King's field IX.- Glasshouse

Anotace: jak píše sám život

Pomalu jsem si začal zvykat na novou školní budovu. Ráno jsem už nevstával těsně před sedmou, netrávil dlouhé minuty úpravou mých vlasů a nejedl pomolu buchty či bábovky, při kterých jsem po očku sledoval hudební kanál Óčko. Teď jsem vstával před půl sedmou, hbitě jsem se oblékl, vzal si do ruky kus chleba a spěchal jsem na trolejbus. Pracně jsem si pokaždé namotnoval do uší sluchátka s tím, že si ospalé ráno osvěžím nějakou hitovkou, nebo že se nechám unášet v melodii osvěčeného Oldfielda či Bona Voxe. Jenže hned v trolejbuse se na mě z protějšího sedadla úsmála nějaká dívčí tvář- obvykle to byla Clair, která jezdila z Medhidu- a tak jsem si zase sluchátka sundal a nechal hlas vyšumět do prázdna.

Pak následoval přestup na šalinu, ke jsem potkal další zlomek své třídy, případně nějaké jiné, a i když někdy ne, tak šalina v tu chvíli trasy jela po zklopených zatáčkách a vydával velmi hlasitý zvuk, který dokonale přeřval hlasy zpěváků.

Šalina zastavila na předposlední zastávce a celá škola vystoupila a šlapala si to do kopce ke škole. Jen pár osvícených se nechalo vyvézt až na konečnou, odkud se pak vracela zpět ke škole- ovšem z kopečka.

Před hlavních vchodem to vždy vypadalo, jak na italských silnicích. Hlava na hlavě, spleť jazyků a zvuků a nemilosrdné žďuchání do dveří, které nemohly pohltit takové stádo. Za dveři stála velká místnost naplněná bílými skříňkami, která mi vždy připomínala krétský labyrint. Pak mé nohy vystoupaly tři patra a já stanul před naší učebnou. Neboť jsem přišel první den do školy ne zrovna brzy, zůstala pro mě osamělá lavice v první řadě. A tak jsem vždy využil příležitosti, že někdo chyběl a drze si sedl na jeho místo. Takové malé Tour de room.

Začátek a konec hodiny oznamovala polyfonní melodie ze všech koutů světa. Někdy nám zahráli včelku Máju, pak karibské rytmy, navázali Dvořákou Novosvětskou a skončili u Nokia Tune. někdy mě přišlo, že jsem přišel na svoji zatím jedinou alergii...

Když pak přišel konec školního dne, celá škola se znovu nahrnula do labyrintu, pak ke dveřím a celá se sešla u zastávky šaliny. Tudíž bylo pro pohodlí výhodné počkat si tak na třetí povoz, ovšem čas ubýval nemilosrdně. Cesta domů mi trvala asi 40 minut, na což jsem nebyl zvyklý.

Ale pomalu jsem si zvykal...

Naše třídní profesorka, milá Monika Hanáčková, slangově řečená Hanajda, měla narozeniny a my, jakožto třída, jsme se rozhodli ji pozvat na společnou večeři. Dokonce se povedlo i zorganizovat.

Bylo pět hodin odpoledních a třída se sjížděla na Mendel's square. Panovala dobrá atmosféra. Čekalo se na pár opoždilců, a pak jsme se v zástupu vydali na Redhill, kde jsme měli zarezervovanou restauraci.

Byla interiérně vážně pěkná. Vymalované zdi do oranžova a zelena, na trámech zavěšené z proutí vytvořené kuličky a židle byly potažené zelenou látkou. Jenže to mělo své mouchy - nekuřácký salónek byl v první patře, tudíž všechen kouř stoupal právě tam, a čisnice, která mi zarytě připomínalo vzhledem i svou arogancí naši bývalou fyzikářku, se chovala opravdu tak, že jsme se málem báli něco si objednat.

Byli jsme všichni trochu napjatí, jestli nebude problém věkový rozdíl mezi Hanajdou a námi. Nebyl. Skvěle se bavila, smála se s námi, povídala si a měla opravdu dobrou náladu. Margaritte ji pak přednesla básničku, která byla parafrází na Máchovu Máj, a Vánica ji předala žlutý šanon s ksichtíky každého z nás! Byla dojatá a bylo to poprvé, co jsme ji viděli se slzičkami v očích. Pak se objednali pizzy...

Čas se naklonil k osmé hodině a okolí již zahalila tma. Rozhodli jsme se, ti, co tam do té doby zůstali, že zajdeme někam na víno...

Skončili jsme v Glasshouse, kde jsme našli místečko na provizorně udělané terase, která byla vytvořená pa podkladu keře a střechy garáží. Celou terasu osvětlovala lampa upěvněna na kmeni stromu a nám se otevíral výhled na hvězdnou oblohu a potemnlé zátiší panelových domů. Tejki zapálila svíčku a my si začali povídat o oblíbených filmech. Do toho nám už trochu přiopilá čišnice, která se se smíchem celá skácela na prkenou podlahu, přinesla tři kofoly s rumem, dvě piva a jedno bílé víno, a tak se diskuze mohla rozběhnout úplně. Vládla naprosto pohodová atmosféra a kdyby vedle mě seděla ještě Florentina, přál bych si, aby ten večer nikdy neskončil...