Kam chodí rádkyně

Anotace: 7. díl...Listopadová výprava do lázní v Klimkovicích a do blízkého okolí...někdo střílí...komu je střela určena?

A nastal listopad. Stromy zářily nejrůznějšími barvami, vzduch byl nasycen pachem tlejícího listí a spadlých kaštanů, proudy deště bičovaly zem. Ale i tento měsíc nás čekala pravidelná výprava.
Tentokrát jsme zamířily do lázní v Klimkovicích, což je nedaleko Ostravy, ale my tam ještě nikdy nebyly. Na listopadové výpravě se nás sešlo třináct- Koblížek, Bobr, Pavouček, Elen, Marťa, Džejný, Srnka, Bohunka, Plšík, Fidži, Ponorka, Helča a já. Taková „osudová“ třináctka.
Šly jsme na tramvaj a zhruba po hodinové cestě dorazily k lázním, kde nám Ponorka, místní rodačka, podala „odborný“ výklad, což znamenalo, že například na otázku- A kdy vlastně byly ty lázně založeny?, odpověděla- Ano, ano, lázně, před kterými se nacházíte, byly založeny už velice dávno, dokonce ani starousedlíci nám nejsou schopni s jistotou říct, kdy přesně to vlastně bylo.
A my se smály a smály. Přímo v areálu lázní jsme se posadily na lavičky, z batůžků vytáhly svačinky a daly se do jídla. Vlastně by se dalo říct, že jsem ostatním likvidovala svačiny. Tak například Ponorce jsem snědla jablko, Marťa se nade mnou smilovala a dala mi tatranku, a tak jsem baštila a baštila, až Koblížek prohlásil:
„Vidím, že Cvrčkovi chutná“.
„No co, my to máme v rodině“, bránila jsem se, ale smála se společně s ostatními.
Po důkladném prohlédnutí lázní jsme vyrazily z areálu do lesa a kráčely po kamenité cestě, ale nám, zdatným skautkám, to vůbec nevadilo. Dokonce jsme se výborně bavily. Zrovna, když jsme byly na křižovatce lesních cest, svolal nás Koblížek k sobě a začal nám vysvětlovat pravidla hry. Rozdělil nás do dvou družstev, každému družstvu dal noviny a každá z nás si vyrobila dvě papírové kuličky. Pak jsme si přímo na cestě vymezily pozemky jednotlivých družstev, asi 3x10 metrů, dělící čáru tvořila řada z šišek, a postavily se naproti sobě. Cílem hry bylo házet kuličky na pozemek protivníků a zároveň sbírat a co nejrychleji odhazovat ty kuličky, které přistály na našem pozemku. Hrály jsme tři minuty a řeknu Vám, fuška to byla veliká. Vznikaly takové situace, že nějakého inteligenta napadlo hodit míčky druhému družstvu co nejdále na jeho pozemek, aby se některý protihráč pořádně proběhl, a tím ztratil drahocenné minuty. Když se ovšem dotyčný hráč vracel zpátky, nešťastnou náhodou vrazil do svého spoluhráče, a už se oba váleli na zemi.
„Dost! Konec!“ zapískal Koblížek, na pozemcích obou družstev spočetl papírové míčky a pak prohlásil, že vyhrálo družstvo od Ponorky. Čili já a mí bojovníci jsme prohráli.
Tímto skončila hra, ale začala naše „popelářská“ činnost. Se Srnkou jsme totiž vytáhly igelitové sáčky a všechny papírové míčky do nich posbíraly. A pak jsme šly dál. My se Srnkou jsme se loudaly vzadu, protože jsme si chtěly pořádně popovídat, jsme totiž strašné drbny. Vidíte, to jsem vám ještě neřekla. Asi před dvěma lety jsme si s Jandulkou, Srnkou, Marťou, Bobrem, Hřibkem a Ponorkou založily drbací klub Drbny. Dokonce si vedeme i vlastní kroniku. Kde se dá, tam se shlukneme a kecáme a kecáme...Kde jsem to skončila? Jo, už vím.
„Fuj, co to tady leží?“ zhnusila jsem se při pohledu na lahev od piva zastrčenou hrdlem v zemi.
„Lidi jsou prostě prasata“, prohlásila Srnka, lahev ze země vyndala a strčila ji k papírovým míčkům.
