Isabela 6. kapitola

Anotace: odhalí Devn celou pravdu o nehodě?? jak zareaguje Isabela?? chcete vědět víc tak čtěte. Další kapitolka a zase omluva za chyby. Pardon :-)

Byl pátek a Isabela netrpělivě čekala až si ji Devn přijede vyzvednou.
„ Ahoj Isabelo,“ pozdravila ji Devn potom co vešla do budovy.
„ Ahoj.“
„ Tak co můžeme jet?“
„ Jo můžeme.“
Isabela kupodivu nedělala žádné naschvály ani neremcala když se cestou stavili na trhu na nakoupili něco na dnešek k obědu. Když se Devn zeptala Isabely jestli by ji nepomohla s přípravou oběda. Neprotestovala, ale naopak ochotně šla a pomohla jí. Devn se líbilo jak se změnila. Po obědě se Isabela zeptala: „Můžu si jít sednou ven na pláž?“
„ Když já nevím jestli ti můžu věřit, že zase něco neprovedeš?“
Isabela chvilku váhala nechtěla být zavřená v domě toho si užila v léčebně až dost. Chtěla jít ven. „Tak pojď semnou, ale nebudeš se mě na nic vyptávat a pokud možno chci sedět sama,“ řekla nakonec Isabela.
Devn uvítala alespoň to, že Isabela slevila ze svých nároků.Isabela si zaběhla do pokoje pro papír a tužku. Sedla si na pláž a něco kreslila nebo psala Devn si sedla opodál a tiše ji pozorovala. Asi po hodině z ničeho nic zvedla a šla do domu. Než za ní došla Devn Isabela už byla v pokoji zamčená v koupelně.
„Isabelo pokud vím tak se nemáš zamykat taková jsou pravidla,“ mluvila na ní Devn přes dveře.
Isabela odemkla byla celá zelená.
„Je ti něco?“
„ Není mi nějak d…… ,“ než to dořekla zamotala se jí hlava, setmělo se jí před očima a zhroutila se na zem. Devn zavolala Rodgera a ten ji pomohl Isabelu dát do postele. Dostala úpal ze sluníčka. Její tělo bylo oslabené závislostí na drogách a tak se projevil trochu víc agresivněji. Měla horečky, mluvila něco ze spaní. Nejprve ji nebylo rozumět, ale Devn postupem času dávala Isabelina slova smysl. Ještě několik hodin blouznila a potom konečně klidně usnula.
Devn pochopila, že Isabela se bojí o autonehodě mluvit, protože viděla něco co ji způsobilo a dávala si to za vinu. Pořád je to zmatené, ale snad se časem rozpovídá pomyslela si pro sebe. Navečír už ji bylo lépe pořád nechtěla nic jíst tak ji alespoň Devn donutila hodně pít a nakonec i něco malého snědla.
„Tak co jak ti je??“
„ Už docela dobře. Co se vlastně stalo?“
„ Měla si úpal. Dneska večír budeme mít návštěvu.“
„ Koho??“
„ Póla.“
„ Kdo je Pól?“
„ Určitě ho znáš je primářem na klinice kde si byla.“
„ Co tu bude dělat?“
„ Je to můj přítel proto jsi mohla jít o víkendu domů.“
„ Aha. Nebudete se bavit celou dobu o mě, že ne?“
„ Ne neboj dneska tě sním chci jen seznámit.“
„ Odkud se znáte??“
„ Než jsem se o tobě a bratrovy dozvěděla pracovala jsem u něj na klinice.“
„ Jako co jsi tam pracovala?“
Devn bylo jasné, že když řekne, že jako psycholožka vztah který se pomalu ale jistě mezi ní a Isabelou buduje se zhroutí.
