King's field X.- Když padá žlutý list

Anotace: alias jak já nesnáším podzim...

Přicházel podzim a já si ho nejvíc uvědomoval každé ráno, když jsem vstával ještě do tmavého dne. Za oknem jsem cítil zimu a ostrý vítr. Proč nemůžu zůstat v zahřáte posteli a ještě na chvíli zavřít oči?

Po velkém dilema jsem se většinou vždycky přinutil vstát a svléknout si spící triko. V tu chvíli mi vždycky naskočila husí kůže. Rychle jsem sáhl po nějakém tričku a následně mikině. Stejný proces pak čekal i na mé dolní končetiny...

Rozsvítil jsem světlo v kychyni a zamžoural očima. Vypadal jsem hrozně- rozespalé oči, přeležené vlasy, zachlé sliny v koutcích trpkého úsměvu. Otevřel jsem ledničku a vytáhl jogurt. Každý den jiná příchuť, aby snad nezavládl stereotyp. Do červeného hrnku jsem si nalil mléko a odešel jsem do obýváku. Poslepu jsem rozsvítil stojící lampu, abych viděl na sousta cpoucí si do chřtánu, a pustil si tlumeně Óčko. Po třech písničkách jsem televizi zase vypnul a ještě skočil do koupelny. Proklatá halogenová žárovka a studená voda- jak ty umí probrat. Vodou jsem si prohrábl vlasy, postříkal je voskovým rozprašovačem, tváře jsem si natřel na bílo, abych při pohlazení neškrábal, a krk jsem si ošplíchal voňavkou. Pak jsem si hodil svůj zelenočerný batoh přes rameno a vyrazil na chodbu. Zavázal jsem si stříbrné boty a sešel pár schodů. Z botníku jsem sebral jednu mandarinku a višni v čokoládě, pak otevřel dveře a...podzim. Ještě horší než za oknem při probuzení.

...jízda šalinou...

Na zemi se válely lístky trávy pokryté jinovatkou a do obličeje šlehal severní vítr. Míjel jsem Albert. V prosklené výloze se spodním prádlem jsem se prohlížel, zda mé vlasy jsou, kde mají, zatímco lidé procházející kolem mě pozorovali právě mě s doměním, že detailně zkoumám nové prádélko na růžových věšáčcích...

Měl jsem divnou náladu. Bylo to tím podzimem, tak moc jsem ho nesnášel. Každá maličkost mě urazila, chtěl jsem mluvit a přitom být zticha, chtěl jsem být středem pozornosti a přitom padat v zapomnění, dokázal jsem se zlobit a ani nevědět na co a proč. Ale hlavně, hlavně jsem záviděl jedné osobě. Byl jsem rád, že je šťastná a bezstarostná, ale chtěl jsem být taky takový...a to nešlo.