A tak jsme začaly čistit přírodu. Zprvu jsme byly jen dvě, ale postupně se k nám přidávaly další a další, takže jsme nakonec sbíraly odpad všechny. Jakmile jsme spatřily sebemenší papírek, střepinu či plechovku, ihned jsme se shýbly, abychom to zvedly a hodily do sáčku. Široká lesní cesta se pomalu úžila, až z ní nakonec byla úzká pěšinka, po které jsme musely jít každá zvlášť, jinak bychom se tam nevešly. Všude kolem nás bylo husté křoví, větvičky nás píchaly do paží, rozhled veškerý žádný.
Po této cestě jsme se dostaly k jakési střelnici, kde Koblížek, náš opatrný vedoucí, zastavil a zklamaně prohlásil:
„Myslím, že se budeme muset vrátit“.
„Proč? Vždyť jsme ušly takový kus cesty“, nebyly jsme nijak nadšené.
„Nemůžeme jít místy, kde se střílí. Chápejte, já jsem i tak jednou nohou v kriminále“.
„A když ti slíbíme, že budeme opatrné?“ smlouvaly jsme.
„No tak dobře, ale buďte fakt opatrné“, svolil a v čele výpravy vyrazil pomalu vpřed.
My jako myšky za ním. Strachem jsme se potily, zvlášť, když jsme na zemi viděly na papírkách nakreslené terče a když Helča našla jakýsi náboj. Pif paf!, ozvalo se nám za zády.
„Utíkejte!“ zařval Koblížek a pelášil co nejdále od „místa činu“.
My jsme strnuly. Vůbec jsme nechápaly, proč Koblížek někam běží, nevěděly jsme, co se děje. Byly jsme Koblížkovým útěkem naprosto zmatené, neboť nám, na rozdíl od něho, došlo, že střelba nebyl určena nám, nýbrž že někdo jenom cvičil ve vyhrazeném areálu. A tak jsme za velkého veselí vyrazily za Koblou. Ten už taky všechno pochopil, takže se k nám pomalu vracel a smál se svému zbabělému útěku.
Když jsme se od střelnice vzdálily asi o 200 metrů, povídá Kobla:
„Tak, tady si uděláme přestávku. Zatímco vy budete chystat ohniště a vařit čaj, já připravím jednu pohybovou hru. Kotlík máte tady v téhle tašce, čaje tam jsou taky. Tož já jdu. Jo, hlavně nezapalte les“.
Elen a nováčka Bohunku jsme nechaly, aby připravily ohniště, a my ostatní se rozběhly do lesa na dřevo. Vzhledem k tomu, že už byl listopad, všechno bylo mokré, takže jsme našly jen pár sušek a trochu chrastí. Společně jsme dřevo nalámaly, naskládaly do vytvořeného ohniště a po několika pokusech zapálily. Pak jsme na jednu silnější větev zavěsily kotlík a nalily do něj vodu, kterou jsme s sebou na výpravu táhly v batohu. Dvě z nás větev s kotlíkem chytly a držely nad ohněm. A tak jsme vyčkávaly, až začne voda vařit. Marťa zatím rozdala bonbony, mně dala automaticky dvojitou porci. Když konečně začala voda vařit, hodily jsme do kotlíku čaje a ještě chvíly vařily. Zrovna když jsem s Bobrem, veselou skautkou zajímající se o matematiku a fyziku, držela větev, zpozorovala jsem, že se větev uprostřed začíný nějak podivně ztenčovat, černat a po chvíli i hořet.
„Holky, rychle, jinou větev!“ vykřikla jsem. Nic, žádná reakce.
„Větev!“ zopakovala jsem, tentokrát mnohem hlasitěji.
Jediná Ponorka pochopila situaci, větev urychleně našla a běžela k nám. Kolem nás se vytvořil dav skautek, každá radila něco jiného, Helča kecala nejvíc, ale nedělala nic. Když pak chtěla být užitečná, snažila se ohořelou větev vytáhnout a dát tam tu novou, přičemž se ale kotlík převrhl a polovina čaje se vylila.
Nakonec jsme ten čaj přeci jenom uvařily a zrovna, když jsme ho nalévaly do hrníčků, vrátil se Koblížek zpátky a s čajem v jedné ruce a s buchtou v druhé nám začal vysvětlovat pravidla nové hry.