Ve stínu Falconu, kptl III

Anotace: Zrovna v téhle kapitole má být jedna mapka, tak snad to bez ní přežijete. zeměpisný vysvětlivky budou ve dvojitých závorkách

Sbírka: Ve stínu Falconu

V osadě vládla pravá nedělní pohoda. Odbíjeli dvě hodiny po poledni. Roland už asi po sté ležel pod svým džípem, snažil se najít, co mu chybí a hlasitě u toho nadával. West ho neposlouchal - řešil obvyklé dilema - zapálit si, či nezapálit? Nervózně žmoulal v puse párátko a nevěděl, jak dlouho to ještě vydrží. Chudák Ron zase někde pobíhal, ten neznal ani svátky ani neděle, pracoval pořád. Jenom Ian seděl na terase, nohy přes zábradlí a četl včerejší noviny. Učiněný obraz pohody.
Čekal na Janka, který měl za chvíli přijít. Šel na jezdeckou lekci. Víc než na syna ale myslel Ian na Risy - půvabnou instruktorku, která se teď tam někde na lukách prohání s Jankem a ostatními dětmi. Ohromně jí to na koni sluší a nejen proto, že umí tak skvěle jezdit.
Většina dětí seděla v zájmu bezpečnosti pouze na ponících a huculech, jen kluci z osady měli každý svého koně. Ten Jankův se jmenoval Chilcot a byl to pět let starý, krásně tmavý grošák se světlým břichem, hřívou a hubou. Jako všichni koně na statku patřil Ronovi. Z domácího chovu - žádná velká hvězda. Na ty by ostatně Ron dětičky nikdy neposadil... Hodný občas trochu jankovitý koník.
A řečený grošák se právě lehkým klusem vracel do stájí - lekce skončila. Všichni sesedli a své svěřence vedli za uzdy dovnitř. Odstrojení Chilcota dalo Jankovi dost práce - on to totiž nebyl žádnej drobeček. Odnesl postroj, pohledem se domluvil s Dodym, který se měl dnes o jeho miláčka postarat, a upaloval domů.

Leslii ležící u nohou svého pána zvedla hlavu a veselým vrtěním ocasu vítala přibíhajícího chlapce. Ian pouze vzhlédl od novin. Pozoroval zadýchaného synka a usmíval se.
,,Táto mam hroznou žízeň..."
,,No jo, taky tě zdravim. Běž dovnitř, máš na stole svačinu a nepij nic studenýho..."
Ian na půl ucha poslouchal zvuky ozývající se zevnitř, dokud neutichly...
,,Táto, můžu jít zas ven?"
,,Právě si přišel... To ti nestačilo půl dne lítat na koni?"
,,Ron mi slíbil, že mu můžu pomáhat s výcvikem psů, moh bych pak něco naučit Leslii?"
Při zvuku svého jména zvedla kolie hlavu a podívala se na Janka a spolu s ním potom na Iana. Tomu pocukávaly koutky, ale vážným hlasem ještě řekl, ať teda jde.
,,Ale vrať se do tmy."
,,No vidíš stará, bude z tebe cirkusačka - užij si to." zabručel na kolii a otevřel si sportovní přílohu.

Janek s Ronem se potkali v bráně. Až na to, že Gray ve svojí Super B právě odjížděl. Mířil do jakési tramtárie domlouvat koupi nadějného závodního hřebce.
Koně byli jeho životní láskou (samozřejmě hned po Risy...). Naopak zklamáním byla jeho výška a váha. Nemohl se stát profesionálním žokejem, tak alespoň trénoval. Nebo se o to pokoušel.
Pokývnul Jankovi na pozdrav a uháněl si to pryč. Ten ho pozoroval a napjatě čekal, kam auto zatočí. Jelo do leva, takže to vyšlo. Jeho narychlo zplácaná lež o výcviků psů by se hodně rychle proflákla, kdyby zabočil do prava - nutně by pak musel projet Ianovi přímo pod nosem a ten by si toho sotva nevšiml. A hned by bylo co vysvětlovat.
Fin s partou to celé pozorovali z klubovny - malé místnustky nad sedlovnou. Vykukovali škvírami mezi prkny schovaní za postroji, hromadou řemení a jiným haraburdím. Místnost normálně osvětlovala jedna holá žárovka a sluneční paprsky pronikající mezerami mezi rozeschlými prkny, kterými bylo zatlučené okno. Žárovka praskla před chvílí - vládlo tedy příšeří.
Fin vykukující největší škvírou se otočil na zbylé dva a významně na ně mrknul: ,,Bacha už de."

