poodhodilo. "Hoď mi sem nějakou konzervu,otevřenou,rychlo,diky"a vzal jsem konzervu.Už jsem zase auto rozjížděl.Medvěd zasekl dráp,ale už bylo pozdě.Drápy projeli bokem auta a setřeli dolů lak.Medvěd se zase rozeběhl,v tu chvíli jsem vyhodil z okna konzervu.Naneštěstí medvěd byl už blízko a konzerva se mu rozprskla na čumák.To ho ještě víc rozzuřilo,ale už jen máchl tlapou a promáčkl dveře.To jsme mu ujížděli už celkem snadno.Před námi jel autobus,dojeli jsme ho.Vezl turisty a my je museli varovat,aby nezastavovali.Míša napsala ceduli "BEAR" a ukázala ji z okénka.Autobus mimo očekávání zastvail,vyskákali z něj japončíci a šli fotit medvěda.Když jsme byli už daleko,v zrcátku jsem spatřil,jak se rychle soukají zpět do autobusu. Auto bylo dost poškozené,nevěděl jsem,kolik to bude stát,uvažoval jsem o tom,že ho odkoupím jako suvenýr.Dojeli jsme k jakémusi informačnímu centru a já se okamžitě šel zeptat,jestli nemají BRFC.Když mi řekli,proč jsem se nezeptal u vjezdu do parku,dopálil jsem se.Tam je prý půjčují.Hooooodně jsem se naštval.Losí hlavu visící na stěně jsem strhnul a hodil ji za pult.Vycpaný medvěd obdržel pár pěstí,až spadl k zemi.Ale pak jsem si všiml,že se ke mě blíží strážci parku,postavil jsem medvěda,pohladil ho a losí hlavu jsem vrátil na hřebík na stěně.Poděkoval jsem za informace a odešel.Rychle jsme odjeli. Další den jsme došli k Lester Lake,nádhernému jezeru pod Denali s bujnou vegetací okolo.Bohužel se přes noc ještě k mlze zatáhlo a teď nám pršelo.Celou cestu nahoru jsme sledovali jakési kolejnice a vrtalo nám hlavou co to je.No,co to asi mohlo být,když jsme byli na Aljašce.Mají tu BRFC,tak proč né tohle.Nahoře jsme na těch kolejnicích našli takovou úzkou vysokou budku,která byla zajištěná lanem.Přišli jsme blíž a přišli jsme na to,že je to WC,které sem na léto dovezou pro turisty a v zimě to svezou dolů,aby to nerezlo.No,nechtěl bych v tom usnout v den převozu... Postupně jsme projeli,prošli a prokoukali celý park a přišlo na to odjet.Bohužel jsme neviděli Denali,až teď se mraky pohnuli a samotný vrchol se odhalil,jinak ale hora zůstala celá v nekončícím bílém závoji. Vlastně jsme tu nekončili,rozhodli jsme se,že vystoupáme do základního tábora těch,kteří lezou na Denali.Snad by měl být výhled.Jenže jak jsme tam vylezli,Míša začla bláznit,že musí až nahoru,že to nic není,že tam je za hodinu.Ve skutečnosti viděla jen druhý tábor,cesta na vrchol zabere dva týdny. "Ještě aby dostala horskou nemoc,pomyslel jsem si",ale odmítal jsem jít dál.Začal jsem litovat,že já jel do hor,když nesnáším vejšky...Ale nakonec jsem byl ukecán a tak jsme vylezli o kus dál.Den co den jsme zabodávali kolíky od stanu do sněhu a ledu.Nešlo to a nešlo.Až když už se objevili poslední metry.Brýle jsem měl zamrzlé a nebylo nic vidět.Trochu jsem je nadzvedl,abych se podíval.Sníh mi vevál do očí,bolelo to,ale spatřil jsem jakési roztrhané vlajky.Byli jsme na vrcholu.Nezdrželi jsme se,nebylo nic vidět a tak jsme zase pomalu sestupovali.Několik dní jsme opět přespali na úbočí hory,než jsme sešli dolů.A řekli jsme si,že se vydáme po parku sami,mimo cestu,což jsme ani my neměli povolené.Ale my přeci nechtěli odhazovat odpadky,tak jak to dělají motorkáři,když jim dojde benzín a pumpa nikde...A tak jsme šli pryč od lidí.Pryč od té asfaltové cesty-fuj.A rozbalili jsme stany na hezkém místě s výhledem na Denali zahalenou v mracích. Ráno jsme se probudili,když se nám stan pod tíhou sněhu zbortil na hlavu.bylo asi půl metru sněhu.vylezli jsme a prokřehlí jsme rozdělali oheň.Byl to další důkaz o zdejší divočině.