Ve stínu Falconu, kptl I a II

Anotace: No, těžko popsat. Zvrtlo se to v jakýsi paskvil. Nevim, jestli to bude OK, protože bych k tomu potřebovala vložit i pár mapek a plánků, ale pokusim se popsat i bez nich...

Sbírka: Ve stínu Falconu

I.
Probouzel se. Probouzel se do krásného mlhavého rána. První paprsky se prodíraly mezi zavřenými okenicemi. A právě jeden ošidný paprsek ho nepříjemně šimral do očí. Nebylo úniku - před světlem se neschováš. Ian Serwield musel vstát.
Zvedl se z postele a natáhl si boxerky. V poklidu zapálil první ranní cigaretu a vyšel před své sídlo - vyvýšenou chatu s kamennými základy a malou terasou. Ta neměla ani zámek na dveřích. A vlastně ho nebylo třeba - malý domek žádné cennosti neskrýval. Navíc vypadal tak zanedbaně, že by o něj oko zloděje jen těžko zavadilo...
Ian stál na terase a rozhlížel se kolem sebe po spící osadě. Přemýšlel o včerejšku. Styděl se za sebe - za jeden krátký večer dokázal vytáhnout tři dvacky cigaret, vypít bezpočet piv a slušné množství panáků. Slavil snad něco? Ne, už dlouho neměl co oslavovat, ale takhle žil pořád. Stal se z něho normální pobuda!!
Ale koho to zajímá, komu na tom záleží - o jednu lidskou trosku víc nebo míň, na tom přece nesejde. Alespoň on si to myslel. Posledních pár let mu mohlo bejt taky všechno ukradený... A nejvíc ho štvalo, že teď už to neplatilo - dostavili se kruté výčitky svědomí znamenající přerod v jeho chování a smýšlení.
Nikdy nepochopil, proč se tenkrát nechal ukecat, aby to nedělal. Proč jen tenkrát neskočil? Všechno by bylo o tolik jednodušší. Pro něj určitě.
Ale co jeho syn, co Janek? On je ten problém... Malej kluk, co zůstal na krku svému pustnoucímu otci. Ani rodičovské povinnosti nedokázali Ianův život zachovat v "normálních" kolejích. až teď, teď se blížila kýžená změna.

West seděl za východu slunce v houpacím křesle s včerejšími novinami v rukou a pozoroval spícího chlapce. Ten se nic netušíce spokojeně převaloval v posteli a očividně se mu zdál zajímavý sen. Co chvíli něco zamumlal ze spaní a ohnal se po neexistujícím nepříteli.
Starý muž přemýšlel, kdy si Ian všimne, že nemá syna doma. Poslední dobou se o něj staral převážně on. A vzhledem k tomu, že svojí rodinu nikdy neměl, hodně to pro něj znamenalo. Víc než si vůbec připouštěl. Stal se chlapci rádcem, učitelem i blízkým přítelem. (což bylo rozhodně víc než Ian hodlal tolerovat...)
Na noviny mu padl stín. ,,Ian ti rozbije hubu. Dobře víš, jak tohle nesnáší." Roland mluvil tichým a lehkým konverzačním tónem.
Ale Ian byl to poslední, co by Westa vyvedlo z míry. ,,Ať to zkusí, rozbiju hubu já jemu. A stejně se neprobudí dřív jak v poledne - jako vždycky." V klidu obrátil stránku...
,,Omyl, starouši, omyl. On a jeho opice se teď prochází po terase!"
,,Opravdu? Tak to překonal osobní rekord." poznamenal West nevzrušeně.
,,Tak už se do něj přestaň navážet, zrovna ty a..." Westův líný a mírně znechucený pohled ho na chvíli zarazil, ale odradit se nenechal:,, Myslel jsem, že TY jsi jeho přítel!"
,,Jsem přítel Iana Serwielda - horolezce a dobrodruha. Ale s tim vožralou nechci mít nic společnýho. Až se bude snažit, něco s tim dělat, budu první, kdo mu nabídne pomocnou ruku, pokud o ní teda bude stát, prozatím se spokojím s pomocnou rukou pro jeho syna..."
Roland se zasnil. Jak je ten svět hloupě složitý. Samé problémy a hádanky. Nic není dopředu jisté. Tedy kromě jedné věci - tady se brzy něco stane. Jen aby to nebylo zase něco zlého...

