Isabela 4.kapitola

Anotace: tentokrát se dozvíte co se doopravdy stalo onoho dne kdy se stala tragická nehoda Isabeliných rodičů. snad to alespoň někdo čte já jen jestli má cenu to sem vůbec dávat:-(

„ No perfektní sbírka to musím uznat,“ poznamenala Devn. „ O tomhle si promluvíme až se z toho alespoň trochu dostaneš.“
„Mě nic není nepotřebuju nikoho koukejte mě okamžitě pustit,“ křičela hystericky Isabela.
Jenže John a Devn jen vzali její výbavičku a odešli se podívat jak pokračuje přestavba pokoje. Isabelu absolutně vytočilo jejich chování. Snažila se dostat pryč, ale nešlo to. Byla pevně připoutaná přesto že sebou neustále škubala chrula a křičela na celé kolo. Bylo jí to k ničemu. Nikdo nepřišel jako by jí nikdo neslyšel. Byla vyčerpaná , nakonec to vzdala a odevzdaně ležela na posteli.
Když pak přišli John s Devn aby jí oznámili, že se bude stěhovat.
Isabela vycítila šanci na útěk. Jenže Devn věděla jak na ni. Johne podrž ji ruku v klidu dám ji něco na uklidnění ať mám neuteče nebo si něco neudělá. Isabela se bránila, ale moc síly už neměla. Devn ji dala sedativa a když usnula odnesli ji do nového pokoje. V oknech měl mříže. Zevnitř nebyla klika. Veškeré ostré a nebezpečné předměty byly nahrazeny nebo úplně odstraněny. Položili ji na postel a odešli. Když se konečně vzbudila zjistila, že je někde jinde a navíc už nemá spoutané ruce. Utíkala ke dveřím k jejímu velkému překvapení neměli kliku.
„ No to je perfektní na oknech jsou mříže dveře nemaj kliku, poslední šance je koupelna ale tam taky nic jsem bez šance.“
Jen pohledem ven zkontrolovala jestli je pořád u Devn doma a né v nějaké léčebně. Isabele začalo svítat. Je fakt, že se tam měla jak v bavlnce pravidelně dostávala najíst dokonce ji dali i něco na čtení. Jen druh četby Isabele zrovna nevyhovoval. No není se čemu divit, protože ji dali knížku o drogách a dalších ožehavých tématech.
Isabele bylo první den dobře, ale další den ji bylo horko, zima, zvracela, motala se jí hlava, připadalo jí, že se ji rozkočí hlava a nebo ji pukne srdce. Byla točila se jí hlava. Pak viděla rozmazaně zdálo se jí jako by jí narostla křídla a mohla létat ale po chvilce padla v obrovské bolesti. Plakala. Byla andělem a někdo jí vzal křídla. Udržet v žaludku alespoň něco z jídel které jí nosili bylo radlické umění. Devn ji každou hodinu nutila vypít pořádnou dávku vody aby nebyla dehydratovaná. Isabela protestovala. Ale jak plynuly hodiny i její odpor slábl. Její tělo bylo jako bez duše. Ruce se jí třásli mluvila nesouvisle. Jako by byla v jiném světě.
John byl s nervy v koncích nechtěl jí takhle vidět ale nyní pro ní mohl udělat jen jediné vytrvat a neustoupit příští dávka by jí mohla stát život.
Isabela si prošla za těch pár dní peklem. Jenže i to odeznělo a nastalo klidné období. Isabela prosila ať ji pustí ven, že už je v pořádku. Jenže Devn věděla, že tohle byla teprve první fáze teď Jí její tělo samo ukazuje jak ji bylo dobře když brala drogy. To nejhorší teprve přijde. A měla pravdu Isabela měla vysoké horečky, nemohla nic sníst zdálo by se jako by zůstala jen umučená tělesná schránka bez duše. Ale i tak museli vytrvat ve svém snažení kdyby teď přestali mohlo by se stát že další dávka by byla pro Isabelu smrtelná nešlo se vrátit teď už musí dojít až na konečnou. Tohle byla jediná slova která je držela nad vodou když viděli Isabelu.
Jenže až vyřeší problém z drogami zůstane tu mnoho dalších problémů, které bude potřeba řešit.
Už uplynulo 5 dní Isabele začínalo být lépe, ale čím více se vyjasňovala její mysl tím více bolestivých vzpomínek se jí vybavovalo.