Janek se kradl po schodech nahoru. Zmítali jím dost protichůdné pocity. Nechtěl, aby to někdo věděl, protože Fin tvrdil, že jejich schůzky jsou maximálně utajené - hlavně před dospělými. Ale na druhou stranu, kdyby ho někdo viděl, určitě by se to brzo profláklo a ostatní kluci z osady by se to nutně museli dozvědět. Hřálo ho pomyšlení, jak by mu asi záviděli - Finova elitní parta normálně nové členy nepřijímala, ale jeho jo a to byl o tolik mladší.
Vzal za kliku a plaše nahlédl dovnitř.Když si jeho oči přivykli na šero, uviděl tři kluky sedící na starých bednách uprostřed místnosti, jak na něj trochu povýšeně koukali. Dávali mu jasně najevo, kdo že je tu nejpodřadnějším členem, ale on byl i tak spokojený.
,,Tak jo. Skrček konečně dorazil, tak můžeme začít." z jakési kapsy vytáhl Fin ručně kreslený plánek okolí. Rozložil ho na bednu, která jim sloužila za stůl, protože jedině tam dopadalo světlo. Na obyčejnou mapku někdo dokreslil modrá kolečka a ještě tři výrazné červené křížky.
Vůdce se pustil do vysvětlování:,,Vidíte ty červený značky? Tak to jsou tři objevené vstupy do Faldraské jeskyně. Přesně se neví, jestli je to jen jedna jeskyně, ale to je fuk. Ještě nikdo jí nedokázal prozkoumat víc jak padesát metrů" Odmlčel se a rozhlédl, aby se ujistil, že má dostatek pozornosti.
Pak pokračoval:,,Ten první ve Falconicu ((skalní město plné roklí,jeskyněk apod. na jihojihozápadním břehu jezera)) je, jak všichni víme, už dávno zasypanej, takže nepadá v úvahu. Druhej u Falcasu ((větší ostrov na jezeře, jeho menší kolega = Dvojče)) leží zhruba 5m pod vodou a tim by to zkoušeli jen potapěčský blázni."
Jankovi neušla štiplavá narážka na svého otce, který se jako jediný dokázal dostat kus dál do jeskyně tímhle vchodem, ale mohl jen zatínat pěsti a mlčet.
Fin se ušklíbl:,,Zbývá teda ten, co je na Dračici a ..."((strmé skalisko na severním břehu ostrova - všechny vchody jsou tak jakoby v jedné řadě))
,,Ale ten je taky nepřístupnej, je pět metrů nad hladinou - v hladký skále. Tam se ani pan Serwield nedostal." vážně pravil Ricky.
Při sousloví ,,pan Serwield" se Fin zašklebil a Janek napřímil. Kápo chvíli nic neříkal a prohlížel si nechápavé obličeje svých poddaných.
,,No jo, protože to zkoušel zespoda. Ale co kdyby jsme se tam spustili zeshora!" triumfálně prohlásil.
,,A jak to chceš províst, spidermane?" ozval se praktický Chico.
,,Normálně na laně."
,,Aha. A to vezmem kde?"
,,To je správná otázka." šibalsky mrknul Fin.
Rickymu svitlo rychle. Proto se sám Fin tak přimlouval za Jankovo přijetí. Široko daleko tu horolezecké lano dostatečně dlouhé na Dračici měl pouze Ian Serwield.

Když Fin rozpouštěl schromáždění, požádal kluky, (Janka zvlášť) aby se po něčem podívali. Slíbil jim, že ostatní značky na plánu a jejich válečnou strategii jim vysvětlí jindy.
Naposledy je varoval, aby dávali pozor a nikomu nic nevyzradili. Spiklenecky na ně zamrkal a upaloval domů.

Crr. Ian se otráveně zvednul a šel vzít telefon. Uplynulo tak patnáct minut od chvíle, co odešel Janek a asi dvě minuty od chvíle, co začal dřímat.
,,Ano?"
,,Ahoj, Iane. Prosim tě, jsem na cestě k Mostu a až teď mě napadlo, že bych se mohl stavit i u Janoše. Chci mu ale předem zavolat, ty máš číslo, ne?"
,,Co? jo,jo. Mam číslo. Eehm 777853033, máš? Tak se měj."
Sakra. Jak mohl na TOHLE zapomenout. Už nejmíň čtrnáct dní Ron básní o tom zatracenym koni.

