Prázdniny 6

Anotace: 6. pokračování prázdnin

„Jé! Konečně mám už vybaleno.“ Svalí se Simona na postel.
„Nevzdychej.“ Řeknu s úsměvem. „Náhodou jsi měla pěknou rozcvičku.“
„Ty jedna!“ Hodí po mně polštář. Ten polštář jí stejným způsobem vrátím. Rozpoutáme tak polštářovou válku.
„Girls.“ Přeruší naší válku Maria. „Já vidět, že vy zabydlet.“
„Oh, yes.“ Kývnu. Rychle sklidíme ten nepořádek, co jsme udělaly.
„Já mít zítra návštěvu. Vy taky přijít?“ Pozve nás. Překvapeně se na sebe podíváme.
„Myslíš, že bychom měli přijít, když má tu návštěvu?“ Zeptá se mě Simča šeptem?
„Já myslím, že jo. Pozvala nás. Moc ji neznáme a nevíme, jestli se zato neurazí. I kdyby ne mohlo by ji to mrzet.“ Odpovím šeptem. Přijmu pozvání za nás obě a usmějeme se. Maria se pousměje, pohladí nás po paži A spokojeně zase odejde. My zas vyrazíme do ven vsi.
V ulicích nás nejvíc zaujmou a fascinují renesanční domky, ulice, uličky a zákoutí.
„To je paráda. Něco tak nádherného u nás není.“ Vysloví Simona obdivná slova.
„To teda jo.“ Souhlasím.
„Pojď. Dojdeme si pro plátno, štětce, olejové barvy, papíry a tužky. Něco bych namalovala.“ Honí mě nazpět k Marii pro věci. Neprotestuji, alespoň si vezmu tužku, gumu, ořezávátko nejdůležitější věc., svůj „Spisovatelský deník“.
Cestou se mě honí hlavou první slova pro úvod do nové kapitoly s názvem „Renesanční Anglie“ a Simče se jistě honí hlavou první náčrtky. A zřejmě asi trochu pozměnila názor na svou výbavu, jelikož když jsme došli domů, vzala si pouze desky, skicák a uhel.
Vybaveni potřebnými pomůckami se vrátíme na náves kulatého půdorysu a domky tak dokonale postavené vedle sebe jakoby náměstí vykrojily. Jen kostelík toto pravidlo porušoval a z jedné třetiny vystupoval do popředí. Přesně uprostřed náměstí stojí kašna.
„Podívej.“ Nadšeně prohlásí a utíká ke kašně. Jdu za ní. „Koukni Mony. Když si sednu takhle ke kašně, bude krásný pohled na kostelík a dá vzniknout za pomoci mé ruky nádhernému obrazu. Nadšeně si sedne, opře se o kašnu a už čmárá první čáry svého nákresu.
Já si sednu z jiné strany kašny dál od ní, chvíli přemýšlím a pak už jen do deníku čárám první písmena, z nichž se tvoří slova a z těch se nakonec utvoří věty. Z původně krátkého úvodu pod kapitolou „Renesanční Anglie“ se stane úvod na celou stránku.
Nakonec to tu nebude tak strašný jak jsme si v den oznámení myslely.
Obě tvoříme, aniž sledujeme čas. Už se pomaloučku šeří. Simi má nakreslený několikátý skicák a já popsaný několikátý list ve svém Spisovatelském deníku, když v tom na náměstí vtrhne banda kluků. Rychle schováme svoje papírové cennosti. Simka je na tom lépe. Sedí u kostela, do kterého se snadno může schovat. Kdežto já stále ještě sedím blízko kašny. Na okamžik leknutím ztuhnu. Pak opatrně vstanu, držím si mikinu, pod kterou jsem si dala deník a po krůčkách a pomalu popocházím k nějaké uličce. Zároveň neustále pozoruji partu, abych v případě, že si mě všimnou, vzala roha. Celá rozklepaná a zapocená jsem blízko jedné uličky. Už, už se můžu schovat do ulic, když v tom najednou si mě všimnou. V té chvíli se otočím a dám se na zběsilí útěk. Za sebou slyším dupot jejich nohou. V ulicích, kterými probíhám, zkouším dvířka a dveře i nahlédnu do podchodů. Spousta jich je zamčená nebo se za ně nemohu schovat. Už ztrácím nejen naději, ale i síly potřebné k běhu a útěku před nimi.
Nakonec zaběhnu jedním podchodem na jedno malé nádvoří. To už je tma. Mikinu si zastrkám do kalhot, aby mi nevypadl deník, s nataženýma rukama a za pomoci slabého měsíčního světla zjišťuji, že na nádvoří není téměř žádné harampádí, za které bych se mohla schovat.
Ach ne! Co teď?! Naštěstí mám náskok. Mám ho díky každodennímu tréninku a díky školním a okresním závodům v běhu. Bohužel ne takový abych v klidu přemýšlela, abych něco kloudného vymyslela. S nataženýma rukama obejdu zeď a vyzkouším všechny dveře, co tam jsou. Všechny jsou zamčené. To snad není pravda. Co budu dělat teď?! Zpanikařím.
Rychle! Rychle! Něco musím rychle vymyslet. Mám z těch kluků hrozný strach. Vypadají v tak velkém počtu děsivě hlavně teď v tuhle dobu. Ještě jednou obejdu celé nádvoříčko a zkoumám každý kousíček, jestli se ještě přede mnou někde něco neskrývá.
Dupot, křik, už je slyším. Rychle je tu někde ještě něco?
Tady! Tady něco je! Dvířka! Sláva, aby jen nebyly zamčené, aby šly otevřít. Zkouším je otevřít. Sílou táhnu k sobě, chvilkami si vypomůžu odstředivou silou. Nic. To musím mít vždycky všechno na poslední chvíli? Už i zabočili na nádvoříčko, kde jsem já.
A konečně je otevřu. Schovám se za ně a spolu s jejich zavřením se kluci objeví na nádvoří. Něco tam říkají, ale už je neposlouchám. Opatrně se posouvám dolů po svažující se zdi.
Dole jsem velice rychle, přestože mi ta doba připadá nekonečná a zároveň krátká.
Tady dole to docela dost zapáchá. Vypadá to tu skoro jako v knížce od Foglara o jeho Rychlých Šípech a jejich výpravách do Stínadel. Moje oči postupně přivykají tady té tmě a postupně rozeznávám, že jsou tu chodby, které se dále dělí.