King's field 13 - Déja vu

Anotace: když jsme se celá rodina sešla v restauraci Déja vu.

Bylo úterý těsně před koncem listopadu. V Obchodech se už třpytily zlaté hvězdy a dárkové koše, z výloh se na vás valila ,,vánoční atmosféra" a vzduchem sálala vůně medoviny. V ulicích Núclea byla mračna lidí spěchajících od jednoho stánku k druhému a na Square of Liberty se vztyčoval honosný smrk ověšený baňkami a zlatými řetězy. Všichni byli v pohybu a jediným tématem dloouhých dnů bylo: ,,Co jseš k Vánocům? A máš už nakoupeny dárky?"

Jen já jsem zatím nekoupil jediný dárek. Ne, že bych byl skrblík nebo líný( i když to v tom možná hraje taky roli), ale jednoduše jsem si ještě nevzal prkno a neskočil na vlnu komerčních Vánoc. Vždyť je teprve listopad, lidi! Místo toho jsem se snažil pochopit výpočty pH, co po nás chtěli v chemii, a relaxoval jsem u knížky.

Ten den bylo v bytě ticho. Takové to...krásné, uklidňující. Tominen měl třídní schůzky a předávání Matyášků( něco jako Nobelova cena, jenže pro studenty GML)a Sonja s Ivoshem u toho nemohli chybět. Já ano. Tedy ne, že by mě nezajímali Tominenovi úspěchy, ale potřeboval jsem se učit.
Bylo sedm, když se v přítmí mého pokoje rozsvítil můj mobil.

,,Ano, tati?"
,,Čau, co ve škole?"
,,Dobrý..."
,,Hele, my jsme na Tominenových schůzkách a napadlo nás, že bysme pak mohli jít všichni do Déja vu, do té restaurace, co je vedle Square of Slavonians."
,,No, dobře, a kdy tam mám přijít?"
,,Buď tam okolo půl deváte, jo?"
,,Jo."
,,Tak zatím čau"
,,Ahoj."

A nastalo zase to ticho a přítmí v mém pokoji. Jako by snad žádný rozhovor nebyl. Přeci jen jsem však vedl v hlavě monolog:

,,Po třídních schůzkách do restaurace?"
,,A proč ne, známky má skvělý, tím pádem je dobrá nálada. Co v tom brání?"
,,Jo, to je asi ono. Po mých schůzkách většinou nálada nebyla zrovna oslavná."

Tak jsem se doučil vzorečky a ve čtvrt na devět jsem se oblékl. Déja vu byla jen dvě ulice od nás, a tak jsem se rozhodl jít pěšky. Byla zima, ale bylo krásně a já měl dobrou náladu. Do uší jsem si pustil Kryštofovy Ženy a, ať si obyvatelé těch dvou ulic o mně myslí co chcou, začal jsem si nahlas zpívat( falešně, samozřejmě):

,,Se spánky z břidlicových střech,
se zády rtutě na voknech,
páry z broušenýho skla,
se stehny váhy tě každej zná,
tě každej zná,
tě každej zná,
a když tě vochutná,

ví že...víš že,

nejsi ženou obnošenou,
nejsi ženou obnošenou...ani ne, ani ne, ani ne!

pak jsem stanul před tím dómem. Prosklená stěna, za kterou se slečna pásla salátem a muž hltal tatarský biftek, schody dolů, po jejichž stranách plápolaly svíčky a akvárium s duhovými rybami. U stolku s hořící svíčkou už seděla má familia. Elegantně jsem si sundal svoji hnědou bundu, oblékl jsem do ni vysokou dřevěnou židli a sedl jsem si vedle Sonji. Přispěchal čišník, jestli už jsem si vybral( a takový trapas...já ještě ani neotevřel jídelní lístek...). Ve spěchu jsem si objednal játra po pytlácku s mými oblíbenými šťouchanými bramborami. Než nám ten milý čišník donesl hlavní chod, přinesl ošatku s chlebem a bylinkovým máslem. Jak Ivosh poznamenal, připadali jsme si jako smetánka...

Opatrně jsem oddělal ubrousek, abych se dostal k chlebu, když v tom jsem si všiml, jak se lehce dotýká plamene svíčky. Převzal pramínek plamene na svoji bílou pokožku( nebásnicky řečeno začal hořet!). Dělal jsem, jako že se nic neděje a zlehka jsem na něj foukal, abych ho uhasil a nevzbudil zbytečnou pozornost ostatních stolů. Jenže ubrosek hořel stále větším plamenem a já začal foukal z plna plic, i Sonja se přidala, ale docílili jsme pouze toho, že jsme rozfoukali už zpopelnatělé kousky po celém stolem. Hrůza v očích. Co když chytne stůl? Nebo ta ošatka? Nebo květinka? Do toho všeho jsem jen slyšel Ivoshův řev:
,,Uplácej to!"
,,A čím asi?!"
To byl argument, lidi, copak byste půlmetrové plameny uplácávali jen tak holou rukou?
A tak jsme si házeli ubrousek jako bombu, která má vybuchnout. Naštěstí, když už jsem viděl katastrofické verze shořelé restaurace, ubrousek shořel a pyroshow skončila. A my zůstali s orosenými čely sedět a lapali jsme po vzduchu. Do toho přišel onen čišník s ledovým klidem a prohodil:
Už to můžu smést?"

A pak...pak jsme se začali smát!
,,Prej uplácej to!" bavila se Sonja na Ivoshův účet.
,,Pořád se cítíte jako ta smetánka společnosti?" poznamenal trefně Tominen.