Janek nic netušíce přiběhl domů. (On vůbec nějak často běhal...)
,,Jak bylo u psů?" zeptal se Ian bez úvodu. Nerozčiloval se , ale co nejdřív chtěl vědět, na čem je.
Janek nečekal nějaký úskok a odpovídal s klidem, i když stručně: ,,Krásně." - do očí se ale tátovi nepodíval.
,,Aha" prohlásil Ian a za celý večer už nepromluvil, neřekl ani dobrou noc.
Pak šel ještě s Leslii na procházku. Vylezl na Falcon - dříve strážní věž, nyní rozhlednu ((ležela mezi osadou a jezerem - na jeho východním břehu)) a rozhlížel se po tiché krajině. Přemýšlel. Tohle bylo poprvé, co mu Janek zalhal (aspoň si to myslel). Proč to asi udělal? Přijde tomu na kloub.
Učinil jasné rozhodnutí a tím se mu ulevilo. A on šel s klidem domů.
Lehnul si, Leslii se stočila do klubíčka k němu a takhle bok po boku usnuli.

Ráno ho probudil smích a Lesliino vrtění. Risy stála ve dveřích a smíchy se úplně prohýbala. Ian se na ní klidně díval a drbal přitom kolii za ušima.
,,A směješ se jako čemu?" zeptal se tiše a výhružně.
,,Čemu? Spíš komu, ne? Ty bys vážně potřeboval ženskou."
,,A proto si přišla?"
V Rysiiných zelených kočičích očích to pobaveně zajiskřilo.
,,Snad příště. Promiň, že jsem tě vzbudila," najednou přešla k ustaranému tónu, ,,ale mohl by sis promluvit s Ralfem? Potkala jsem ho, když šel na "Věž", bojím se o něj. Poslední dobou je ještě divnější, než obvykle - viděl si ty kruhy pod očima? Je roztržitý, lekavý a taky se toulá!"
Ian jí upřeně hleděl do očí. Nesnesla to a uhla.
,,Tohle všechno jsou opravdu tvoje domněnky, obavy a starosti?"
Risy na něj pohlédla úkosem. Uhodil hřebík na hlavičku. Sanmozřejmě, že to nebyly její starosti. Tím, kdo se o Ralfa tak obával, byla jeho žena - Laura. Ale copak mohla za Ianem přijít osobně? Ralf by se to určitě dozvěděl a on býval prchlivý, někdy až agresivní. To by nedopadlo dobře.
Pozici se pokusila udržet odbíháním od tématu. ,,Myslíš, že jsou to jen domněnky? Copak nevidíš, že je to opravdu vážné?"
Rozhodl se, že jí to nijak neulehčí: ,,Neodpověděla si mi na otázku!"
,,Jakou zas?!"
,,Ptal jsem se tě, jestli je to všechno z tvojí hlavy."
Hrozně jí štval ten jeho klid. Nejradši by mu vrazila pár facek.
Polonahý Ian vstal a přecházel po pokoji. Zastavil se u dveří, pohodlně se opřel o stěnu, založil ruce na prsa a vyčkával.
Po minutě ticha, kdy jen tak stáli naproti sobě a probodávali se pohledy, stejně musel prolomit mlčení on:,,Podívej se na to mýma očima!" dopalovalo ho, když s ním někdo jednal přes prostředníka. Bezděčně se napřímil a udělal krok směrem k Risy. Ta o kousek couvla a pobaveně se na něj zadívala. Uvědomuje si svou nahotu Ian sklopil zrak a trochu mechanicky se znovu opřel o stěnu.
,,Promiň, nic jsem tím nemyslel." dodal na vysvětlenou.
Uplynula další tichá minuta, až se Risy začala smát. Nejdřív potichu, pak nahlas a nakonec z plných plic. Ian na ní užasle zíral.
,,Já ty ženský nechápu." mluvil si sám pro sebe: ,,jednu chvíli metaj blesky na všechny strany, aby se za půl minuty vesele smály. Tss"
Nicméně nezbývalo mu nic jiného, než počkat, až se Risy dosyta vysměje.
,,Máš pravdu, dostali jsme se úplně jinam. Moc dobře víš, kdo mě za tebou poslal a co ho k tomu vedlo. A tak mi řekni, co se ti na tom tak hrozně nelíbí?"
,,Hmm. Jen si myslim, že dokud bude Laura vysílat posli, strach o Ralfa ještě není tak velký, jak mi to tu líčíš."
,,No a to to chceš dohnat až tak daleko? Iane, prosím. Na tebe tu každý dá, dokonce i ten tvrdohlavec Ralf!" prosebně se na něj zadívala.
Až teď mohl Ian plně docenit Lauřinu taktiku. Vybrala svého posla opravdu dobře - ví, jakou má pro Risy slabost. Tak moc se podobá JÍ. Zamyslel se. Jeho pohled znepřítomněl a Risy si toho dobře všimla.
,,Víš co, Iane? Aspoň o tom přemýšlej." řekla, pohladila ho po tváři a zmizela.
Když se Ian probral ze sna, přejel si dlaní po tváři a najednou ho zalil pocit štěstí a blaha.
Možná, že se na toho Ralfa přece jen podívá.