Ian měl ještě horší náladu než ráno. Procházel se kolem jezera asi kilometr od osady a schovával se před světem a lidmi zvláště. Bylo mu fakt mizerně - oko mu zdobil zbrusu nový monokl a pálil ho roztržený ret. A nejhorší na tom je, že Jankovi je to jedno. Nad pomláceným Westem by určitě brečel, ale nad ním - nad svým otcem?
Svět je prostě nespravedlivej. Kam se poděla jeho bývalá hbitost a síla. Dřív by bandu průměrně silnejch chlapů seřezal na jednu hromadu levou zadní. A dneska? West - dědek o dvacet let starší než on mu pár ranami poopravil ciferník...
Takhle to dál nejde. Už asi po sté se rozhodl, že s tím musí něco dělat. Jako pokaždé si přísahal, že se cigaret ani nedotkne, na alkohol se nepodívá a začne o sebe dbát. Obvykle mu to vydrželo tak do další deprese. Ale tentokrát to bude jinak. Vzedmula se v něm vlna silné vůle - změní to, brzo...

II.
Toho slunného odpoledne se Ian zase procházel kolem jezera, tentokrát ale né sám - vedle něj kráčel uměřenými krorky West a všude okolo pobíhal Janek. Muži nemluvili, zatím neměli proč. Navíc si jako dlouholetí přátelé rozumněli i beze slov. Krizi Ianova života se jim společnými silami podařilo zdárně přetrpět a zažehnat a do budoucna hleděli oba s optimismem.
Janek úspěšně zahájil čtvrtou třídu a zase měl tátu, za kterého se nemusel stydět a který mu byl vzorem. Z Iana se sice stal mlčenlivý samotář a tak trošku workoholik, ale West zapracoval i na téhle frontě.
Jako první prolomil ticho právě West:,,Myslím, že jsem kápnul na jednu, která by se ti mohla líbit, slušelo by vám to spolu..."
,,Myslel jsem, že i tobě jsem výslovně řekl, že o žádnou nestojím, nebo ne?"
,,Co vim, tak nejsi teplej ani jinak ujetej a taky si myslim, že bys jí neměl odsuzovat předem..." konec věty dořekl s lehkým úšklebkem na rtech. Ale Ian si toho nevšiml. ,,Nechci o žádné už ani slyšet, né teď. A radši ani nikdy, neumím si na jejím místě představit jinou. A nechci!" Z jeho hlasu bylo znát silné rozladění a smutek - zrovna od Westa by tak nevhodné nápady nečekal.
,,Ptal jsem se na názor Janka a..."
,,Janka?! Copak může devítileteý kluk tomuhle rozumět? Navíc by mě zajímalo, podle čeho on by ženskou vybral, tss."
,,Aby ses nedivil. Náhodou jsme se na jedný milý, přátelský a ušlechtilý shodli."
,,Přátelská, ušlechtilá... Co to plácáš, co je to zas za boudu?"
West se jen uchechtl a nechal to stranou. Šli dál.
Ianovi se honily hlavou všelijaké myšlenky. Byl napůl přemožený všemi těmi řečmi o nové partnerce. Věděl, že sám nemůže Jankovi poskytnout takovou pozornost a péči. Sám sebou si ale nebyl jistý. Neuměl si po svém boku představit jinou ženu, na místě, které dřív zaujímala ONA. V tom ještě neměl jasno.
A tak vážil všechna svá pro a proti: Nebyl bohatý ani chudý, měl devítiletého syna, ale starý se rozhodně necítil. Navíc vtipné kaše snědl alespoň hrnec. Věděl, že nevypadá špatně - vysoký, ramenatý se štíhlým pasem a dobře osvalenou postavou. Měl dlouhé vlnité černé vlasy a pronikavé oříškové oči. Nebýt lehce pošramocené pověsti z minulých let, neměl by větší chybičku...
Jeho problémem se nacházel uvnitř... Kastle vypadala dobře, ale motor ještě potřeboval čas...
,,Ne Weste, žádnou nechci. Teď ani nikdy."
,,Poslední slovo?"
,,Definitivně poslední!"
,,No uvidíme." prohlásil West a myslel si samozřejmě svoje.