„ Jako lékařka.“
„ Hm něco takového jsem si myslela.“
„ Tak já tě nechám o samotě a půjdu se vrhnout do příprav.“
Když Devn odcházela Isabela se tvářila jako by chtěla něco říct, ale nakonec nic neřekla a Devn odešla. Isabela přemýšlela nad tím jestli ji má jít pomoct nebo ne. Jak se má večír chovat? Už pomalu začínala přemýšlet nad tím jestli by nebylo dobré Devn alespoň naznačit proč ji nemůže o té autonehodě nic říct. Zatím tohle téma nechala otevřené vstala a došla se opláchnout. Pak zašla dolů za Devn.
„ Potřebuješ něco,“ zeptala se Devn.
„Ne jen jsem se chtěla zeptat jestli nechceš pomoct když už je mi líp,“ lezlo z Isabely jako z chlupaté deky.
„ Pokud chceš tak můžeš nakrájet zeleninu.“
Isabela se vrhla do krájení zeleniny. Devn po chvíli, aby řeč nestála prohodila: „Slyšela jsme, že máš docela talent na jazyky a cit pro umění.“
Isabela jen prohodila: „ I to je možné nevím nikdy jsme se o to moc nestarala.“
„ Nechceš chodit na hodiny kreslení nebo dějiny umění nebo tak něco řekni co by tě bavilo.“
Isabela se zamyslela kreslení ji bavilo jenže poslední dobou nemohla malovat nic jiného než jen výjevy ze svých vzpomínek na nehodu.
„ Ani ne. Třeba časem teď ne,“ řekla rozhodně Isabela.
„ Tak jo. Kdyby sis chtěla o čemkoli promluvit ráda ti poradím a budu naslouchat.“
„ Ne díky nemám o čem. Možná jen o ….“
„O čem?“
„ No je opravdu nutné, abych se vrátila zpět na kliniku?“
„Isabelo nevím jestli můžu věřit tomu, že zase nic nevyvedeš.“
„ A když ti řeknu co chceš vědět?“
„ Co myslíš, že chci vědět?“
„ Proč…..proč jsme brala …..drogy,“ koktala Isabela.
„ To taky, ale ještě něco.“
Isabela se zarazila bylo ji jasné co Devn chce vědět.
„Myslíš tu autonehodu?“
„ Možná?“
„ Nemůžu ti říct nic moc, moc si toho nepamatuju.“
Devn věděla, že v tomhle ji Isabela lže, ale nechala ji mluvit dál.
„ Tak můžeš mluvit?“
„ Teď ne promluvíme si o tom zítra dneska na to nemám náladu a ani pomyšlení.“
„ Tak jo beru tě za slovo.“
Isabela věděla,že musí vymyslet něco, aby to Devn stačilo, ale zároveň aby neohrozila jejich životy a Johnův. Ač to nikdy nedávala najevo tak jí na bratrovy záleželo až příliš jen díky tomu dokázala nemluvit. Moc dobře věděla, že už jednou udělala chybu, promluvila a řekla víc než měla a její babičku to stálo život. Nebyla náhodo, že naprosto zdravá sice starší žena ale pořád ve formě dostala z ničeho nic smrtelný infarkt. Byla to výstraha pro Isabelu, aby si příště dávala pozor na pusu.
Zbytek večera byla zamlklá přemýšlela co říct Devn, aby už dala pokoj. Když pak přišel Pol. Jen letmo se sním přivítala dál se moc nebavila. Když dojedla zeptala se: „Nemohla bych jít do pokoje jsem unavená.“
„ Jistě pak za tebou přijdu,“ řekla Devn.
„ To nemusíš.“
„ Já vím přesto přijdu.“
Isabela odešla.