Zmíněný muž se tou dobou drápal po stezce směrem k Falconu. Vylezl až nahoru na rozhlednu a teď tam jen tak stál a díval se k severovýchodu, kde se mezi Dračicí a Oldenem ((další velká skála nad jezerem)) otvíral pohled na vycházejícím sluncem osvícené hory. Kolem se rozprostíralo majestátní až hmatatelné ticho.
V tom tichu se krásně přemýšlelo.
Vytáhl ze zadní kapsy kalhot zmačkanou obálku. Byla celá bílá, jen uprostřed někdo na stroji napsal jeho jméno.
Pan František Ledenský. Tak to tam stálo. Výsměch z toho přímo čišel...
Sedl si na podlahu a s povzdechem se opřel o dřevěnou stěnu. Skrčil kolena a napjatě vpíjel zrak do těch dvaceti písmen.
Ještě ho neotevřel a přece tušil, co v něm bude. Dostal už dva takové. Zase výhružky.
Z kapsy vytáhl kudlu a obálku rozřízl. Vyndal z ní přeložený list A4. Otevřel ho a četl. Ten samý strojopis jako na obálce, stejný jako u předešlých dopisů.
Jen obsah byl horší.

Máš čas, ale musíš ho umět využít správně.
A kdyby ne, pamatuj, že existuje spousta
ošklivých náhod a ty se nemusí vyhnout
ani tvé rodině.
Tak jednej dokud je čas.

Nebyl to zrovna slohový skvost, ale důležitější než volená slova byl celkový obsah.
Ralf se schoulil a schoval hlavu do dlaní, dopis mu přitom vypadl z rukou. Jen tak seděl a pohupoval se ze strany na stranu.
Snažil se o tom logicky uvažovat, ale nešlo to. Nebál se o sebe, ale co jeho rodina? Dostával vztek. Oni za to přece nemohli.
Nikde nebyli, nic neviděli. To pouze on viděl tu vraždu. On stál ve špatném čase na špatném místě - zrovna když korunního svědka převálcovalo pitomý BMW. No a teď byl korunní svědek on... Na jeho výpovědi celá obžaloba stojí...
Ale jak z toho ven? Jak poslat ty smrady za mříže, aniž by někdo ublížil jemu nebo jeho nejbližším. JAK?
Vztekle zmuchlal obálku i papír do jedné koule, rozmáchl se a hodil ji tím směrem, kterým se před chvílí díval. Otočil se zády, aby neviděl, kam dopadne. Ale už teď toho začal litovat. Jenže na to bylo pozdě.
S papírovou koulí si začal pohrávat vítr...

Krátce po poledni krásně svítilo sluníčko. Ian a další muži seděli na lavičce před Westovým domem a klábosili.
Nevšimli si Janka, který před chvílí odběhl ven, zjistil, že si zapomněl nožík (náramně důležitá věc) a teď se pro něj vracel. Vběhl do domku - no samozřejmě -nožík leží na stole a čeká na něj. Kde je táta. Vykoukl oknem a viděl ten hlouček. Nějak ho to nezajímalo.
I když vlastně?! To přece neni tak špatná příležitost.