Ron Gray sledoval skotačící štěňata. Krásné mladé kolie mu jančily pod nohama. Pohlédl směrem k třpytivě modrému jezeru a na jeho severozápadním břehu viděl procházet se tři postavy. Podle výšky poznal Iana, takže ti zbylí dva jsou West s Jankem. Jestlipak už West Iana zpracoval a přesvědčil. Stará Leslii teď bude potřebovat maximální péči a Ian má přece spoustu času a výborné předpoklady. Kdysi se o kynologii zajímal.
Chudák Leslii se od porodu těch štěňat nemohla zotavit. Na starou kolii je pět už trochu moc. Až se ta stařešinka uzdraví, bude mít před sebou ještě několik let, ale tady na statku už nebude k užitku. Ne že by si Ron nemohl dovolit živit pár psů v důchodovém věku, ale věděl, co je nejlepší pro ně. Po letech oddané práce se stanou mazlíčky na plný úvazek - naprosto ideální.
Teď mohl jen doufat, že to West nějak nezvoře...

Trojice mezitím úplně obešla jezero a ocitla se před ohradou kolem statku. Mohli by jít delší cestou po jižním břehu a obcházet všechny skály a roklinky, co jim stojí v cestě, nebo to vzít řečenou ohradou mezi kravami, přes statek a po štěrkové cestě do osady. West navrhnul jít přes statek - hodilo se mu to do krámu.
Prošli po louce sledováni mnoha páry zvídavých očí. Janek byl nadšen - mezi jeho oblíbenou zábavu totiž patřilo prohánění odrostlých telat nebo vožení na kravském hřbetě dobromyslné kravky Cilky.
,,Weste, prosím, prosím, našel bys mi Cilku..."
,,Ale jo." odtušil West a odkráčel se po ní porozhlédnout.
Ian vycítil příležitost.
,,Janku. Nepovídali jste si teď někdy s Westem? O hmm... něčem?"
,,Jen o mojí nové kamarádce a..."
,,Co, ty máš kamarádku?" zeptal se Ian užasle ,,A znám ji? Řekni mi o ní něco."
Janek jen pokrčil rameny. ,,Určitě jí znáš taky. Je moc hezká. Myslím, že by se ti líbila."
,,Aha" bylo to jediné, na co se Ian zmohl. Víc nestačil, protože v tu chvíli přišel West a na ohlávce z hrubého provazu vedl pokojnou stračenu.
A tak se pomalu doloudali na statek. Janek neochotně seskočil z kravského hřbetu, ještě Cilku pohladil a honem se běžel podívat na psy. Těch tu byla samozřejmě fůra - celou jižní stranu chlévů oblepovaly asi dvě desítky kotců. V nich žili obyvatelé různých velikostí, tvarů, ras a původu.
A ti teď Janka vítali radostným štěkotem. Rád si s nimi hrával a chodil za nimi každý den.
Dnes ale zamířil přímo k třetímu kotci od leva, za jehož vrátky ho nevítal žádný rozradostněný psí obličej. Úzkostně nahlížel dovnitř.
,,Táto, otevřeš mi?" západka byla přece jen příliš vysoko.
,,Už jdu." Nevěděl, co se skrývá vevnitř. Měl jen matné tušení, že na tomhle konci jsou ovčáčtí psi. Snad nějaká kolie. Ze zvědavosti šel se synkem dovnitř. West odešel...
Každý kotec sestával z přední a zadní části. Jednotlivé kotce na sebe byly nalepené a oddělené pevným pletivem. Přední část měla přibližně 2x1 metr a nijak nechránila před nepohodou podhorského podnebí. Z ní se dveřmi (psí obyvatelé dvířky) vcházelo do jádra obydlí - alé místnustky, kam se psi ukládali na noc a schovávali se tu za velké zimy.
Teď ale nebyla zima. A obyvatelka přesto nechtěla ani vystrčit nos. Nebo spíš nemohla. Ležela na své přikrývce, okolo ní se batolila štěňata, ale ona je jen netečně pozorovala. Chabým vrtěním ocasu dala najevo, že si všimla Ianovi a Jankovi přítomnosti.
Janek se sehnul k ní a začal na ni mluvit. Teď teprve poznala, kdo za ní přišel a projevila patřičnou radost.
Ve dveřích se objevil další stín. To Ron se přišel podívat, kdo že to ruší klid jeho pacientky.
,,Máme odejít?"
,,Ne,to ne. Jen mě zajímalo, kdo sem zavítal. Tak co jí říkáš?" zeptal se s nadějí v hlase.
Ian nepochopil otázku a odpověděl podle svého nejlepšího vědomí:,,Nejsem veterinář, ale nějak se mi nezdá. Proč?"
,,To jsem nemyslel... Chtěl jsem vědět, jestli ses už rozhodl!"
,,Já? A jako o čem rozhodl?"
Janek zcela zaujat kolií si jejich rozhovoru nevšímal.
Ron se na Iana nechápavě díval. Ten chlap o ničem neví! Copak se asi zvrtlo. Nebo spíš, u koho že se řetězec přetrhl... Jen něco zamumlal na pozdrav a s bojovným plamenem v očích odpochodoval.
Ian pouze věděl, že mu něco ušlo. Jenže co?

