Stíny minulosti II.

Anotace: trosku kratsi cast..

„Heej co to sakra děláš?!“ Zaječela na mě.Vypadala fakt šokovaně a naštvaně zároveň. „Je promiň u nás se to dělá běžně při seznamování“začnu se omlouvat.Konečně se její pohled trošku změnil. „No to u nás taky,teda myslim.“Zase skousla ret a prohrabla vlasy. „Ale naštěstí jsem se tomu úspěšně vyhýbala.To mi věř.“ Buď to se mi to fakt jenom zdálo nebo posmutněla.

Fuj ten mě ale vyděsil.Super ,dneska už druhej infarktovém stav jen tak dál a budu to mít brzo za sebou...Srdce mi snad chce vyskočit nebo co.Když se mi konečně přestal omlouvat vyrazili jsme směr centrum.Ten kluk má vážně dneska povídavou.Pořád si chce povídat.No co koneckonců ,třeba ho už nikdy neuvidím.Za chvíli o něm vím docela hodně věcí,ale mám pocit,že se úskostlivě soustředí,aby nenahodil nějaké téma.Že se něčím hodně moc trápí a mě by docela zajímalo co to je.Podívala jsem se mu do tváře.Vlastně je docela hezkej.Ne jako ti sladcí hošánci všude okolo..svým způsobem..
„Co je?“ Trhnu sebou..juj sem se musela zamyslet a asi sem na něj zírala.
„Nic jen mi připadá,že tě něco trápí a nemáš to komu říct.“ Zrudnul,pak zbělal a pak se asi naštval.
„Co je ti po tom,vůbec mě neznáš!“Zařval na mě.Ustoupila jsem radši o krok dál kdyby se na mě chtěl vrhnout.
„Nic. Ale nejlíp se svěřuje někomu,kdo tě vůbec nezná.No nic už jsme skoro u centra ne?Já radši půjdu. Tady už to snad zvládnu.Díky a měj se fanfárově.“ Snažila jsem se usmát jsem se a otočila jsem se.Byli jsme zrovna u břehu nějaké řeky.Ušla jsem sotva pár kroků když jsem za sebou uslyšela tiché „Jde o mámu“. Překvapeně jsem se otočila.Stál u zábradlí a křečovitě se ho držel.Najednou se o zábradlí roztříštila jedna slza.Pomalu jsem k němu přistoupila.Čekala jsem až začne sám.
„Víš,máma je ta nejsuprovější ženská na světě. Když jsem byl malej, ohluchla , ale přesto si splnila svůj sen a otevřela restauraci a kavárnu.A teď hrozí, že o všechno přijde. Tvrdě dřela a teď má o všechno přijít?“ vztekle,možná i zoufale, bouchnul do zábradlí a otočil se.Vyprávěl mi o jeho tátovi,strejdovi,kterej umřel , a ve kterým viděl vzor , o sestře,kterou už neviděl skoro dva roky, o bráškovi , který je retardovanej.Mluvil o nich strašně krásně.Je vidět, že je má fakt rád.Najednou jsem uvnitř měla divnej pocit.Chtělo se mi brečet. Taky bych chtěla,aby mě měl někdo tak rád.Aby mě měla matka ráda.Aby mě měl táta rád.Ale oni to nedokázali.Nedokázali mi dát najevo ani to jestli stojím za to aby se mnou prohodili par,at uz bylbych , vet.Nedokázali mě jen tak obejmout,pohladit,podpořit a už vůbec mi nedokázali dát lásku.Pomalu jsem dala svojí ruku na jeho.Sice jsem chvíli cítila narůstající paniku,ale neodtáhla jsem ji.Kouknul na mě a tiše zašeptal „Díky.“Překvapeně jsem zamrkala
„Za co?“usmál se „Za to že jsi se mnou ztrácela čas a vyslechla mě.Že jsi mě nechala se vypovídat.Jsi první,kdo mě poslouchal.“ Zesmutněl. „Vím,jak se cítíš,to mi věř.“ Stáhla jsem ruku.Vstal a pomalu jsme zase šli.
„Nechceš mi o sobě taky něco říct?“ zeptal se najednou.Zarazila jsem se „No, radši ne.Až někdy jindy jo?“Posmutněl. „Ty mi nevěříš?“ musela jsem se v duchu usmát. „ Ne že bych ti nevěřila.Je toho hodně a ještě jsem se s tím nesrovnala.Ale jednou ti to všechno řeknu,slibuju.“Rozzářili se mu oči. Začal zase povídat.Povedlo se mu to, co dlouho nikdo nedokázal.Zase jsem se dokázala spontánně smát.Když se smál, měl kolem očí vějířky a vlasy mu srandovně padaly do očí.Šli jsme čím dál víc blíž k centru.Lidí a aut přibývalo, mý dobrý nálady ubývalo.Nakonec jme se zastavili před jedním z baráků.Vešli jsme dovnitř.