Isabela se snažila zapomenout a když už si myslela, že vyhrála přišli oni a vrátili ji zpět na začátek. Nemohla spát. Každou noc se vracela do toho osudného dne kdy se stala ta nehoda. Tušila, že postava kterou nemůže rozeznat a její hlas který je zatím natolik zkreslený má něco společného se smrtí jejich rodičů. Zatím si nevybavovala všechno, ale to přijde časem. Když už byla Isabela z nejhoršího venku rozhodli, že se může vrátit zpět do svého pokoje. Isabela si myslela, že bude mít zase přístup na internet, ale zmýlila se.
„Kde je můj notebook?“
„ Je u mě zatím než uznám, že už si zasloužíš mít ho zase u sebe.“
„ Na to nemáte právo!“
„ Ale ano, dokud nezměníš své chování a přístup tak není o čem se bavit.“
Isabela ještě po zbytek dne protestovala, ale nakonec to vzdala a poslušně přišla bez debat na večeři. Všechno snědla a po večeři řekla: „Omluvte mě jdu do pokoje.“
Když odcházela Devn řekla: „Dobrou noc.“
Isabela se zastavila a aniž by se otočila odpověděla s nenávistným pohledem který Devn naštěstí neviděla. „ Dobrou.“ A odešla.
John řekl : „No páni to je teda úspěch tahle jsem Isabelu neviděl už hodně dlouho.“
„ Počkej zítra až ji řeknu, že se budeme učit aby dohnala nějakou látku než ji budeme moct poslat do letní školy.“
„ Myslím si, že se bude zase jen chtít hádat moc dlouho ji tahle maska neviňátka nevydrží.“
ů To já vím sklidíš prosím ze stolu půjdu se podívat na Isabelu jen pro jistotu.“
Isabela už byla vykoupaná a snažila se usnout jenže pokaždé když se jí to podařilo vzbudila se s křikem. Devn to slyšela a rychle otevřela dveře. Isabela seděla na posteli celá zpocená.
„Co se děje??“
„ Nic jen mi není nějak dobře to asi to jídlo.“
„ Asi ano.“
Devn věděla, že Isabela si začíná vzpomínat na minulost a taky ji bylo jasné, že drogy brala pro to aby zapomněla. Ale co tak strašného mohla vidět. Devn chápala, že autonehoda při které zemřeli její rodiče je dost velké trauma ale Devn tušila že je za tím něco víc. Něco co chtěla Isabela za pomocí drog vymazat z paměti jednou pro vždy. Isabela odešla do koupelny a tam se zavřela. Devn tedy odešla za Johnem.Isabela si sedla v koupelně na zem a koukala se do prázdna. Hlavou se jí honil neustále ten mumlající hlas. Na jednu stranu chtěla zjistit co říká a na druhou ji vnitřní hlas napovídal, že to není nic dobrého a vyvolával pocit strachu a nejistoty.
Mezitím Devn pomohla Johnovy s nádobím a pak šli spát. Devn Johnovy nic neřekla už příští týden se vrací zpátky do školy a Isabela tu zůstane s Devn sama, přidělávat mu tímhle starosti nechtěla jen by byl nervózní a mohl by pokazit důležité zkoušky kterého teď čekají.
Isabele se nepodařilo usnout ani po dalších dvou hodinách a tak se oblékla a šla se projít po pláži. Devn ji zaslechla a šla za ní. Isabela se procházela po pláži a pak si na ní sedla a koukala se na třpytící se hladinu ve které se odrážel a měsíc a hvězdy. Všechno bylo tak klidné možná tohle ji pomůže. Devn přišla až k ní a zeptala se: „Můžu se posadit??“
Isabela ji snad ani nezaregistrovala byla zamyšlená. A tak si Devn sedla vedle ní. Když si jí všimla trochu se lekla a chtěla odejít ale Devn ji chytla za ruku a řekla: „Počkej. Nechci tě poučovat ani se na nic vyptávat záleží mi na tobě jestli mi něco řekneš je jen na tobě.“
Isabela jen bezmyšlenkovitě řekla: „Nic jsem neřekla a neřeknu.“ Jako by mluvila s někým jiným pak se zarazila a odešla beze slova do domu.
Isabelina slova utkvěla Devn v paměti začala nabývat dojmu, že nehoda její sestry nebyla žádná nehoda a klíč k tomu má Isabela ve své paměti a jak se zdá někomu slíbila, že o tom neřekne ani slovo. Devn šla do svého pokoje, ale nešla spát, ale zapnula si počítač a začala pátrat. Možná na internetu bude něco ohledně nehody její sestry možná nějaký náznak co Isabela ví. Jenže informace na internetu se zmiňovali jen o tragické autonehodě již zázrakem přežilo jedno dítě, které bojuje o holí život. Ale taky se tam dočetla kde auto našli a jak dlouho trvalo než ho našli protože z nějakého důvodu nebyly na silnici která vede od chaty ale o 15 km dál. Což byla hloupost Isabelin otec by nikdy zbytečně nezajížděl takhle mimo trasu. Něco jí tam nesedělo. Proč by v takovém terénu riskoval rychlou jízdou když měl v autě ženu, dítě a druhé dítě bylo nemocné u babičky. Něco na tom je moc divné.
