Hra 3. díl

Anotace: Nějak jsem se s tím psaním rozjela=))Njn,co říct, zkoušení a písemky ve škole skončili, tak mám konečně čas i náladu:))

Každodenní porada, konající se pravidelně na konci uspěchaného pracovního odpoledne byla i tentokrát více než nudná. Sára se bez většího zájmu pohupovala na židli a pohrávala si s tužkou, zatímco Anthony se snažil alespoň něco málo předstírat, přičemž v duchu trpce litoval, že raději nezůstal sedět v kanceláři, aby vyplnil povinné hlášení. Beztak už ho doma čekala Sarah s teplou večeří, pohodlné křeslo a …… Na kratičký okamžik se zasnil a víčka mu zcela samovolně klesla. Ten blažený spánek však netrval ani tři minuty, jak pochopil, když zaslechl rozčilené hlasy a ihned procitl ze strachu, zda se nejedná právě o něj. Nejednalo … To pouze dva konstáblové se o něčem dohadovali tak hlasitě, že se jejich spor dal považovat za hádku. Seržant s klidným svědomím zase sklopil hlavu.

Nad městečkem se pomalu rozprostřela noc, ulice, za denního světla plné lidí procházejících po obchodech, se změnily v nehostinná a opuštěná prostranství, okna potemněla a lidé odešli spát. Když hodině na kostelní věži odbily půlnoc, cosi se však pohnulo a ve stínech mohutných domů se plížilo několik postav. Ano, nastával jejich čas. Již od dávných časů se v tuto dobu scházeli na místě jiným utajeným. Postupem let jich ubývalo, někteří umírali, jiní odcházeli, přišlo však několik nových. Na plnění poslání to však stačilo.
Hlavní se rozhlédl kolem sebe. Všichni, co přišli, stáli v kruhu s několika metrovými rozestupy. Oblečeni byli ve svém formálním oblečení, pouze hlavy jim podle pravidel halily temné kápě, aby nikdo z nich nemohl spatřit tvář toho druhého. Žádné pohledy do očí, žádná gesta obočím nebo rychlé zamrkání. Nic takového zde neexistovalo.
Bylo jich tu celkem jedenáct. Ženy, muži, mladí, staří. Pracující, nezaměstnaní, ženatí, vdaní, svobodní. Málokdo rozlišoval, co je zač jeho společník, nikdo se nikdy nepídil po dalších bližších informacích. Ostatně, měli důležitější problémy a starosti, než aby se zabývali těmito maličkostmi.
Hlavní rozpřáhl ruce a začal tiše přeříkávat věty, jenž znal už takřka zpaměti. Ostatní ho bez sebemenšího zaváhání napodobili.
A život ve městě si zatím plynul klidně dál, ve svých vyježděných kolejích.

Probudila se s výkřikem na rtech a roztaženýma rukama. Cítila se vyčerpaná jako po dlouhém boji, jako by se celou noc pokoušela nad někým zvítězit. Krůpěje potu jí zmáčely čelo a ona cítila, jak se celá třese. Bože můj, co se to se mnou děje? Vyčerpaně se došourala do koupelny, přidržujíc se všeho, co bylo po ruce. Zvláště pak stará skříň stojící v chodbě ji zachránila od pádu na studenou podlahu. Sára se v duchu zařekla, že jakkoliv na tenhle nevkusný kus nábytku nadávala, nikdy ho nevyhodí.
Při pohledu do zrcadla se zděsila. Nejenže vypadala, jako by právě absolbovala nějaké válečné tažení, vlasy měla slepené blátem a pyžamo značně ušpiněné, ale po bledé tváři se jí táhl dlouhý krvavý škrábanec a dolní ret měla rozbitý a v ústech cítila lehce nasládlou příchuť krve. Co jsem to, proboha živého, jenom prováděla? pomyslela si, zatímco jí silný proud horké vody smýval všechno to svinstvo z těla. Vůně broskvového šamponu uklidnila její zmatenou mysl, nedokázala jí však zbavit otázek, na které se dožadovala odpovědi. Omotala si kolem sebe osušku a vyrazila do kuchyně prozkoumat ledničku. Teprve po vydatné snídani a silné kávě se dokázala postavit jakž takž postavit, aniž by se pod ní podlamovaly nohy. Navíc už zase dokázala poměrně rozumně uvažovat a tak mohla dumat nad tím, co se to dnes v noci vlastně stalo.