Ian se vrátil ve dvě hodiny. Rozhlížel se a najednou nevěděl, čím by se zabavil. Za hodinu má jít pomoct s opravováním ohrad, ale to je ještě daleko.
Tak si dá kafe. Něco si přitom přečte a hodí nohy na stůl. Když zjistil, že piksla na kávu je prázdná, pomalu a odevzdaně šel do skládku pro nové. Chuť ho natotata přešla. Obzvlášť když se mu podařilo, smést z police sáček s kořením. Otráveně se sehnul pro koště a lopatku. Poměrně ho udivilo, že neleží na bedně - tam kde vždycky. Obojí se válelo v druhém rohu místnustky. Smetl bordel a vyhodil ho z okna. Než stačil hodit košťátko a lopatku zpět na bednu, všiml si, že v nánosech prachu jsou čerstvé šmouhy. Podíval se pořádně a zjistil, že ani bedna není zavřená správně. Přitom si byl jist, že už na ní nejméně půl roku nehrábl - je v ní jeho horolezecké a potapěčské vybavení a na zábavu on teď nemá čas.
Ze zvědavosti bednu otevřel. Na první pohled bylo vše jak má být - mačky, horolezecká lana, věci na potápění atp. Láskyplně si to prohlížel, sem tam si vzal něco do ruky a začal v duchu plánovat, kam by si při nejbližší příležitosti mohl vyrazit.
Pak vzal do ruky nejdelší z lan. Něco na něm nebylo v pořádku - no jistě, je špatně smotané. A co tady ty uzle! Takhle on by to nikdy neuvázal.
To má nasvědomí Janek. Ale co, nikdy mu nezakázal do bedny sahat. Jen, na co to lano chtěl?

Bylo to opravdu překrásné odpoledne. Jeden z posledních teplých dní, kdy voda už značně vychladla, ale jezero lákalo k projížďkám na lodičkách. Nyní se jich na jeho vlnkách pohupovalo hned několik. Úplně maličké - tak akorát pro dva zamilované lidi, rybářské čluny a v přístavu ještě stálo několik velkých lodí pro přepravu na ostrov. ((Ostrov měl po obvodu asi 0,6 km a přístav ležel na severozápad - hned pod Falconem))
Z průzkumu Falcasu se právě vracela jedna středně velká loďka se čtyřmi pasažéry. Ti dorazili do přístavu, vytáhli plavidlo na písek a jen zamávali na plavčíka a hlídače v jedné osobě. Ten jim pokýval a mlčky ukázal na přístěnek, kde byla košťata, hadry, houby... Tři mladíci jen protočili oči, ale dívka se ochotně vydala pro úklidové potřeby.
Prohlédli dno lodi a sami museli uznat, že vyklidit potřebuje. Ale co ten papír?! Ten přece není po nich. Jeden z nich se shýbnul a z pod lavice vytáhl papírovou kouli.

Janek spěchal na schůzku do klubovny. Určitě přijde pozdě a nejen na schůzku - taky táta ho nejspíš shání. Bude se muset na něco vymluvit.
Po schodech se vyřítil a rozrazil dveře.
Nikde nikdo. Jen na bedně ležel papír. ZÍTRA V SEDM NA DRAČICI. FIN
Jo a to mu nemohli říct odpoledne! Jakoby mu dělali naschváli. Teď přijde pozdě a táta nebude chtít ani slyšet o nějakém odchodu před osmou. Jestli nedostane zaracha úplně.
Proto z klubovny nijak nepospíchal. Prostě věděl, že to nevyjde a Fin s partou se na něj vykašlou. Potřeboval by někoho, kdo by se za něj přimluvil. Ale kdo? West? Ne, ten by se v tom moc šťoural. Ron? Určitě nemá čas.
Jak tak přemýšlel a loudal se, ozval se najednou klapot kopyt, do brány vjížděla Risy.

Janek tiše seděl u stolu a psal domácí úkol. Ian ho podmračeně sledoval od plotny, kde se mu pomalu pálila omeleta.
Někdo zaklepal na dveře...
,,Nejsme doma." protáhl Ian otráveně.
,,Tak promiň, přijdu až se vybručíš." stála Risy ve dveřích.
,,To.. Totiž, já už jsem v pohodě. Nevěděl jsem, že si to ty. Pojď dál"
Zvláštní, jak některé osoby dokážou měnit náladu...
,,Hmm, a kdybys věděl, že jsem to já, byl bys milejší?"
,,Určitě."
,,A jak to?"
,,No přece..." zase se mu to přestávalo líbit, ta holka si z něj utahovala.
,,Pálí se ti to."
,,No jo. Já, já vim. Co že si to chtla?"
,,Přijdu ráno až budeš mít čas a nebude tu Janek?"
S odpovědí si dal na čas. Pátravě se na ni díval, ale tentokrát pohledem neuhla. A Janek měl najednou hrozně práce s úlohou.
,,Tak dobře, ráno. Až tu kluk nebude."
Risy se rozloučila a odešla.
Janek očividně pookřál, místo psaní si čmáral a usmíval se...
Ian ho se skřípáním zubů chytil pod krkem...
Omeleta se spálila úplně...