„Pole moc se ti omlouvám za její chování dneska není nějak ve své kůži.“
„ To nic jsem z práce zvyklí však to znáš. Jak se chovala dneska bylo to alespoň o něco lepší než předtím?“
„ To ano, ale jaký udělala pokrok uvidíme až zítra domluvili jsme se, že mi řekne něco o té autonehodě.“
„ Řekne ti všechno?“
„ To ne tvrdí, že si na všechno nepamatuje, ale já vím, že ano ale alespoň něco. Už to bude úspěch.“
„ Tak alespoň k něčemu to bylo. Už jsem se bál, že by tvoje snažení přišlo v niveč.“
Ještě chvilku si povídali a pak se Pol zeptal: „Mám už jít domů?“
„ Ne zůstaň tu přes noc jestli chceš? Isabela už o nás ví a už se mi po tobě strašně moc stýskalo.“ „Mě taky, vím že na sebe nemáme tolik času jako dřív a je to i má vina teď je na klinice dost hektické období snad už se to uklidní a budeme moc být zase spolu.“
Druhý den ráno čekal na Devn s Isabelou důležitý rozhovor. Isabela se mu snažila vyhnout jak jen to šlo nejdříve to bylo, že ještě spí. Pak, že se musí vysprchovat a nasnídat. Jenže výmluvy postupně docházeli tak jako Devnina trpělivost.
„Isabelo včera si slíbila, že si promluvíme, ale pokud nehodláš své slovo dodržet nemusím ho dodržet ani já.“
Isabela se nechtěla do léčebny vrátit ani za milion. Musela tedy jít s Devn do pracovny tam si sedla. Devn si sedla naproti ní a čekala jestli začne sama. Isabela však mlčela. Usilovně přemýšlela co jí má říct.
„No tak Isabelo už začni opravdu mi dochází trpělivost! Tak víš co já se tě budu ptát a ty mi budeš odpovídat.“
Isabela kývla tahle možnost ji asi vyhovovala nejvíce když nebude vědět co říct tak řekne, že si na nic nevzpomíná.“
„ Tak jak to, že se auto našlo jinde než je cesta od chaty k babičce?“
„ To nevím.“
„ Jak to, že nebyli rodiče připoutaní?“
„ Jak já to mám vědět?“
Devn ji nedala ani chvilku na oddech pálila jednu otázku za druhou pořád dokola na otázky na které několikrát odpověděla, že si nic nepamatuje odpověděla i jak se to stalo a tak se Devn dařilo z Isabely vytáhnout nějaké informace. Znovu přišla na řadu otázka jak se stala ta autonehoda. Isabela už nebyla schopná uvažovat o tom co odpovídá šlo to nějak samo.
„To druhý auto,“ vypadlo z Isabely.
Ta se okamžitě zarazila. Věděla, že právě řekla něco co nechtěla.
„ Jaký druhý auto??“
Isabela začala tvrdit, že nic takového neřekla a, že už toho má dost víc neví.
„Stejně se mě pořád ptáš na to samý.“
Isabela odešla do svého pokoje a tam se zamkla. Devn se jen usmála.
„Neboj vím přesně co si řekla a kdybych to zapomněla mám to nahraný.“
Vytáhla diktafon a přehrála si rozhovor s Isabelou sedla si k internetu a začala pátrat jestli se v okolí nenašlo ještě jedno nabourané auto. Měla pravdu. Asi za dva dny se našlo v lese asi 15 km od místa nehody Isabeliných rodičů. Mělo pošramocený bok, ale nenašli se žádné stopy, které by naznačovali kdo ho řídil. Vozidlo bylo odcizeno asi před týdnem. Tehdy se o téhle možnosti neuvažovalo, protože auto bylo již v jiném okrsku a tam usoudili, že jde jen o obyčejnou výtržnost některého z místních delikventů a v žádném případě to nemá souvislost s autonehodou, která se stala o dva dny dříve. Tuhle informaci si samozřejmě nenechala pro sebe zavolala to inspektorovy, který tehdy nehodu vyšetřoval domluvili se, že tu zastaví aby si s Devn promluvil osobně. Požádal ji jestli by nebylo možné z Isabely vytáhnout další informace týkající se autonehody. Devn slíbila, že se o to pokusí.
„Ale nebude to nic snadného Isabela se o tom nechce bavit možná když tu budete vy tak potom možná něco řekne vypadá to, že má z něčeho šílený strach.“
„ Přijedu asi tak během dvou dnů snad do té doby dostane rozum a něco řekne.“
„ Taky doufám tak tedy za dva dny.“
Pak se rozloučili a Devn šla za Isabelou. Jenže dveře do pokoje byly zamčené.