Žádná civilizace,jen příroda,my a kupy toho prokletýho,blbýho svinstva!Pokračovali jsme sněhem a měli jsme největší chutě hodit krosny do závěje.Nos mi mrznul,prsty mi mrzli,nejrač bych nějakou mrdn...Ale pak jsme před sebou uviděli chatrč.Došli jsme tam.Klep,klep,klep.A upadli mi prsty,jak byli zmrzlé.Nikdo neotvíral,prokopl jsem dveře.Byl to starý srub.Na zdi visel starý obraz nějakého Endiho Scotta,všude kolem losí a sobí paroží a uprostřed velký kamenný krb.Po stranách ještě dvě staré postele.Bylo to úžasné a jen pro nás.Zatopil jsem v krbu dřevem,které leželo vedle.Losí hlava nade dveřmi nás v noci hlídala a tak jsme nemohli prostě dělat,však víte co. Dveře které jsem spravil přes noc,jsem ráno otevřel.Do chatrče se vevalil sníh a dveře se utrhli ze své správné pozice.Měl jsem zlost.Měl jsem zlost.Měl jsem zlost.Měl jsem zlost.... Míša mezitím z jednoho paroží,mé čepice a trochy pryskyřice ze stromu u chatrče vyráběla první Kvaaragh,kveeragk nebo jak se to jmenovalo,já tomu říkal parůžky.Asi chtěla vydělávat kdesi v Čechách.Tam by s tím prorazila.Roztopený krb nás lákal,ale jakmile došlo dřevo(Mně se žádný nechtělo štípat)museli jsme se vydat dál.Pokračovali jsme zase kupama toho svinstva.A pak jsme v dáli někoho spatřili.Rozeběhli jsme se tam.Až v těsné blízkosti jsem poznal,že je to marek a Katka.vydali se nás prý hledat,že věděli,že je tu taková kalamita,ale Marek spíš kvůli prutu.Ale já jsem si uvědomil,že jsem ho zlomil ve zlosti z rozbitejch dveří.Nemusel jsem si dělat starost,které oko bude modré,byly obě.Ale pak jsme se vydali všichni čtyři dál.A dorazili jsme k chalupě podobné té první.Tentokrát zaklepal Marek,měl rukavice s nápisem Alaska.Ale nikdo neotvíral.Vyrazil jsem dveře.Bylo to velice podobné té první chalupě.Uvelebili jsme se tam.Zatopili v krbu a tak.Zpravil jsem dveře a byla pohoda. Pak se ale vrátil pán domu.Byl to indián a jak viděl,že se z chalupy kouří,vběhl do ní,vzal nade dveřmi pušku a postřelil Marka,který si prohlížel nějakou fotografii.my jsme dali ruce nahoru.Ale holky uměly své a tak byl za chvíli indián náš kamarád.Marek krvácel hodně,ale ndián mu na to flusnul,prý že má léčivé sliny.A opravdu,do druhého dne se rána zacelila. Měl jsem depku.V pokoji byly dvě losí hlavy a tak jsme to nemohli ani na jedné posteli,však víte co.Vydali jsme se jednou k řece,ulovit v ledu lososa.Marek s tím měl zkušenosti a tak to šlo podstatně rychleji než dřív.Vrátili jsme se k chalupě.Katka zaklepala,ale nikdo neotvíral.Vyrazili jsem dveře.Uvnitř seděl indián a posílal na notebooku e-maily svý mámě do Anchorage.Jen se podíval na dveře a pak zase psal.No,dveře jsem zase nějak spravil,sice provizorně,ale jo.Věděl jsem,že se mu příští zimu pro provizoritu urvou zase... Další den jsme přemluvili indiána,aby nás odvedl do civilizace,tedy alespoň k silnici Alaska Highway.Slíbil nám,že tam budeme co by dup.A tak jsem si dup,ale zůstal jsem na místě.Asi nám kecal.Vydali jsme se na cestu a indián bedlivě sledoval zem,aby se dobře orientoval.Pak se zarazil a povídal: „Tady vidíte otisk přední tlapy medvěda,tady zadní tlapy medvěda a tady,tady vidíte zadní nohu medvěda!“vyjekl a utekl.Grizzly,který si asi v září dal kafe a nemohl upadnout do hybernace se postavil na zadní,zařval a pak odběhl indiánovým směrem.Doufali jsme,že se nám nic nestane,když půjdeme po indiánových stopách.Ale o kus dále jsme našli indiánovy hadry,byli potřísněné krví a krvavá stopa vedla dál.Tam už jsme raději nepokračovali.Marek tam den kopal hrob v permafrostu,abychom mohli indiána pohřbít čestným pohřbem.Na kříž z větví jsme vyryli: Indian,dead in grizzly´s leg.Škoda,že nám nezanechal alespoň mapu nebo smysl dostat se k silnici,ale to se nám po pár dnech povedlo.Jeden Aljašan nás odvezl až do Anchorage,byli jsme mu vděční a Míša mu za to dala ty parůžky.No,na konec bych ještě zmínil návštěvu vesničky North Pole,kde má svůj příbytek Santa Claus.