Druhý den vypadali Devn a Isabela jako když probděli noc však ona to byla skoro pravda.
„Copak, že obě vypadáte jako, že jste vůbec nespali. Copak jste si povídali celou noc a teď už je to mezi vámi lepší,“ ptal se John když viděl Isabelu a Devn u snídaně. Devn se jen podívala na Isabelu a řekla: „Jo asi tak nějak.“
Isabelu to zarazilo proč Devn Johnovy lže, ale na druhou stranu se jí to hodilo tak jen pohotově řekla: „Ano přesně tak.“
„Tak to je fajn, že si tak rozumíte bál jsem se jak vezmete to, že budu muset odjed dneska a né příští týden přesunuly mi písemky a tak se musím vrátit, ale když si konečně rozumíte tak se nemusím bát.“
„ Jo to nemusíš,“ řekla Isabela. „Viď Devn u nás je všechno v pohodě.“
Devn věděla, že musí s Isabelou souhlasit jinak John neodjede a promešká důležité písemky. A taky moc dobře věděla, že Isabela si uvědomuje, že když tu nebude John zbývá tu jen ona. Ale Isabela zapomněla započítat taky Rodgera.
„Tak já si jdu zabalit.“
Isabela hodila takový pohled, že si zněj mohla Devn perfektně odvodit co tím chtěla říct. Něco jako ti klidně pomůžu hlavně, že budeš rychleji pryč. Po výtečném obědě se John rozloučil a odjel.
„Tak a my jsme tu zůstali samy,“řekla Devn.
Isabela je tiše prohodila: „Počkej za pár dní tu budeš sama úplně teď mám větší šanci utéct.“ Isabela věděla, že Devn něco tuší a nemohla dopustit, aby přišla na to co se stalo stálo by ji to život a Johna taky a přestože ji neměla ráda nechtěla aby to ublížilo někomu jinému už takhle to tajemství zničilo 3 životy. Isabela ovšem nepočítala ten svůj. Né že by Isabela nad takhle šlechetnou myšlenkou uvažovala dlouho spíš chtěla utéct a sehnat něco po čem zapomene všechno a na všechny.
Isabela odešla do svého pokoje a začala si balit. Nepočítala s tím, že Devn bude mít povídavou a půjde hned za ní.
„ Co to děláš?“
„ Co je ti do toho!!“
Isabela se nějak nezabývala tím, že Devn ví co dělá. John tu není a Devn ji sama neuhlídá natož, aby ji zabránila v odchodu. V klidu si dobalila. Vzala tašku na rameno a odchází z pokoje. Devn na ni mluví, ale ona ji nevnímá proč taky nemusí vyhrála. Alespoň si to myslí. Než stačí dojít ze schodů dolů čeká tam Rodger, který se ji postavil do cesty.
„Uhněte!!“
„ Ne ty nikam nejdeš!“
Před isabelou Rodger za ní Devn docela patová situace.
„Nechte mě odejít bude to lepší pro všechny,“ prosila Isabela.
Devn ji vzala tašku a řekla: „Musíme si o něčem vážně promluvit.“
„ Není o čem odcházím a když mě nepustíte stejně uteču tak jakej smysl tohle všechno má?“
„Má to smysl nebudeš si ničit život drogami, flákáním s bůh ví s kým.“
„ Ty to nechápeš já musím pryč prostě musím!“
„ Aby sis mohla dát dávku, a pak další a další abys zapomněla na všechno a na všechny a jednou až si ji dáš bude tvoje poslední? To ti nikdy nedovolím nemůžu. Děláš to kvůli nehodě tvých rodičů? Že mám pravdu??“
„ Ne! Ani náhodou!“
„Isabelo vím, že na té nehodě něco nesedí a taky vím, že si vzpomínáš alespoň na něco a časem si vzpomeneš na víc. Nesmíš to dusit v sobě nemusíš mluvit se mnou, ale s kýmkoli jiným, ale hlavně musíš mluvit to ti pomůže.“
„ Já nemůže prostě to nejde.“
„ Proč,“ ptala se neustále Devn.