„Isabelo odemkni!“
„ Ne!“
„Isabelo řekla jsem odemkni nenuť mě dojít si pro náhradní klíče!“
Isabela věděla, že Devn náhradní klíče má a pokud si pro ně bude muset dojít ponese následky. Nechtěla se vrátit zpět do léčebny. To radši otevřela.
„Isabelo už jsme několikrát mluvili o tom, že se zamykat nebudeš alespoň ne teď,“ řekla naštvaně Devn.
Isabela přikývla.
„ Během dvou dnů jsem dorazí komisař, který vyšetřoval nehodu tvých rodičů bude na tebe mít pár otázek.“
„ Proč případ je přece uzavřený?“
„ Ano to byl, ale otevřeli ho?“
„ Samozřejmě na tvou žádost, že mám pravdu?“
„ Ano.“
„ Proč to nenecháš být,“ řekla Isabela její hlas zněl prosebně a naléhavě.
„ Nemůžu tvoje matka byla má sestra a jak ona tak i tvůj otec si zaslouží aby byl viník potrestán a hlavně si to zasloužíš ty. Nebýt toho děsivého tajemství tak by si byla nikdy nezačala fetovat.“
Isabela už nemohla dál věděla, že dříve či později na to přijdou a budou v ohrožení života. Jediné řešení viděla v tom, že pokud tu nebude ona nebude ani kdo by svědčil a tím pádem všichni zůstanou naživu už nikdo nezemře. Venku bouřila tropická bouře. Isabela bez rozmyslu vyběhla ven a utíkala seč ji síly stačili. Devn běžela za ní jenže ji ztratila v lesíku který byl nedaleko pláže. Chvíli ji hledala, ale pak usoudila, že sama ji nikdy nenajde a tak zašla pro Rodgera a ještě pár dalších lidí a vydali se ji hledat.
Isabela utíkala lesem až k nedaleké usedlosti. Ta byla již léta opuštěná. Schovala se tedy v polorozbořené usedlosti. Doufala, že ji tu nikdo nenajde a zároveň přemýšlela nad tím jak ukončit svůj život. Když našla kousek skla zjistila, že nemá dost odvahy na to aby ukončila svůj život. Několikrát si přiložila střep na zápěstí, ale nedokázala se pořezat něco uvnitř jí bránilo. „K sakru prostě musím jinak to nejde.“
Když to chtěla zkusit znovu mohutný poryv větru strhl jednu stěnu a ta ji zasypala. Jakoby to osud chtěl vyřešit za ní. Když se probrala pod troskami nemohla se pohnout. Byla jí zima všechno ji bolelo. Hlavně noha. Pokusila se vyprostit, ale bez úspěchu. Tvář kterou měla zbarvenou od směsi prachu a krve z rány na hlavě ji omýval neustávající prudký déšť. Pomalu ji opouštěli síly. Věděla, že pokud chce žít nesmí spát ale touha spát byla silnější než vůle žít. Pomalu se jí klížili oči. Připadalo jí, že slyší z dálky hlasy, které ji volají, ale neměla sílu na to aby odpověděla.
To byla Devn a ostatní. Ti zatím bezvýsledně pátrali všude kolem. Čas ubíhal začalo pomalu svítat jakoby slunce roztrhalo mraky a ukázalo Isabele svou laskavou tvář. Přesto, že již svítilo slunce bylo poměrně chladno. Isabelu už nic nebolelo jako by s každým výdechem odcházel z jejího těla kousek života. Neměla sílu se bránit už ani nechtěla. Chtěla spát a zapomenout na všechno. Ze spánku ji však probudil něčí hlas který ji říkal: „No tak nespi musíš žít.“
Isabela pomalu otevřela oči ale nikdo nikde snad se ji to zdálo možná to byli halucinace z horečky. Ale byla si jistá, že to byla její matka. Jedna její část by chtěla žít a ta druhá umírala. „To se mi jen zdálo už nemůžu dál prostě to vzdávám,“ řekla si Isabela pro sebe a opět zavřela oči jako by chtěla usnout a nikdy už se neprobudit.
