Prázdniny 3.

Anotace: Konec školy a nečekaná změna pro naše tři hrdiny.

„Mončo, už půjdeme? Kdy půjdeme? Vezmete mě tam? Slíbili jste mi to. Co vezmeme sebou? Jak to na Zlatou Záři dopravíme?“ Zasype mě Jonáš vlnou otázek. Jakmile vstoupím do dveří.
„Jonáši, klid!“ Uklidňuji ho. „Vezmeme tě. Ale teď ještě nepůjdeme. Za prvé se musím převléci a za druhé se Simčou jsme se domluvili až na půl třetí u hradu. Takže si zatím hezky pusť počítač alespoň na třičtvrtě hodiny jasný?“ Zavřu se do pokojíku, batoh úspěšně absolvuje let do kouta a já zas úspěšně na postel.
Ležím na posteli čtvrt hodiny, než se rozhodnu vstát a vyměnit si momentální ošacení mé osoby. To znamená vyměnit džíny za volné kalhoty a nové přiléhavé bílé tričko s černým ornamentem pavučiny za nějaké volné tričko. Terčem se stane šedočerné, které pamatuje lepší časy. Zapnu stereo a dám se do převlékání. Najednou mi do pokoje vtrhne. Jonáš.
„Klepe se! A ke všemu si mi vtrhl do mé nejoblíbenější písničky!“ Okřiknu ho.
„Promiň. Už půjdeme?“ Zajímá se spíše o odchod na Zlatou Záři.
„Jonáš je teprve za pět minut půl druhý. Do půl třetí máme času dost. Mezitím si zatím můžeš jít hrát.“ Vyháním ho z pokoje.
„A s čím si mám hrát na compu je Martin.“
„Tak si s klukama můžeš jít kopat na hřiště. Určitě tě vezmou mezi sebe.“
„A jak poznám kolik je hodin? Co když odejdete beze mě?“ Bojí se našeho odchodu bez něj.
„Hodiny číst umíš, tak si vezmi ty hodinky cos dostal k vánocům. Kde je máš?“
„V pokojíku.“
„Tak si je navleč na ruku a hybaj ven. A ty hodinky neztratit a nezničit.“ Napomenu Jonáše.
Jsem v kuchyni a právě se chci napít, když přiběhne Jonáš.
„Už půjdeme?“ Opět ho zajímá jen jedno. Hrad.
„Ty kromě u hradu nedokážeš vydržet u ničeho moc dlouho.“ Juknu na hodinky. Ukazují druhou hodinu odpolední. Musím přiznat, i mě láká hrad víc než cokoli jiného.
„No tak dobře. Vezmi ten nepromokavý přehoz, co chce máti vyhodit a ve sklepě připrav ten vozík, co už také někdo vyřadil a hodlá ho zřejmě vyvézt.“ Sdělím mu první instrukce. Nadšeně ihned provede.
„Na co to budeme potřebovat? Já vím, aby ten vozík nezmoknul.“ Vyprsknu smíchy. Přestože jsem zažila pořádný déšť i záplavy v létě. Dnešní obloha rozhodně nepředpovídá déšť.
„Teď! Vždyť to na žádný déšť nevypadá.“
Ve sklepě v harampádí najdu ve skvělém stavu kýbl, hadr, koště i něco podobné lopatce, jež už nikdo nepoužívá. Všechno naložíme na káru, přikrejeme a vyrazíme na hrad. Tak jak jsem předpokládala, Simona na hradě není. Rozhodně na ní však dlouho nečekáme. Jak se od ní dovíme i ona se nemohla dočkat.
„Jsme všichni, tak jdeme na to.“ Pobídnu je.
„Jasně do práce.“ Přidá se Simka.
„No tak šup, šup.“ Neodpustím si pobídku. Dáme se do práce. Zameteme, vymeteme a za čtyři hodiny jsme hotový.
Další dny vypadají podobně. Během nich přineseme všechny věci námi schválené a podle plánku je postavíme na místa námi určené. Dokonce se nám povede přes strejdu sehnat okenice a zasadit je s jeho pomocí do oken. Dokonce nám s jeho dalšími kamarády natlouct na podlahu slabé ohoblované fošny. Do děr kdysi dávno sloužící pro dveře a průchodu do dalších místností prozatím uzavřeme nějakými dřevy, co jsme ukořistili ve strejdově dílně, a které nám také pomohl přidělat na stěny.
Ten nám také udělal hlavní dveře a také nám je pomohl zasadit.
Ani se nenadějeme a je tu konec školy a s ním i vysvědčení.
S radostí z konce školy jdeme domů. Na vysvědčení většinou jedničky a dvojky někdo i nějakou trojkou, ti slabší dokonce se čtyřkou a pětkou. Naštěstí mezi ně nepatřím ani já ani Simona ani Martin s Jonášem. Bohužel pro nás nevíme, že mě a Simonu chtějí poslat do Anglie a tím nám zkazit radost a sebrat nám naděje na letní pobyt v pracně předělaném hradě.