Stejná, ale jiná...(10)

Anotace: po opravdu mooooc a moooooc dlouhé době další dílek...omlouvám se...ale nějak se mi do toho moc nechtělo...no...snad to někdo ještě bude číst...za komenty budu moc ráda...a fakticky se omlouvám...

Sbírka: Stejná, ale jiná...

16. AAA ODHALENÍ??;)

Probudila jsem se a cítila se jako doma. Nemocniční zápach jsem už necítila, ani jsem u postele neměla žádné tlačítka, kterými bych přivolala sestřičku, kdyby se bylo špatně. Počkat!! Ještě tady ani žádná sestřička nebyla! To je divný, ne?! Pomyslela jsem si. Jsem vůbec v nemocnici? Tyhle myšlenky mě nakoply tak, že jsem se zvedla a vydala na výzvědy. Jako první jsem zamířila ke dveřím, ale to by nebylo vůbec dobrodružný vyjít jen tak dveřmi a vidět pobíhající sestřičky. Udělala jsem tedy čelem vzad a za okamžik jsem skákala z oka. Jen co jsem dopadla na čerstvě posekaný trávník (krásně to tu vonělo trávou), jsem málem omdlela. Stála jsem tam s očima vytřeštěnýma a pusou dokořán. Přede mnou se rozprostíral ohromný areál školy. No tě pic! Prolétlo mi hlavou. Já ležím ve škole?! A co je vlastně za den? Ha, už vím, čtvrtek!
„Crrrrrrrrr!“ rozdrnčel se zvonek ohlašující konec, nebo začátek hodiny. Rychle jsem zalezla za strom. Zvonila na konec školy, poznala jsem to podle vybíhajících studentů. Proč mě dali do školy? A kde to vůbec jsem, u nás nic takového není! Hups, vždyť já tu stojím jen v pyžamu! Ještě že jsem schovaná, oddychla jsem si a přitiskla se víc ke stromu přede mnou.
Ze svého úkrytu jsem pozorovala dění okolo. Skupinky holek a kluků, jak se pomalu (někteří rychlostí kulovýho blesku) šinou velkou bránou ze školy. Ha! Bránou? Znovu jsem zvedla hlavu a přečetla si na ní velký nápis, který hlásal: „RTS. ALTILU“ co to jen je? Nešlo mi to do hlavy. Pořád jsem na ten nápis koukala. Napadaly mě jen samé hloupé významy, jako třeba: „Rychlá turecká Souprava ALTILU, blbost co?“
Tak to bude… ULÍTLÁ STŘENDÍ! Proběhlo mi hlavou, když jsem uviděla, jak jeden kluk kývnutím prstu přehodil igelitovou tašku jedný holce přes hlavu. Můj údiv vystřídala radost, kolik je vlastně lidí s podobnými „problémy“, či-li jako já.

Všichni už odešli, svezla jsem se na zem a záda opřela o kmen stromu.
„Ahoj,“ ozvalo se slabě za mnou a já už žase stála na nohou.
„Kdo jsi?“ zeptala se mě dotyčná.
„No, já, totiž,“ strašně mě polekala, tak se nedivte, že jsem nebyla schopná kloudnýho slova.
„Taky začneš chodit do týhle školy?“ zeptala se zvědavě a začala si mě prohlížet.
„Jak to že máš na sobě pyžamo?“ divila se a nějak ji nevadilo, že neodpovídám.
„Víš, já, to…“
„Ty si utekla?“ mihlo se jí poznání v očích. Asi ten záblesk v očích, nebo zaražené ticho mě probudilo.
„No tak já sem Ket, tuhle školu vidim poprvý v životě a neutekla jsem, jen mě nebavilo být pořád na tom pokoji.“ Ta ´neznámá´na mě vykulila oči, asi ji překvapilo, že vůbec mluvím.
„A ty si?“ nadhodila jsem a pořádně si ji taky prohlídla. Černý vlasy po ramena, zelený oči, pár pih okolo nosu, ústa zakroucená v milém, zdrženlivém úsměvu, štíhlá a o něco málo menší než já.
„Já jsem Terka, Tery,“ řekla a usmála se.
„Tery, co tu ještě děláš?“ uslyšela jsem známý hlas, no kdo jiný než…Jirka. Pak uviděl i mě.
„Katy?! Jak to že si venku?!“ zeptal se naštvaným, ledovým hlasem. Úplně jsem zbledla.
„No, já … to,“ nemohla jsem se vymáčknout, raději jsem zavřela oči, abych se nedívala co semnou provede. Sakra, sakra, sakra! Co teď! Běželo mi splašeně hlavou. Nejlepší by bylo zmizet a zase pěkně ležet v posteli!
„Au!“ to je bolest! Jirka mě uhodil? Nechápala jsem. Počkat, do nohy? Otevřela jsem oko a, a, a šok!! Já (polo) ležela ve svý posteli! Bolest nohy jsem si teda zavinila sama, byla tam pak modřina jak poleno. Bouchla jsem se o držadlo postele. Neškodnou modřinu ale převážil fakt, že já jsem se přemístila! HAHÁ! Super! Tý jo! To je něco! Jasně že jsem nebyla ve svý posteli doma, ale v tý podivný škole. Honza zase nikde. No jo, určitě se vrátil a je někde s kámošema, nebo je ještě doma. Však co, já ho nepotřebuju, vystačim si sama. No sama, usmála jsem se a pokusila se spojit s Terkou.

