Hra bez konce

Anotace: 16.díl Omlouvám se všem, kteří ten román četli, za nedodávání dálších dílů, pokusím se to teď napravit:)15.díl končí tím, že Michael odtajnil Davidovi další kousek z jeho života - řekl mu, že se do ní potom všem co s ní prožil zamiloval.

A chci vůbec pokračovat? Chci vůbec ještě něco?
Nakonec neřekl nic. Rozhostilo se ticho. Oba jsme upírali své pohledy před sebe … do dálky. I když jsem seděl vedle Davida, ve skutečnosti jsem byl na míle daleko … byl jsem zase u ní. Najednou jsem chtěl vědět, jak se má, co právě dělá, jestli se směje a je šťastná nebo někde v koutě pláče osamocená … tak moc jsem chtěl … až se mi zhmotnila před očima, mohl jsem si na ní šáhnout, zase jsem cítil její vůni … vůni její kůže, která se do mě vpila a zanechala nesmazatelnou stopu, tak jako její pohled. Byl to můj malý zázrak … políbil jsem jí a cítil chuť jejich rtů … tu nepopsatelnou chuť, která mě uváděla v šílenství a zbavovala rovnováhy, když jsem jí líbal, měl jsem pocit, že … Nikdy jsem to nepoznal, žádná nebyla jako ona … byla výjimečná … byla má …
A najednou aniž bych si uvědomil, že tohle není nic víc, než mé toužebné přání, jsem nahlas vyslovil tyto slova, která svévolně vyjela z mých úst … nešlo to potlačit.
„Miluji Tě, sluníčko!“
Jen co jsem to dořekl, rozplynula ses mi pod rukama a místo Tebe se přede mnou objevil vyděšený David, který se mnou lomcoval ze strany na stranu.
„Michaeli vzpamatuj se, prosím Tě.“
„Co je? Co se stalo?“
Vyskočil jsem rychle na nohy. Musel jsem Tě najít. Přece ses nemohla jen tak vypařit. Měl jsem hrozný vztek … ne na Tebe, ale na sebe, neměl jsem nic říkat, vyplašil jsem Tě tím. Pobíhal jsem po jeskyni a volal jsem zoufale Tvé jméno. Ano byl jsem zoufalý. Dalo by se říct, že zoufalstvím šílený. Nikde jsi ale nebyla. A pak přišla rána … nečekaná … dobře mířená … David se nespletl, mířil přesně na tvář. Upadl jsem a … náhle jsem pochopil … nebyla jsi vůbec skutečná … zase jsem Ti naletěl. Teď jsem definitivně pochopil, že bez Tebe nedokážu žít. Zblázním se bez Tvé přítomnosti. Chtěl jsem vší silou praštit rukou o podlahu, ale pozdě …už se ke mně skláněl David, který mi v tom zabránil. Bolest, kterou bych si způsobil by snad předčila tu, která se mi vpila hluboko do srdce.
„Haló! Už mě vnímáš?“
„Co? Jo, promiň. Já … já … jsem …“
„Já vím, viděl jsem, byl jsi pěkně daleko … byl jsi u ní? Nepletu se, že?