Když Anthony otevřel dveře do kanceláře, hodiny ukazovaly za pět osm a k jeho nemalému překvapení Sára už seděla za stolem a nahlížela do průhledných desek s nějakými papíry. Pohlédla na něj stejně udiveně, jako jeho překvapil takový brzký příchod kolegyně do práce. Seržantka sklopila oči a zatřepala hlavou.
,, Omlouvám se, jsem nějak mimo,“ zamumlala omluvně a znovu se věnovala své předchozí práci.
,, To vidím,“ přeměřil si jedním pohledem zranění na ženské tváři. ,, S kým jsi se porvala, prosímtě?“ Ani na něj nepohlédla.
,, Pracovní záležitosti!“ Bylo mu jasné, že se něco děje, ale zároveň věděl, že pokud kolegyně bude chtít, svěří se mu sama. Navíc ona nebyla Sarah, která by téměř neváhala něco mu sdělit. Sára byla jiná.
,, Cože?“ trhl sebou přistiženě a uvědomil si, že na něj dotyčná mluví. Seržantka na opačném konci místnosti upřeně hleděla do papírů a mezi jejíma očima se vytvořila menší vráska.
,, Jedeme na místo činu,“ Aniž řekla něco dalšího, popadla kabát a klíčky od služebního vozu a vyběhla z místnosti.
Zbrklost je děsná vlastnost, napadlo ho, když vyrazil za ní.

Opuštěný dům, obehnaný červenou policejní páskou a zapečetěnými okny, působil zvláštním a odtažitým dojmem. Lidé, procházející kolem, se mu vyhýbali velkým obloukem, raději totiž přešli na druhý chodník, než aby prošli kolem předzahrádky Melindy Towstendové. Tohle všechno však Sára naprosto ignorovala, rozhodným krokem prošla po příjezdové cestě a paklíčem se dostala do domu.
V předsíni to vypadalo jako po výbuchu. Policisté tu po sobě zanechali neuvěřitelný nepořádek, blátem na podlaze počínaje, a bílým práškem, používajícím se na snímání otisků, všude po nábytku konče.
,, Zítra má nastoupit úklidová četa,“ zaslechla za sebou náhle Anthonyho. Bok po boku pak vstoupili do místnosti, kde ještě předevčírem spokojená mladá žena vařila, jedla a pracovala, zatímco včera už tu leželo její mrtvé nevinné tělo.
,, Tak můžeš mi říct, proč jsme se sem hnali jako blázni z opačného konce města?“ Seržant přistoupil k oknu vedoucí za dům a nepatrně pootevřel žaluzie. Do místnosti rázem proniklo několik pásů světla a obývací pokoj se zase pomalu stával přijatelným.
,, Něco mě zaujalo na fotkách z místa činu,“ přiznala Sára a sklonila se nad konferenčním stolkem. Teď už začínala vidět zřetelně to, co tak náhle upoutalo její pozornost.
,, Byla bych přísahala, že to tady včera nebylo,“ S těmito slovy ukázala na prosklenou desku. Anthony jí zvědavě nakoukl přes rameno.
,, Co si myslíš, že to je?“ Několik nevelkých symbolů nakreslených na skle černou tužkou zjevně mělo něco znázorňovat.
,, Nevím,“ Vytáhla z kapsy přeloženou fotku a podala mu ji. Spatřil to samé, co před několika sekundami viděl na stole.
,, Jak je možné, že jsi si toho včera nevšimla?“ Krátce zaváhala.
,, Udělala se mi nepatrně zle,“ řekla nakonec a spěšně dodala:
,, Ale hned to zase odeznělo. Pak už mi bylo dobře!“ Nezdálo se mu, že by jeho kolegyně mluvila celou pravdu, avšak připomněl si své přemýšlení v kanceláři.
,, Dobře,“ kývl a vytáhl telefon , ,, Kdyby se to stalo ještě jednou, okamžitě mi to řekneš. Platí?“ Neodpověděla.

Amy Johnesová, přestože patřila ve svém oboru k těm nejlepším, byla velmi často širokou veřejností označována jako podvodnice. Nebylo divu, mnozí lidé po několika marných pokusech, kdy si při návštěvě kartářky nechali vyvěstit budoucnost, která se stejně splnila jen málokdy, na toto odvětví úplně zanevřeli a jediné, na co se zmohli, bylo pomlouvat ty zmalované ženské od kolotočů, že z nich tahají peníze a o nic víc jim nejde. Pohledná hnědooká blondýnka však byla jiná. I přesto, že nedávno oslavila teprve pětadvacáté narozeniny, dokázala poměrně snadno nahlédnout do několika příštích měsíců a uměla vykládat karty a řešit různá znamení, která se dají potkat na každém kroku. Mnoho z jejích zákazníků například trápilo, že jim několikrát za den přes cestu přeběhla černá kočka a pak se jich po několik dalších dnů držela smůla.
Amy se lehce pousmála. S těmito hloupostmi se setkávala v podstatě třikrát, někdy čtyřikrát v týdnu. Často už jí to lezlo krkem, ale hodit křišťálovou kouli zákazníkům na hlavu si pořád ještě netroufala. Potřebovala peníze na nájem, protože ten otravný domácí dokázal ztropit scénu už když měla s placením půl dne zpoždění.
Zvonek nade dveřmi zacinkal a mladá věštkyně vzhlédla. Energickou ženu a pohledného tmavovlasého muže viděla ve svém obchodě poprvé v životě.
,, Dobrý den,“ usmála se , ,, Budete si přát klasické věštění nebo máte na mysli něco speciálního?“ Žena před ni mlčky položila policejní průkaz a slova se chopil její společník:
,, Jsem seržant Mark Athony a tohle je má kolegyně Sára Bennetová. Něco bychom od vás potřebovali!“ Lehce šťouchl loktem do seržantky, která sebou dotčeně trhla.
,, Ano, ano, tady někde jsem to měla!“ Začala se přehrabovat po kapsách. Amy si jí přeměřila pohledem.
,, Vy mi nevěříte, co?“ Černovláska se zarazila a zamumlala:
,, To teď vůbec není podstatné!“
,, Myslíte? Podejte mi ruce a uvidíme!“ Další dlouhé zaváhání, ale nakonec Sára přání splnila. Amy vzala její ruce do svých a upřeně se zadívala do dlaní. Několik minut panovalo v místnosti ticho, jak se věštkyně soustředila na svůj úkol. Policistka zakoulela očima. Říkala jsem Markovi, že jsem nemáme chodit, napadlo ji a netrpělivě přešlápla. V tu chvíli se Amyiny rty pomalu pohnuly:
,, Je vám dvacet sedm let, jste dosud svobodná. Vystřídala jste několik zaměstnání, pokaždé se však pohybujete v okruhu police. Nedávno jste zažila velké zklamání a nyní se vám stávají zcela nevysvětlitelné věci!“ Zarazila se a pohlédla na ni.
,, Nemám pravdu?“
,, Budiž,“ kývla Sára a Athony se stěží zmohl promluvit.
,, Této záhadě však již brzy přijdete na kloub, protože vás kdosi navštíví!“ S těmito slovy se Sářiny ruce vyšklubly ze sevření a věštkyně umlkla.
,, Už mi věříte?“
,, Hm,“ Seržantka znovu sáhla do kapsy a podala Amy malý papírek.
,, Dokážete nám říct, co to znamená?“