(Opravdový)Ani nevím,jak jsme se tam dostali,bylo to náhodou a tak ani ponětí nemám,kde to je.Proto až teď nakonec.jelikož má prý Santa předky z Čech,rozhodl se,že nám ukáže svou práci.Měli jsme si sednout na jeho klín. „Cože?Na ten proprděnej a zapocenej kabát?“říkal jsem si a tak jsem Santovi stáhnul vousy. „Santo,i Santové se myjí častěji než my!,načež se Santa začal bát,že bude muset abdikovat.Bral jsem to jako urážku a tak jsem mu propíchal pneumatiky u jeho Santamobilu.A tak jsme definitivně usoudili,že Ježíšek je lepší...Když jsme ve vánici přijeli do Anchorage,bylo nám řečeno že veškerý provoz na letišti byl zastaven,do odvolání.A tak nám nezbylo než jít se ubytovat do Motelu u Losí hlavy.Každý den jsme kontrolovali,jak je na tom letiště,ale zatím se nic nedělo.Už jsme neměli co dělat,muzeum v dřevěné boudě mezi mrakodrapy už nás omrzelo a tak jsme začali uvažovat,že snad pomůžeme na ulicích odklízet sníh.Ale co se nám ještě nepřihodilo.Za pár dní se měl konat nejslavnější závod psích spřežení-Iditarod.To teda bylo nadělení.Do města se sjelo lidí,že jsme neměli na chodníku místo ani na hrablo na sníh a tak jsme se na to vyprdli.Ale co bylo nejhorší,bylo,že lidi nakupovali zásoby a všechno vykoupili.A co bylo úplně nejhorší,bylo,že to bylo o psech a tak neměli ani konzervičky,nám tak milé-For dog the best.Ale stálo to za to vidět,jak psiska táhnou zasněženou krajinou sáně a mizí v dáli.Ne,k tomuto jsem se opravdu nenechal přemluvit,narozdíl od sekání dřeva u Indiánů,ale teď se mi celkem chtělo narozdíl od tehdy,ale nebylo to přípustné.Za prvé,závod jede asi 1000 mil divočinou a nevím,jak bych vymyslel svůj návrat.Za druhé,na letišti oznámili,že ho zítra zprovozní,jelikož vánice ustály.Však ráno zase přišly,a tak to vypadalo,že tu budem i na Vánoce.Dopadlo to tak a já uvážil,že mé chování k Santovi bylo nepřiměřené.Poslali jsme mu na adresu North Pole velký balík obsahující pneumatiky na auto,jak jinak než,že české.Přišlo mu to mezi četnými dopisy od otravných amerických spratků a viděl jsem že Santa zase tak špatný nebude.Odepsal nám,popřál Šťastné a veselé a v daším dopisu-balíku přišel Santovský oblek jako dárek.No,trochu jsem doufal,že to není ten jeho použitý.Nakonec se počasí umoudřilo a my sehnali letadlo do Paříže,letělo nám za 5 hodin.Ale Aljaška mne sic přes všechny tyhle náhody nezklamala.Byla taková,jakou jsem si jí představoval,drsná,divoká a mně milá.Proto jsem na palubu letadla nastupoval s maximální obtíží.Trochu mne uspokojilo,že letíme nad Denali a nad Kanadou,pak jsem myslel,že šlohnu padák a vyskočím.No,to jsem neudělal,neměli tu padáky.Ale letadlo zatím letělo nízko,tak jsme hodně viděli.Pod námi jsem spatřil Dawson.Značilo to,že už opravdu opouštíme krásná teritoria divokých medvědů,krásné hory plné divokých řek a rozeklaných ledovců...Najednou mne dole na řece upoutalo něco blyštivého.Připadalo mi,že je to i postava s čímsi. "hele,támhle ten dědek,jak drží ten dvaceticentimetrový valoun zlata nad hlavou a směje se mi do ksichtu,vidíte ho?"všichni se podívali z okénka ale neviděli nic.Ještě si poťukali na čele a usoudili,že mi z Aljašky haraší.Ale ne,byl to pouhý výmysl mé fantazie,snažil jsem se sám sebe udržet na Aljašce a to jakkoli.Ten velký valoun zlata mne měl přimět vrátit se zpět.Ale byl to přeci jen přelud!Nebo ne?Uklidnil jsem se,abych ještě nepřivolal nějakou katastrofu a začali jsme přemýšlet o nové dovolené.Napadlo nás Středozemní moře.Přeci jen,všichni po souhře okolností na Aljašku zanevřeli.Až na mne.Byla nádherná.... Začalo to tehdy,onehdy,kdy jsem si koupil příručku Cesta do Středomoří...