Proti Navarům

Anotace: Přímé pokračování dvojpovídky Průsmyk. Část první.

K obloze stoupaly sloupy černého dýmu, které se valily ze staveních, z nichž šlehaly plameny. Zanedlouho se objevila skupina koní s jezdci, jenž se rychle přibližovala k hořící vesnici.
Asim se zamračeným výrazem v obličeji přehlédl několik planoucích domků, přičemž se pravou rukou dotýkal rukojetě meče, který měl zasunutý v pouzdře.
„Zdá se, že zde nedošlo k žádnýmu boji. Nevidím nikde žádný těla,“ mínil Artiel.
„Asi vesničani zavčas utekli,“ řekl Asim a zpomalil cval koně.
Dojeli k prvnímu hořícímu stavení, přičemž uslyšeli zvuk praskajícího dřeva. Asim chvíli upřeně hleděl do plamenů a pozoroval, jak se dřevěné stěny rozpadají. Ze zamyšlení byl vytržen až zvoláním jednoho z vojáků.
„Veliteli, jsou tady nějaký stopy po povozech a spousta jiných stop.“
Dojel hned k tomu místu a sesedl s koně. Pak se sklonil nad půdou, kde bylo velké množství stop. Pozorně si je prohlédl a za chvíli řekl: „Tak to je jasný. Ty stopy od povozů patří vesničanům. Jsou tu i stopy dobytka. Zavčas teda vesnici opustili. Jenže po těch stopách se dost možná vydali i Navarové, co tu vesnici vypálili.“
„Stopy koní Navarů jsou celkem čerstvý. Taky ta vesnice nehoří dlouho,“ zkonstatoval Artiel.
„Pojedeme po stopách,“ rozhodl Asim a hbitě nasedl na koně. Pak zatroubil na lesní roh a z nedalekého lesa vyjela větší skupina jezdců, načež všichni vyrazili po stopách.
Po více jak dvou hodinách jízdy uviděli v dálce před sebou zvířená oblaka prachu.
„To budou asi Navarové,“ mínil Asim.
„Bude jich určitě hodně,“ pronesl Artiel.
„To uvidíme.“
Jezdci pobídli koně k ještě většímu běhu. Netrvalo to dlouho a dojeli na kopec, z něhož se jim naskytl pohled na početnou skupinu jezdců jedoucí na pláni, po jejíchž stranách se nacházely svahy porostlé vysokými keři.
„Pojedeme po vokraji těch svahů. Budeme je mít pořád na vočích,“ rozhodl Asim.
Minuty ubíhaly a oni cválali skoro na jejich úrovni u okrajů svahů, aby o něco později v dálce spatřili jedoucí povozy.
„Podívejte! Brzo je dostihnou!“ pronesl Artiel.
„Budeme jim muset pomoct.“ vyhrkl Asim.
„Je jich mnohem víc, než nás.“
„Pokusíme se využít momentu překvapení.“
„Jak?“
„Oni o nás nevědí. Vrhneme se na ně zezadu v tu chvíli, kdy se budou řítit na ty vozy. Připravte si šípy a luky!“
Hned poté vjeli na svah, po němž sjeli na pláň. Před sebou viděli chuchvalce zvířeného prachu, který za sebou zanechávali navarští bojovníci. Ti už také spatřili na otevřené krajině jedoucí povozy a tryskem vyrazili k nim.
Stejně rychle jel Asim a jeho muži. V rukách svírali luky se šípy a zakrátko ve zvířeném prachu byly vidět obrysy postav i koní. Asim přehlédl jezdce před sebou, načež nadzvedl luk a napnul tětivu. Šíp zalícil na bojovníka, co jel skoro před ním, přičemž koutkem oka zahlédl, že i ostatní se chystají vystřelit. První šípy se vzápětí mihly vzduchem a několik navarských vojáků se zhroutilo z koní. Jezdec, na něhož mířil, se v sedle pootočil a v tu chvíli na něho vyslal šíp.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI