Do ticha

Ticho je kurva a tma ještě větší. Obludné monstrum se mi usídlilo v břiše. Pod tou žíhanou plochou od kopanců. Bez pozvání. Nechtěné. A ta druhá mrcha zmizela. Hajzl jménem Opora. Hajzl jménem Muž.
V šeru od bezmoci je parapet zpravidla širší než se zdá. Nepřekročitelný. Lze na něm pouze klečet a rozhlížet se.
Skřehlost.
Chladné jsou říjnové noci. Nahota nehřeje.
V ruce dva proužky Osudu. Čekání. Nekonečno.
A ticho mizí ve zvuku telefonu. Ve zvuku nefyzickém, ve zvuku umělé hmoty: " Do prdele promiň, jsem vůl!"
"Odešels zbytečně...je to negativní."