Ron téměř utíkal. Otáčel hlavou ze strany na stranu a hledal Westa. Musí přece být někde poblíž, když přišel s těma dvěma.
Taky že jo. West hladil svého koně Archeeho a nakloněn přes ohradu mu zrovna něco šeptal do ucha. Starý koník šťastně pofrkával a tvářil se, že všemu dokonale rozumí. V tom si všiml Rona - zvedl hlavu a napřímil uši. West se otočil a s klidem v očích hleděl vstříct namíchnutému šéfovi.
Trošku ho štvalo, že mu šéfuje chlápek o 40 let mladší než on, ale musel uznat, že si nevede špatně. Jmenovaný přišel až k němu a netvářil se zrovna přívětivě.
,,No, Weste, to se ti povedlo."
,,A co jako?"
,,Udělat ze mě vola!" Ne že by se prohřešil nějakým závažným způsobem, ale občas neni špatný někoho pěkně přidusit. A to pochopil i West a rozhodl se, že zrovna jemu už to ublížit nemůže. Nasadil pravej pokrovej obličej a s klidem v očích řekl jediné slovo:,,Ma-lič-kost!"
Následovalo pět nudných minut, kdy Ron obviňoval, nadával a zuřil, West se tvářil nezaujatě, pak pokorně a nakonec se i omlouval. Celé to působilo jako fraška. Přesně tak to také chápal Archee, pokukoval po těch uřechtanejch bytostech a zajímal se spíš o to, kdo má v kapse kousek cukru.
Když se všichni přítomní uklidnili (a koník dostal nášup cukru), mohl rozhovor pokračovat v normální rovině.
,,Taky si mě moh varovat, žes Iana ještě nezpracoval."
,,Pravda. Ale taky si moh počkat, až ti řeknu, že jsem ho zpracoval..."
Ron zavrčel a s výrazem ,,to je marný" se dal na ústup.
,,Počkej, Rone! A jak to teda dopadlo..." volal za ním. Ten se ale ani neotočil. Zato někdo jiný reagoval poměrně rychle.
,,Jak dopadlo co?"
,,Áaa Iane, kde se tu bereš?" řekl tónem dítěte přistiženého s hrstí bonbónů West.
,,Nech si toho, ty starej blázne. Radši mi řekni, o co se tu jedná? V hrubých rysech už to stejně tuším a nemá cenu, abys mi zase věšel bulíky na nos."
,,Aaron si ze mě udělal obětního beránka, o to tu de."
,,I ty můj malý chudáčku. Co si šéfovi provedl?"
,,No víš co, znáš mě a mou obecně známou lásku k povinnostem..."
Iana to plácání právě přestalo bavit. ,,No tak dost. Vím, že jste se bavili o mně, takže - co se děje? A mluv už konečně jednou k věci."
Takže sranda skončila. ,,Jo, bavili jsme se o tobě. Osnovali jsme velké spiknutí, jehož cílem je vnutit ti do péče a přízně Leslii."
,,Aha, tu nemocnou kolii..."
,,Neni nemocná! Jen trošku, hmm unavená."
,,A co já s ní?"
,,No tak třeba Janek si jí moc oblíbil a Ron jí chce najít novej domov. Ty bys jí ho moh poskytnout..."
,,A nebylo by jednodušší, kdyby ses mě příště prostě zeptal? A nevykládal mi všelijaký pitomosti o tom, žes mi našel novou přítelkyni?"
West se zakřenil. ,,Nemůžu za to, že si jako přítelkyni vždycky představíš ženskou!"