Jenže to už se Devn a její skupina pátračů vracela zpět. Teď když bylo všechno lépe vidět snažili se prohledat vše znovu třeba něco přehlédli. Devn doufala, že se Isabele nic nestalo ale zároveň věděla, že pokud ji co nejdříve nenajdou její šance se snižují je chladno a celou noc hustě pršelo. „Může být někde podchlazená nebo zraněná musíme ji najít. Co je to támhle?“
„ To je stará usedlost je už léta opuštěná v noci jsme ji asi přehlídli.“
„ Tak se tam jdeme podívat.“
„ Pane bože! Pomozte mi odklidit ty sutiny.“
„ Musíme si pospíšit má slabý puls upadá do šoku.“
Asi po patnácti minutách mravenčí práce se podařilo Isabelu vyprostit. Naložili ji na primitivní nosítka která zhotovil jeden z členů pátrací hlídky a odnesli ji do domu. Odtud volali okamžitě vrtulník. Mezitím než dorazí ji zabalili do teplých přikrývek a ošetřili ji ránu na hlavě. Nohu ji dali do dlahy a čekali.
Vrtulník tu byl během sedmi minut. Devn si nasedla do vrtulníku a požádala pilota, aby letěl na kliniku, která patřila Polovy. Ta byla nejblíž, proto pilot souhlasil. Rádiovým spojením se domluvil si klinikou ať připraví operační sál. Devn se zdál let v helikoptéře nekonečný.
Isabela začala kolabovat. Museli ji píchnout adrenalin.
„Musíme si pospíšit nevím jak dlouho ji ještě udržíme,“ hlásil zdravotník pilotovy.
„ No tak Isabelo bojuj nevzdávej to,“ mluvila na ní Devn.
Po příletu na kliniku Isabelu okamžitě převezli na sál. Devn šla zavolat Johnovy ten slíbil, že přiletí nejbližším letadlem. Pak už jen zbývalo čekat.
Devn stepovala na chodbě. Byla nervózní Isabela byla na operačním sále už tři hodiny. John dorazil do nemocnice a ptal se Devn: „Co se stalo kde je?“
„Měla nehodu je na sále všechno je moje vina neměla se na ní tak tlačit.“
„ Jak tlačit,“ ptal se John který si původně myslel, že nejde o nic vážného.
„ Vyšetřování autonehody tvých rodičů bylo opět otevřeno našli se nesrovnalosti vypadá to, že ji někdo zavinil a jediný kdo zná pravdu je Isabela.“
„Jenže ona si toho moc nepamatuje.“
„ Ale ano pamatuje si všechno jen nevím z něčeho má panický strach za dva dny má přijet detektiv bude sní chtít mluvit. Chtěla jsem, aby to řekla mě a nemusela odpovídat na otázky od cizího člověka. Asi jsem to přehnala.“
„ A co se tedy stalo?“
Isabela utekla venku byla bouřka asi se chtěla schovat v jedné polorozbořené usedlosti, ale zasypalo jí to tam. Našli jsme ji až ráno.“
„ Není to tvoje vina ona by utíkala i kdyby si se jí na nic neptala dělá to už od té doby co jí umřela babička to byla asi poslední kapka.“
„ Jak umřela?“
„Měla infarkt. Bylo to, ale moc divné celou dobu jí nic nebylo i doktoři říkali, že je zdravá a vitální a pár dní na to dostala infarkt.“
„ Provedli pitvu zeptala se z ničeho nic Devn.“
„ Ne nebylo třeba v rodině jsou k infarktu vrozené dispozice a tak se tím moc nikdo nezabýval a navíc už byla dost stará.“
„Omluvíš mě na chvilku musím si zavolat.“
„ Kam?“
„ Něco mi tady nesedí a mám takové tušení. Kdyby bylo cokoli nového zaskoč pro mě kdybych nebyla ještě zpět budu se snažit vyřídit to co nejrychleji.“
Devn si odběhla zatelefonovat. John na ni jen nevěřícně hleděl a pak jen poznamenal: „Tak teď už opravdu nic nechápu doufám, že mi to jednou někdo vysvětlí.“
Devn utíkala k telefonu zavolala detektivu Colinsovy to je ten muž co tehdy vyšetřoval nehodu Isabeliných rodičů. Požádala ho jestli by nemohl prošetřit smrt její matky. Ten neviděl důvod ba ani souvislosti. Ale Devn mu okamžitě a rázně vysvětlila své podezření a podložila ho i několika lékařskými termíny což detektiva nahlodalo a nakonec svolil k tomu, že se pokusí sehnat příkaz k exhumaci.
