Kam chodí rádkyně

Anotace: 11. díl...po náročném testu všichni obdrží certifikát o absolvování rádcovského kurzu...všichni už se těší domů, jenom Cvrčkovi se nějak nechce...

Chvíli jsme jenom tak seděli a povídali si. Vymýšlet nějaký program, to se nám teda vůbec nechtělo. Raději bychom kecali a kecali, pořád jsme si měli co říci. My s Míšou jsme měly často takové záchvaty smíchu, že jsme jenom ležely na posteli a snažily se zklidnit. Asi tehdy jsem si uvědomila, že puberta se u mě rozbujela naplno. Co nás ale dodělalo úplně, byl Vašek. Měl totiž senzační hodinky a zrovna, když je ukazoval Šipkovi, mu spadly na zem. Šipka je zvedl a povídal:
„A jéje, ony nejdou“.
„To nic, naštěstí vím, jak na ně“, machroval Vašek a hodil hodinky znovu na zem, „Hle, už fungujou“.
Ve čtvrt na devět jsme usoudili, že bychom teda mohli něco vymyslet. Kluci si naštěstí vzpomněli, že z tábora znají jednu skvělou scénku, řekli nám stručny obsah a my s Míšou zase ležely smíchy na zemi.
„Tak to zkusíme, ne?“ navrhl Šipka.
Láďu jsme zvolili, aby dělal mluvčího, chytili jsme se za malíčky, minutu nic nedělali a pak Láďa řekl:
„Stojíme tu, abychom se s vámi sešli. Přijďte, duchové, přijďte“.
A my si museli pusou prdnout (to byla celá ta scénka). Jenže Vašíček bobeček to myslel vážně, takže se po chvíli v pokoji nedalo dýchat.
„Fuj, to se dělá?“ řekl Láďa.
„Jak na psa“, smála jsem se s Míšou.
Když jsme přišli do jídelny, ti, co tam už byli, zrovna stěhovali stoly do rohu místnosti, židle jsme postavili co nejblíže klavíru a Oskar zahájil večerní program řečí tom, že jsme si se scénkami dali určitě velkou práci. Družina Vlaštovek hrála něco legračního o doktorech, Pivoš, tatínek jednoho vlčete, který nám přijel vařit, si připravil super trik s míčkem. Pak jsme přišli na řadu my a po nás poslední družina. A pak hajdy do hajan.
V neděli ráno jsme psali test z toho, co všechno jsme se o skautingu dozvěděli, Maršál si testy vysbíral a my šli do kostela na mši svatou. Nemilě mě překvapil Michal, který s námi tentokrát nešel, protože chtěl být s Vrabcem. Ztratil tím u nás body a myslím, že u vedoucích taky. Když jsme se vrátili zpátky, nastoupili jsme na chodbu do řady, Oskar se postavil naproti nám a v ruce držel štos papírů:
„Je mi potěšením vám oznámit, že jste všichni, ať už s malými či velkými obtížemi, prošli testem, který jsme se pro vás přichystali...“.
Nastal potlesk, ale takový, že nás Oskar nemohl utišit. Nakonec jsme se utišili sami, neboť jsme se velmi těšili na to, až Oskar postupně každému z nás podá ruku, řekne pár slov a předá certifikát, na kterém je napsáno, že jsme absolvovali rádcovský kurz.
Nastalo balení, uklízení, loučení a cesta domů. Pro Oderčáky přijel jejich vedoucí autem, takže se s námi loučili nejdříve.
„Ahoj, Cvrčku“, podal mi Láďa ruku.
„Ahoj...“, nevěděla jsem, co říct. Jen jsem si pak dlouho prohlížela ruku, která se dotkla té Láďovy.
„Nazdar všichni“, loučili se a mávali nám z auta.
Pak jsme si i my nasadili batohy na záda a před odchodem na nádraží řekl Honza:
„Nashledanou, pane Havránku, a děkujeme“.
„No, pěkně děkujem“, pošeptal Plšík.
Cestou na nádraží nás Oskar ujistil, že se do roka a do dne sejdeme, a my se hned začali těšit. Ve vlaku jsem snila o tom, co by bylo, kdyby bylo, a nakonec jsem usoudila, že je všechno dobře tak, jak to je. A tak jsem jen vzpomínala na všechny krásné zážitky s naší Medvědí družinou a na jeden dotyk dlaní...