Kam chodí rádkyně

Anotace: 4.díl...Cvrček jede na rádcovský kurz a zamiluje se tam...Co na to ostatní skautky? A jak se bude chovat dotyčný skaut?...

Celý tento podnik začal tím, že se všichni účastníci rádcovského kurzu sešli v pátek 5.11. v 16:00 na nádraží Ostrava-střed. Kromě holek z našeho oddílu, a že nás tam bylo hodně (zastávaly jsme nejpočetnější oddílovou skupinu), jsme se tam setkaly i s jinými děvčaty, ba dokonce kluky, což mě velmi potěšilo. A myslím, že nejásalo jenom moje srdce.
Postupně jsme si koupili lístky a poté šli na nástupiště, kde jsme čekali na vlak. Společně s Jandulkou, báječnou skautkou, se kterou jsem si velmi rozuměla, jsme se posadily na lavičku a těšily se na to, že si konečně pořádně popovídáme. Ovšem po chvíli si k nám přisedl brýlatý klučina, taky skaut, přezdívkou Glum, o kterém jsme se později od Plšíka dozvěděly, že chodí s její sestrou Elen do třídy. Glum se ukázal nejen jako milý hoch, ale i jako zábavný společník, takže jsme se smály a smály.
Do Bašky, což byla naše cílová stanice, jsme dorazili už za tmy, a přesto jsme museli ještě několik kilometrů šlapat pěšky. Teda řeknu Vám, jít několik kilometrů s batohem plným jídla, oblečení a co já vím čeho ještě, je pěkná zabíračka. Proto jsme velmi uvítali, když jsme okolo půl osmé večer dorazili k chatě patřící Salesiánům. Otevřel nám postarší pan Havránek a my už se hrnuli dovnitř. Místní prostředí jsme z četných výprav do zdejší destinace znaly už dokonale, takže jsme zamířily do největšího pokoje, který zde byl, abychom si ho zabraly. Chtěly jsme být totiž všechny dohromady, člověk si tak užije spoustu legrace a je s lidmi, na které je zvyklý a které má rád.
V tomto pokoji jsme si tedy složily batohy a už pospíchaly do jídelny, ve které byl kromě dlouhatánského stolu a několika skříní i nenaladěný klavír, u kterého jsme se vždycky dobře pobavily. V jídelně jsme se posedaly, kam se dalo, a Oskar, vedoucí celého oddílu, zahájil rádcovský kurz modlitbou. Sotva jsme dořekli amen, uslyšeli jsme zvuk auta a vrzání dveří a vzápětí do jídelny vstoupilo dalších pět skautů z Oder, z toho dvě příjemné skautky a tři šikovní skauti. Jakmile jsem jednoho z nich spatřila, zatajil se mi dech. Byl totiž šikovný až moc.
Po večeři jsme měli chvilku času na to, abychom si vybalili věci a trochu si odpočinuli, načež nás čekalo vzájemné představování, opět v jídelně.
„Já jsem Včelka, je mi 15 let, hraju na klavír a chodím do 26. dívčího oddílu v Ostravě“.
„Mně říkají Oskarka a jsem, jak už jste asi poznali, dcera Oskara. A společně se Včelkou chodím do 26. oddílu v Ostravě“, pokračovala Oskarka.
Pak se představovaly další členky našeho oddílu, a když jsem přišla na řadu já a oznámila, že taky chodím do dvacetšestky, všichni už se museli smát, protože jsem byla asi desátá, kdo řekl to stejné.
Když jsme byli ještě všichni pohromadě, vytáhl Oskar odkudsi starý klobouk a oznámil nám následující věc:
„Tak, tady v tomhle klobouku jsou papírky a na každém z nich je napsáno číslo od jedničky do trojky. Každý z vás si jeden papírek vylosuje a podle čísla na něm se rozdělíte do tří skupin. A pak si v družinách, podotýkám, že tak budete fungovat celý rádcák, zvolíte nějaký název a vymyslíte pokřik“.
No, a tak jsme teda losovali. S Jandulkou jsme si strašně moc přály, abychom byly ve stejné družině, jenže...Zatímco ona si vylosovala číslo 2, mně byla souzena trojka. Když jsem spatřila lidi ze trojky, myslela jsem, že omdlím. U klavíru, kde měli „trojkaři“ sraz, stál totiž ten šikovný skaut. Srdce mi bušilo jak splašené, nohy vypověděly službu...Co teď?, zoufala jsem si. To chce jen pozitivní myšlení, uvědomila jsem si a s úsměvem na rtech jsem zamířila ke své nové družině. A tak jsem se seznámila se čtyřmi bezvadnými lidičkami-Šipkou, poměrně tichým skautem-vodákem, Míšou, stejně starou skautkou z Oder, s věčně vysmátým Vaškem...a Láďou. Láďa. Sympaťák na první pohled, svalovec, výborný skaut a skvělý kamarád...No prostě můj idol.
„Tak co, má někdo nějaký nápad?“ zeptal se Láďa a mluvil samozřejmě o nutnosti vymyslet naší družině nějaký název.
„Co kdybychom se pojmenovali Potápky?“ navrhla Míša.
„To zní jako kdybychom si vůbec nedůvěřovali. Co takhle Medvědi?“ napadlo Vaška.
„O tom by se dalo uvažovat“, řekla jsem, „Medvědi jsou silní...a líní...jako já“.
„Mně se to taky líbí“, souhlasila Míša.
A tak jsme se pojmenovali Medvědi a vytvořili bezvadnou družinu, na kterou vzpomínám dodnes.
„A co ten pokřik?“ přemýšlel Šipka, „Řeknu vám, mě nic nenapadá“.
„Ale mě jo. Medvědi, Medvědi, co nevidí, nesnědí“, smál se Láďa.
S pokřikem jsme se dlouho nepárali. Každý řekl, co ho právě napadlo, a nakonec vzniklo tohle:

Medvědi jsou dobráci,
mají rádi legraci.
Když si všichni pomůžeme,
možná to tu přežijeme.
Přiložíme ruku k dílu,
ruku v ruce jdeme k cílu.

„No, s tím cílem jsme se fakt překonali“, smál se Vašek.
Ten den jsme své pokřiky už nepředváděli, jen jsme se společně pomodlili v kapli a pak nás Oskar zahnal spát.
„Holky, tak co, jaké jsou vaše družiny?“ vyzvídal Plšík, „Co ty Cvrčku, už spíš?“
„Nespí“, odpověděla za mě Jandulka.
„Cvrčku, ty ses nám asi zase zamilovala, co?“ rozesmál se Krtek.
„Jak to, zase?“ přestala jsem snít.
„No...zase“, řehtaly se všechny skautky z našeho pokoje.
„Já vám dám“, usmívala jsem se, „A vůbec, co vy víte“.
Ale myslím, že holky věděly moc dobře. Už jsme se totiž nějakou tu chvilku znaly, takže jim bylo známo, že jakmile přestanu být upovídaná, zase jsem někoho šikovného objevila. A že když jsem někoho šikovného objevila, je to se mnou už vážné. A tak mě nechaly oddávat se snění a já se propadala hlouběji a hlouběji...