„Berte, ale na vědomí, že se to nemusí podařit soudce nemusí vidět žádné spojitosti v obou případech. Ale vzhledem k tomu jak byl manžel Vaší sestry významný pro naše město myslím, že svolí.“
„ Nevím jak Vám poděkovat.“
„ To není třeba dělám jen svou práci, ale můžete mi pomoct pokuste se od Isabely něco vyzjistit.“ „To nepůjde Isabela měla nehodu a teď leží na operačním sále.“
„ Aha tak to je nemilé jak je na tom?“
„ Nevypadá to dobře omluvte mě musím se vrátit kdyby bylo něco nového.“
„ Jistě když tak až budete mít chvilku čas tak zavolejte.“
„ Jistě naschle.“
„ Naschle.“
Devn položila sluchátko a utíkala za Johnem když tam doběhla viděla jak ze sálu vychází chirurg.
„Tak co jak je na tom,“ ptala se hned Devn.
„ Byla to těžká operace a Isabela je hodně zesláblá během operace několikrát zkolabovala nakonec upadla do komatu nemůžu Vám zaručit, že přežije noc a pokud ji přežije nikdo Vám nezaručí, že se probere z komatu. Jste lékařka a tak víte, že pokud se neprobudí během následujících čtyřiceti osmy hodin její šance se budou hodinu od hodiny snižovat.“
„ Ano to vím,“ poznamenala Devn zkroušeně.
Moc dobře věděla, že ještě nemají vyhráno.Z jejích úvah ji vytrhla až sestra která jim přišla říct, že můžou k Isabele do pokoje. Ta ležela bezvládně na posteli kolem ní spousta přístrojů a hadiček. Byla napojená na ventilátor, který ji pomáhal dýchat. Devn vhrkli do očí slzy jako lékařka to vídala dnes a denně, ale tentokrát šlo o člena její rodiny a to je vždycky jiné lékař ví jaká je pravda a kolikrát by bylo lepší nevědět a jen doufat. John ji objal a snažil se jí uklidnit. To do pokoje vstoupil Pol.
„ Ahoj Devn slyšel jsem co se stalo je mi tak líto.“
„ Johne tohle je Pol můj přítel a kolega a Pole tohle je John Isabelin bratr.“
„ Těšíme škoda jen, že se potkáváme za takových to okolností.“
„ Jistě to je nemilé.“
„ Jak na tom je,“ zeptal se Pol.
„ Nevypadá to dobře je v komatu musíme počkat pokud se neprobere do osmačtyřiceti hodin nemusí se probrat už vůbec.“
„ To je mi líto, ale věřím, že to zvládne je bojovník ona to dokáže uvidíte.“
Jenže Isabeliny hodnoty neukazovali na to že by chtěla bojovat. Během odpoledne se dostavili ještě nějaké komplikace které naštěstí doktoři zvládli. Devn propadala zoufalství, proto řekl John Polovy: „Já zůstanu u Isabely vy se jděte s Devn na chvilku projít na vzduch jinak se zhroutí.“