Žebydrámo 2- Ti naproti; zavřené kino

Anotace: tento román vzniká za spolupráe dvou autorů. První je pseudonymem zvaná Žároffka, druhým jsem já, Muta cum liquida. Všechny liché díl najdete mezi Žároffčinými díly, ty sudé najdete zde. Myslím si, že oba píšeme dosti odlišně, a tak se vám to snad zalíbí!

Zapadalo slunce. V severních oknech zavládla tma, zatímco ty jižní se blyštily v posledních slabých paprscích. A pak, pak se okno po oknu šplhala temnota k trůnu. Úplně navrcholu domu stojícímu naproti věžičce se rožlo světlo.

,,Ach, ženo, zase žabí stehýnka?!"

,,Ale, muži, co s nimi mám asi dělat, když už vychytaly všechny mouchy?! Teď už jsou na nic, a tak šup žabičku pod pokličku."

,,Ach, ženo, takže dneska to je žaba s muší nádivkou? Tos to vylepšila!"

,,No tak, muži, sleduj..." říká žena hledíc z jižního okýnka. ,,Nejsme na tom tak bídně jako ta praštěná holka, ha!"

Muž se zvednul z rozvrzané židle a při chůzi chytíc prachem zavátou dříve perleťově stříbřící se pavučinu se zasmál: ,, Máš pravdu, ženo, výjimečně, ale přeci jen, ta holka je úplně mimo. Sleduj, jak to svoje kvítko obléká do toho růžového huňatého pulóvru! A jak se vyhákla, holka jedna! Jedna punčocha žlutá, druhá propocená a pod kotníkem děravá, třičko na ramínkách zavěšené na kostnatých ramínkách a ta noční čepiče s růžovou bambulkou! Ha!"

,,No tak, muži, už dost kochání. Na stole chladnou ty proklatě dobré žabí stehna."

,,Vždyž už jdu, ženo, vždyť už jdu." ještě jednou se podíval z okna a:,,Ha!"

Zhaslo se světlo. Rozsvítila se svíčka na svíci.

,,Ženo, ještě trochu toho vína."

,,Ale, muži, pořád nepij, budeš, škyt, opilý. Zakousni laskavě své protézy do těch žab! To je pořád jen víno a pivo a zase víno a něco na spláchnutí...a libové maso chladne!"

,,Libové? Je to ropucha, ženo, ne laň!" bouchl rukou do stolu podloženého novinami, který se následně zakymácel a živiny i s pitivem se sesunuly k zemi. ,,A kuš!" uvolnil své napětí a odešel do sklípku pro další láhev bílého.

Do sklípku vede jen zavěšené lano. Eliminuje totiž riziko pádu opilce ze schodů. A výhodu má i druhou, i když, pravda, jen pro muže. Totiž, když vypije ve sklípku více vína, nedokáže po laně vylézti zase nahoru, a tak se mu naskýtá geniální výmluva, proč zůstal celou noc ve sklípku a usínat po boku láhve místo ženy. Sklep byl celý postavený z pálených cihel, které však byly pokryty závojem pavučin. Mouchy se v nich třpytily jako hvězdy na noční obloze, ale právě to dodávalo sklípku šmrnc starověkého vinného archívu. V dřevěných stojanech ležely zaprášená vína a v rozích stály desítky sudů s červeným i bílým mokem.

,,Hej, bručoun už je zase tady!" ozývalo se z dutin mezi cihlami. Miniaturní potvůrky s osmi nožičkami( či ručičkami) se spustily po svých vlastních lanech, jako před chvílí sám velký savec, a složenými očkami ho sledovaly. Byl mohutný. Pivní lalok se mu houpal na kšandách a v hustém kníru se mu ještě velebil kus žabího stehýnka. Žuchnul svým masivním a tučným tělem do dubového křesla a z přihrádky vytáhl světoznámé Chateau du neige. Nalil trochu objemu do sklenky a zadíval se na tu purpurovou barvu. Tam na hladině se odehrával jiný příběh. Temný stín se brodil šerem.

***

Bylo šero stále se prohlubující. Ponurým parkem s uschlými stromy se procházel stín.

,,Mám pár hodin, než zase vysvitne slunce a ona se vzbudí. Co mám dělat? Ještě nikdy jsem takto nebyl sám v noci venku. Nejsem zvyklý chodit sám, obvykle jen hlouběji prošlapuji stopy mého těla. Kam mám jít? která cesta vede kam?"
Vydal se přes dětské hřiště skrze park. Rezavé kolotoče se dotáčely po denní šichtě, houpačky pomalu zkracovaly své výchylky, skluzavky stíraly písek ze své kůže a pískoviště pečlivě zahrabávaly psí exkrementy, aby do nich zítra mohly šlápnout dětské botičky. Všude bylo ticho. Ať se mu to zdálo více než divné, za celou tu dobu nepotkal jediný jiný stín.

,,Copak tu žádný stín není záletník? To poslušně leží vedle pánička či páničky celou noc?!" (Ale paradoxně, on sám takto ležíval celý život. Až dnes se rozhodl býti rebelem...)
Ve své periferii náhle spatřil...starou šedou budovu. Na svém štítu měla napsáno ,,Kino".

,,O tom přece tenkrát mluvila. Každou sobotu tam tajně chodila, protože byla až po uši zamilovaná do toho trouby promítače. Ještě že ho brzy poté, co jsem se stal jejím novým stínem, zavřeli. Ach, to byly hrozné časy. Ještě že já se nikdy zamilovat nemůžu."

Neměl, co dělat, a tak se vydal k filmovému chrámu. Dveře byly zamčené. Okna zabarikádovaná. Jen vedle vrat byla malinká skulinka, kterou se stín neměl problém dostat dovnitř. Byla tma. Zdálo se, že byl u kas. Opatrně se vydal kupředu, pak zahnul, když před sebou uslyšel:,,Ruce vzhůru, bídáku!"

,,Ha, magore, já jsem stín, mě nemůžeš nic udělat!"

,,Neslyšels?! Buď mi dáš to sérum, nebo svůj život!"

V tu chvíli si uvědomil, že mluví jen s člověkem promítaným na plátno. Udělal ještě pár kroků vpřed, zatočil do leva a spatřil akční film.

,,Proč tu hraje film, když je kino zavřené a nikdo sem nemůže?"
Procházel řadu po řadě, ale nikde ani živáčka.

A,B,C,D,E,F,G. Zbývá už jen poslední řada I.
1,2,3,4,5,6,7,8,9,10,11,12,13,14,15. Zbývá už jen poslední sedadlo 16. A hle! V zaprášeném křesle seděla malá matná postava. Vždy, když zazářilo na plátně jasné světlo, ztmavla a získala ostré obrysy. Upřeně sledovala film, aniž by si příchozího všimla. Minul čtrnáct sedadel a sedl si hned vedle ní. Chvíli jen tupě sledoval film, kterému vůbec nerozumněl, a pak se odvážil ji tiše říct:

,,Ahoj."
Bez odezvy.
,,Já, já se jmunuji...já vlastně nemám jméno. A ty?"
Ticho.
,,Haló?"
Ale jen ozvěna se nesla sálem. ,,Buď zticha. Sleduju!" ozvalo se nakonec z jejích úst.
,,Čistě z teoretického hlediska, když jen sleduješ, můžeš se v klidu bavit." pronesl.

V tu chvíli zhaslo plátno, ona zmizela a on zůstal sám v zavřeném kině.