,Co?! Kde si?´
,Ležim zase na tom pokoji.´
,Tý jo, ty si se opravdicky přenesla! Nejsi ty anděl?´
,Co? Anděl?´
,No, přenášet se umí jen andělé, to nevíš?´
,Ne, ale bylo to skvělý, jen jsem se kopla do nohy,´ zasmála jsem se. Tery je skvělá. Na takovou kámošku jsem čekala už dlouho. No přeháním, ale hledala sem jí od tý doby co tu ležím na pokoji. A to jsou už snad roky, aspoň se mi zdá.
,Měla jsi vidět Jirku! Strašně vytřeštil oči a zkameněl. Musela jsem dělat záchvat kašle, protože bych nechtěla dostat nějaký trest.´
,Proč trest?´
,No on Jirka učí a…´
,Učí?!´přerušila jsem ji.
,A co učí? Není na to moc mladý?´
,Učí anděly,´řekla zasněně.
,Tak anděly jo?´zamyslela jsem se.
,A není on sám, jako to, anděl?´zeptala jsem se opatrně.
,Ty jo, víš že nevim? To mě nikdy nenapadlo!´
,Ty, Tery, kde vlastně teď jsi?´
,Já jsem na intru.´
,A to je kde?´
,Asi tak kilák od školy.´
,No a nemohla bych za tebou?´
„Ne!“ ozvalo se ode dveří. No jo, kdo jiný to mohl být než …Jirka….
,Tery promiň, ahoj.´
,Ahoj,´odpověděla a přerušily jsme spojení.
„Nemůžeš za ní! Ani se o to nebudeš pokoušet! Budeš pěkně na pokoji!“ Pohodila jsem zpupně hlavou a mlčela.
„Přemístila si se…“ řekl tiše.
„Fakt? Já myslela, že sem lítala!“ drze jsem odsekla. BACHA, rozsvítila se mi v hlavě červená tabulka, je to přece učitel. No a co, mě neučí! Zase sem ji vypnula. To tak plýtvat energií.
„Si drzá a víš to.“
„To že učíš ještě nic neznamená. Taky sem jednou učila mladší žáky a oni mě při poslední hodině přivázali k židličce a utekli.“ Pobaveně mu zaškubaly koutky.
„A ještě něco, sem naprosto zdravá, takže chci domů za kamarády! Jo a ty mě neučíš,“ potěšeně sem se zakřenila.
„Domů tě nepustím.“
„A to jako proč?!“ zvýšila jsem hlas. Opřel se o poličku a těkal očima po pokoji, rozčilovalo mě to. Nakonec se napíchl na můj pohled.
„Všichni v tvém minulém okolí si myslí že si ochrnutá, celkově. Ještě k tomu ten Marek všem říká, že stejně zdechneš.“ To mě bodlo u srdce. Jak to mohl říct?!
„No a co?! Tak uviděj, že sem zase zdravá!“
„Nemůžu tě pustit! Tak to pochop!“
„Chápu jen to, že mi neznámí lidé berou domov! Brání mi žít můj život!“ začala sem vzlykat.
„Ket, možná si anděl a ten má jiný život,“ snažil se mě nějak utěšit.
„Ale prosim tě! Dyť tomu sám nevěříš! Nechcete m pustit mezi lidi, protože se bojíte, že, že, že bych je nějak ohrozila. Myslíte si že sem něco zlýho, co já vim, třeba démon!“ vykřikovala jsem na něj.
„Nejsi démon, ani anděl. Poznal bych to,“ snažil se mě přesvědčit. Jenže sám uviděl, že mu nevěřím.
„Ket, já vycítím anděly a démony poznám taky,“ stále jsem na něj koukala tím nevěřícím pohledem.
„Jsem jedním z nich,“ přiznal se potichu. Odvrátila jsem od něj pohled a zatočila se do klubíčka. Přestala jsem vnímat. Přišel ke mně blíž a pohladil mě po vlasech. Nemluvil, věděl, že už není co říct, tak jako já. Já jen potřebovala někoho u sebe, pochopil to. Lehl si ke mně na postel a pevně mě objal. Schovala jsem se v jeho náručí a přemýšlela jsem, co mi vlastně všechno řekl.
„Jsi zlý démon?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Ne, jinak bych tě už zabil,“ odpověděl.
„A to si vždycky hodný?“
„Když se rozčílím, hodně rozčílím, tak ne. Můžu se pak přestat ovládat a všechno zničit.“
„Byl jsi hodně rozčílený, když jsme blbli s Honzou?“
„Byl, docela dost.“
„Takže si nám mohl ublížit?“
„Jemu jo, proto sem ho taky poslal pryč.“
„A mě ne?“
„Ne, tobě nikdy.“
„Proč?“ moje otázka zůstala ve vzduchu viset a pomalu se ztrácela v nedohlednu. Jako odpověď mě pohladil po ruce. Nemusela jsem se ptát. Jednou mi to řekne. Určitě.
Stmívalo se. Pořád byl semnou. Přitulila jsem se k němu ještě blíž. Cítila jsem jeho přerývaný dech, slyšela pokojný buchot srdce a cítila se v bezpečí. Položila jsem si hlavu na jeho hrudník a pomalu se propadala do říše snů…