Věděla, že takhle možná Isabelu dotlačí k tomu aby se v zápalu konverzace rozpovídala. Ona zatím na hru nevědomky přistoupila. Něco uvnitř ní se zlomilo touha říct o tom někomu narůstala, ale bála se moc dobře věděla. Že postava, kterou vídala ve snech je muž, který za ní přišel několikrát do školy. Dal jí jasně najevo jestli chce žít musí dodržet co slíbila jako malá, nesmí nikdy nikomu nic říct nebo přijde on a zabije ji a její blízké.
„Nemůžu prostě ne!!“
Isabela nechtěla dál v debatě pokračovat, ale taky věděla, že kolem Rodgera neprojde. Podívala se na Devn a zamířila směr pokoj.
„Isabelo ještě jsme neskončili musíme si promluvit,“ křičela ze ní Devn.
„ Ne nemusíme, já nemusím,“ řekla a odešla do pokoje tam sedla na okenní parapet a dívala se ven.
Devn šla za ní.
Isabelo tady máš věci.“
Isabela se ani neotočila v hlavě měla jiné myšlenky snažila se vybavit si tvář druhé postavy, která ji děsila mnohem víc. Nešlo to. Devn věděla, že s Isabelou dnes už nepochodí a zároveň se bála aby měla šanci sní vůbec mluvit.
„Co když uteče,“ ptala se sama sebe. „Kdyby si cokoli potřebovala jsem v pracovně. „
Isabela ji nevnímala. Devn odešla a Isabela si šla po nějaké době lehnou rozbolela ji hlava. Nechtěla spát bála se co uvidí ve snech. Jenže nakonec jí zmohla únava a ona usnula. Neměla pěkné sny tentokrát viděla vše. Nejdříve jak si s matkou hrají před odjezdem pak jak zabíhá do lesa, protože si hrají na schovávanou. Jenže pak uviděla něco co jí vyděsilo dva muže jak zakopávají tělo jiného, který byl celý od krve. Utíkala hned za otcem a řekla mu to ten chtěl dojít pro telefon, ale ozvala se střelba. Oba muži si Isabeli všimly a šli za ní. Otec popadl Isabelu do náruče a běžel sní k autu. Matka běžela taky. Otec nastartoval a uháněli pryč.
„Co se stalo,“ ptala se matka.
Isabela v slzách a v šoku vyprávěla co viděla.
„Musíme na policii.“
„ To ano, ale nejdříve je musíme setřást jedou totiž za námi.“
Matka se ohlédla a Isabele řekla: „Okamžitě se připoutej.“
Isabela se připoutala otec odbočil na první křižovatce doprava, ale pronásledovatelé se je snažili vytlačit ve členitém terénu ze silnice. V jedné prudké zatáčce se jim to podařilo. Pak už jen Isabela slyšela křik, skřípění plechu, zvuk motoru a pak nastalo ticho. Po celém těle měla krev i matka s otcem byli od krve.
Isabela omdlévala a probouzela se. Pak zahlédla postavu, mluvila na druhého muže.
„Jsou mrtví.“
„ A to dítě??“
Postava se nahla k Isabele a změřila tep.
„Ještě žije.“
„ Zabij ji ona nás viděla může nás identifikovat.“
„ Ne nemůžu připomíná mi neteř to nejde,“ řekl ten mladší. „Vždyť je to jen malá holčička.“
Isabela se mu vyděšeně dívala do tváře.
„Uhni tak to udělám sám.“
„ Ne necháme ji tu viď, že nic nepovíš budeš hodná a zapomeneš na to co jsi viděla.“
Isabela přikývla se slzami a očích.
„Tak fajn jak chceš stejně nevydrží dlouho se podívej v jakém je stavu.“
„ Ať rozhodne bůh.“
„ Ty s tím svým pámbíčkářstvím. Doufám, i kvůli ní, že ji tu nikdo nenajde. Kdyby si mě nechal udělal bych to rychle nic by jí nebolelo.“
„ Ne necháme to tak jak to je.“
Oba muži odešli a Isabela zůstala ve zdemolovaném voze ještě několik hodin než ji našel projíždějící lesník, který přivolal pomoc. Isabela si pak pamatuje jen jak se probudila v nemocnici byl tam John a babička. Několikrát vídala oba muže před školou nikdy nic neřekla. A díky drogám se snažila zapomenout. „Jak zapomenu teď,“ řekla Isabela ze spaní.
Pak se probudila celá rozlámaná a zpocená. Došla se osprchovat. Isabela si přála jediné být pryč a dát si něco klidně cokoli jen aby zapomněla.