Prázdniny 5.

Anotace: Po dlouhé době zase pokračování.

Rozpovídáme se o Anglii a o prázdninách jak jsme si je s Jonášem naplánovali a neprožili. Během povídání se snažím rozptýlit svůj strach z výšek. Simča mi pomáhá, ví o mém strachu a snaží se, abych co nejméně myslela na svou fóbii.
„Co jsi řekla doma, když ti řekli o Anglii?“ Zajímá mě.
„Jo. Ty si mě užili. Celý panelák se skoro otřásal v základech. Ale uklidnila jsem se a omluvila jsem se jim a snažila se jim vysvětlit proč mě ta informace, tak vytočila. A co ty? Jak jsi na tom byla ty?“
„No taky jsem zrovna nadšená nebyla, taky padly nějaká slova a tak jsem raději zapadla do pokoje, abych neobrátila naruby nejen náš byt, ale celý panelák.“ Ta představa nás rozesměje. Trochu zpozorníme a posloucháme instrukce, jež nám mají pomoci k tomu, abychom věděli, jak se chovat a co dělat při evakuaci, poklesu tlaku v kabině atd. Pak nic nebránilo tomu, abychom mohli vzlétnout.
První známky startu ve mně vyvolaly první záchvěvy strachu. Při nabírání rychlosti ve mě obavy narůstají. Snažím se rozptýlit se rozhovorem se Simčou.
„Hele, Simi! Víš, co mě napadlo, když ty mé pocity odezněly?“Zavedu řeč na Anglii.
„Vím! Ty kostýmy!“ Nadšeně hádá, jakápak myšlenka mě to osvítila.
„Ty také, ale mám na mysli teď něco jiného.“ Ten hovor mě natolik omámí, že už moc nevnímám okolí. Jen ucítím slabé zhoupnutí a slabý šíp strachu, co mnou proletí, odtrhnutí letadla od země a jeho vzlet k nebesům.
Z okna se raději radši nekoukám. Výhled z letadla fotí Simona
„Tak co tě napadlo?“ Zajímá se Simona.
„Napadlo mě.“ Schválně protahuji odpověď. Ráda ji napínám.
„Tak mi to řekni. Prosím. Moc tě prosím.“ Žadoní.
„Hele ty vrchy hor a moře smetanově bílých mračen!“ Ukážu z okna. Překvapím nás.
Kocháme se pohledem z okna na tu nebeskou krásu, kdy nás slunce hladí svými zlatými paprsky, na tyrkysově modré obloze, pod námi je moře bělostných oblaků, z nichž tu a tam vykouknou špice zasněžených hor.
Tenhle pohled netrval tak dlouho jak bych si přála. Nad skalnatým pobřežím Francie se mračna začala protrhat.
Stáhnu se zpět a zadívám se před sebe na sedadlo. Zmocní se mě opět mocný strach z výšek. Žaludek se mi nejen stáhne, ale jako bych ho měla na rozbouřené hladině vody. Tenhle pocit ve mně umocní ve chvíli, kdy letuška přiveze občerstvení.
„Musím na záchod.“ Hlásím svůj odchod na toaletu. Do záchodové mísy cosi neurčitého vyvrátím.
Na sedadlo se vrátím tehdy, kdy jsem si jistá, že ji v nejbližších minutách nebudu potřebovat.
„Tak co, dobrý?“ Ptá se mě Simona starostlivě.
„Je to lepší.“ Uklidím ji.
„Raději se připoutej. Budeme přistávat.“ Upozorňuje mě. A zřejmě čeká, kdy zas vstanu a odejdu znovu použít toaletu. Nic takového se ovšem neděje. Sice mám nutkání, ale přestojím to, jelikož chybí důležitý element: žaludeční obsah. Připoutám se a snažím se přestát okamžiky přistání. Přistání podobné pádu mi připadá nekonečné. Dlouhá přistávací muka mi konečně končí. Simka mi pomáhá ven z letadla. V hale si raději ještě sednu. Simi mi podá chlazenou vodu. Ta mi celkem pomůže. Během půl hodinky se mi zažívací trak upraví natolik, abychom mohli pokračovat dále do vesničky Oklahary, kde po celých, dlouhých sedm týdnů budeme bydlet. Tam dorazím zcela v pohodě a veselá. V rodinném domku kde máme bydlet, nás přivítá postarší dáma Maria Geden, jak se nám představí. Dokonce umí i česky sice ne tak dobře, ale dá se s Mariou česky domluvit.
„Vy jít dál.“ Zve nás dovnitř. „Jak je vaše jméno?“
„Mé jméno je Monika Ianevskiová a její je Simona Jacková.“ Představím nás. Maria nás zavede do ložnice, kde si odložíme tašky s tím, že si vybalíme později. Pak nám Maria ukáže celý dům.
„Přízemí vaše sedm týdnů.“ Řekne nakonec. „Já bydlet nahoře.“
„To je od vás very very milé.“ Poděkuji za nás obě. Usmějeme se. Maria nám úsměv oplatí a pak odejde. Dáme se tedy do vybalování.